Jdi na obsah Jdi na menu
 


VANDR DŽUNGLÍ I OCEÁNEM

21. 9. 2010

 

 

1/ SKOK DO ASIE

 

 

 

        Po dvacetihodinové přepravě z domova až na letiště poblíž Bangkoku s mírně rozmazlenou šestiletou dcerou Sárou na krku,velkým báglem na zádech a nervózní

manželkou,také s velkým batohem za krkem, tady stojím a čumím jak husa do flašky.Situaci je však třeba řešit,takže hurá na „railway station“kouknout se po lehátkovém vlaku na jih.Vše obsazeno.“Bukujeme“ tedy místa k cestě v leže na pozítří a volíme náhradní variantu-cestu na severovýchod, jejímž cílem je národní park“Khao Yai“.

       Při čekání na vlak nás obklopuje atmosféra exotiky,v níž je směs starobylé asijské kultury ve stínu sklo-železo-betonových věžáků , přikryta smogem z výfuků milionů různých vozidel, proplétajících se na nadjezdech a podjezdech osmi-proudových magistrál osmimilionového města.Tu děsivou „depku“ zažene žlutozelený šerosvit džungle a průzračné živoucí moře.To je má víra. Něco jako nekonečné, do všech stran se rozbíhající, tržiště stánků a stolků, postavených z odpadu a šrotu s minimalizací výrobních nákladů,se krčí pod betonovou nadvládou, kterou však předčí ve své barvité rozmanitosti nabízeného zboží. Koupíte zde vše

od oblečení, cizokrajných jídel,tropického ovoce různých barev a tvarů,až po veverky, hady,

nebo pražené obří šváby. Sárinka s nadšením objevuje a pronásleduje malé gekony

 k radosti a

pobavení všech kolem stojících a sedících Thajců, čekajících na svůj vlak, stejně jako my.

Mají však několik výhod. Například oni si snadno přečtou název stanice, uvedené na cedulích

 vlaků,znají druhy a chutě ve stáncích nabízených jídel a domluví se mezi sebou bez problému. Naštěstí jsou v thajském království na vykulené,zmatené a bezradné turisty připraveni přímo špičkově. Zároveň s jízdenkami dostávám i jízdní řád tam a zpět psaný  thajsky i latinkou, kde je i cílová stanice, jíž budou popsány cedule na vozech našeho vlaku. Jiné je to ovšem s časem, ale z Čech jsme na zpoždění zvyklí, takže stoicky čekáme o hodinu déle.

Obecně ve vlakové dopravě tady platí, že na každých sto kilometrů je asi tak hodinka zpoždění, jsou to „salámisti“. I cesta vlakem je nová zkušenost. Veledůležití,důstojní průvodčí

mají přísnou hierarchii, odstupňovanou frčkami, jako v armádě. Nechybí jim však vlastnost typická snad pro všechny Thajce, a to být kdykoliv připraveni pomoci i tomu nejnuznějšímu trhanu s jeho problémem, neboť v těchto dalekých končinách je každému ctí, že může pomoci a za to, že jste mu to umožnili, je vám snad ještě vděčný a na vaše díky odpoví úklonou s rukama sepnutýma někde pod bradou, nad níž bíle září jeho úsměv, pokud nemá zkažené zuby, ale úsměv tam zaručeně je. A tak pokračujeme v našem harcování a bude tomu tak i v příštích čtyřiačtyřiceti dnech našeho putování Thajskem . Z okna vlaku vidíme občas míjející světla měst v černé tmě. Nemáme ponětí, jak vypadá místo, kam dorazíme, kde složíme unavená těla a vůbec, dám si chrupku aspoň ve vlaku. Pod stropním ventilátorem si dělám pohodlí, když mě z dřímoty vytrhne a zpět do pohotovosti uvádí bojový pokřik nájezdníků přepadnuvších náš povoz. Probírám se a vidím prodavače s košíky dobrot, od klobásek, přes různá masa, ovoce a pečivo až po pivo. Chlazené! Tomu nelze odolat. Vítězí však čtvrtky ananasu, jež nás ve své přirozené zralosti odměňují sladkou šťavnatostí. Kchop-kchun-kcha , sepnuté ruce, úklona, úsměv a překotný úprk ke dveřím, z nichž už za jízdy prodavačka vyskakuje s blaženým pocitem, že vydělala ještě na poslední chvíli asi tak 10 Báthů. Mám dojem, že víra v karmu Thajcům dovoluje riskovat život beze strachu, se smířením se s nezměnitelným. Budhistická filozofie, věky trvající stabilita státu a politického zřízení, jsou spolu s podnebím možnou příčinou jejich stále dobré nálady a vyrovnanosti.

         Náš příjezd do města Pak Chong hodinu před půlnocí zvedá z prachu  nádraží smečku

toulavých psů a domorodců, jimž opět nechybí úsměv. To ale může znamenat leccos. Například radost z představy snadné kořisti. V duchu lituji vyřazení kovového teleskopického smrtícího obušku z cestovní výbavy z důvodů váhových. Mířím s falešně sebevědomým výrazem proti  obklíčení, ruku s kesrem v kapse, směrem k jedinému světélku v tomhle ponurém místě. Okénko pokladny je pro mě v této chvíli něco, jako maják pro mořského vlka. Naděje na přežití. Má fantazie, zřejmě podmíněná „pražským šervůdem“ u hlavního nádraží, pracuje na plno a svou kůži nemíním dát lacino.Vyptávám se na ubytování a k mému údivu i obavám, nádražní úředník kývnutím přivolává jednoho z tuláků, jemuž se z toho šťastného „jossu“ úsměv ještě rozšířil. Jsme v jihovýchodní Asii a tak jsem se odevzdaně rozhodl přijmout svou karmu  s tím, že naše dobrodružná výprava může hned prvním dobrodružstvím rovnou i skončit. Následujeme bezdomovce ověšeni bagáží a zastavujeme hned za nádražím v temné uličce, se suitou psů za zadkem, u vraku snad dodávky či co,ze které se jako přízrak zvedá další tulák, co tam pospával. Opět se mi ježí vlasy v zátylku, ale po chvilce vysvětlování rukama nohama mi dochází, že to má být zřejmě možnost levného ubytování. Přidělený průvodce si nejspíše všiml našich karimatek a předpokládá, že jsme podobní tuláci jako on. Moc se nemýlí. V pohodě bychom zalehli a spali. Ne však na místě, jako je tohle.     S díky odmítám a na jeho úsměvu není ani stopy po zklamání ze ztráty snadného výdělku. Asi má ještě něco v záloze.

Říkám:“HOTEL“ a naznačuji spánek. Náš průvodce vehementně přikyvuje s hlasitou argumentací, asi abych lépe porozuměl Thajsky, a ochotně nás vede dál. Končíme ve slepé uličce, kde domy vůbec nevypadají ani na jeden hotel. Je tu hlouček mladíků, kteří, když nás spatřili, přestali hrát nohejbal a nejspíše odhadují, kolik jim to hodí. Nevypadá to pro nás nejlépe,  ale náš průvodce cílevědomě pokračuje a my za ním,jako ovce na porážku až k příjemné, zvláštní angličtinou mluvící recepční, naší spasitelce. Získáváme pokoj s ventilátorem za dvě-stě-dvacet a já s úlevou dávám dvacet našemu průvodci. Málem si ze samého klanění rozbil hlavu o dlažbu a tlemí se od ucha k uchu. Nejbližší z mladíků bere jeden z batohů a vede nás k našemu pokoji. “Díško“ 10 Báthů u něj vyvolává návaly bujného veselí a smích. Děkuje, klaní se a couvá ke schodišti. Nejsem si jist, zda si nedělá srandu, ale nechci být nezdvořilý. Uvolněně se chystáme ke spánku, zbaveni napětí a stresu. Přemýšlím o překvapivých Thajcích, tak odlišných od Evropanů a o naší situaci. Vstup jsme přežili a zvládli, dál se uvidí.

         Leží tady na mě odpovědnost za životy a zdraví nás tří a to mi trochu znemožňuje uvolnit se a oprostit od starostí, nicméně starosti tady a starosti doma jsou odlišné. Na prkotiny není prostor a člověk se na chvíli vyprošťuje alespoň z některých zbytečností, což je osvobozující. Asi proto nám vyhovuje tenhle způsob nezajištěného skoku do neznáma, přestože  mohou přijít i dramata, jak se ukáže později. Není nouze o nečekaná situace, zvraty a různá překvapení. Opak běžného stereotypu doma. Skutečný život ze dne na den bez běžných jistot   postele a teplého jídla aspoň jednou denně. Bez nadsázky se dá říci,že jde o probuzení života  a inspirace šokem změn se zaručeným účinkem. Samozřejmě jsou tu zadní vrátka návratu do známa, ale za měsíc a půl se v zemi, kde je 1600 druhů hadů , volně pobíhající tygři, sloni, varani a já nevím co ještě, může stát věcí.

 

 

2/ CESTA DŽUNGLÍ

 

         Kombinace repelentu, stropního ventilátoru a vnitřní dezinfekce ve formě domácí             

slivovice nedovolila moskitům zaútočit, takže jsme spali nerušeně. Bágly na záda, bye- bye recepční a šlapeme do města. Za dne už nevypadá tak nebezpečně, ačkoliv pozornost stále budíme svou absolutní odlišností od domorodců, ale zvláště kvůli kšeftu. Pokřikují na nás taxikáři i trhovci. S opatrností, vyvolanou  pročítáním varujících knižních průvodců a bůhvíkde sehnaných informací, nakupujeme nějaké ovoce a vodu a sháníme se po dopravě do Khao Yai –thajského národního parku s nejstarším původním deštným pralesem na Zemi. Stačí jen vyslovit název parku a hned jsme směrováni ke stanovišti autobusů a všechny doplňující otázky jsou zbytečné, protože, jak už jsem řekl, na zmatené turisty jsou tady zvyklí a zachází s nimi jako se ztracenými dětmi.

          Bus v Asii asi znamená vždy něco jiného, podle místa výskytu. Tady se jedná o náklaďák se dvěmi podélnými lavicemi, nad nimiž je jakási stříška na trubkové konstrukci. Cestující jsou různí s různým stupněm přednosti, od turistů, přes domorodce a drůbež, až ke skotu. Ještě, že v Thajsku uznávají pravidlo:“Host do domu, Bůh do domu.“ a vztahují ho na  výletníky, takže máme místo k sezení hned vedle kozy a hejna kachen. Má to svůj důvod. Výletníci cizozemští pouští vesele tvrdou měnu a národní důchod je o čtvrtinu vyšší, než by byl bez turismu, z čehož je veselý král i jeho poddaní. Z letiště jsme odjížděli vlakem až za tmy a mohli tak vidět maximálně pár světel z projížděných měst. Teď nás uchvacuje tropická vegetace a dokonce i ochočení sloni u jednoho stavení. U vstupní brány parku, po zaplacení vstupu, nasedáme do taxi, které nás veze do jednoho z kempů, jimž se zde říká resorty. Cestou čtu na tabulích u silnice, že projíždíme lovištěm tygra, pak zase místem s častým výskytem pralesních slonů nebo teritoriem kobry královské, až mě rozechvívá mírná dávka adrenalinu z představ budoucích setkání s divočinou. U neoploceného kempu nás čeká uvítací výbor asi dvaceti opic, sedících podél silnice v očekávání pamlsků-zbytků od svačiny.  Jediným opatřením proti divé zvěři je stará kulovnice, visící na stěně v recepci, jíž je dřevěná chatrč, sloužící zároveň jako bufet. Po postavení a zabydlení půjčeného stanu se vydáváme na jídlo a výzvědy ohledně informací o putování džunglí. Stáňa se Sárinkou si dávají rizoto a já polévku těžko definovatelnou, nicméně stravitelnou, i když podivných chutí. Lačný po informacích, ptám se majitelky „bufíku“, ale ta mne odkazuje na štíhlou, dlouhovlasou Thajku, sedící ve společnosti dalších mladých,vesele se bavících Thajců a Thajek, kteří si na víkend vyrazili do džungle. Pohledná Thajka mluví anglicky a ochotně se ujímá role poradce evropské turistické rodinky. Vracím se ke stolu s potřebnými informacemi a vědomím, že jsem zapůsobil. Mezi tím se Thajka i s přáteli zvedla a ladně odchází. Prostě kočka. “Všiml sis, že to byl chlap?“ ptá se Stáňa. Naskakuje mi husí kůže a s výrazem sádrového trpaslíka sklízím provokativní výsměch, což mě už tolik z rovnováhy nevyvádí, neboť nás čeká plánování zítřejší cesty džunglí, a tak dělám, že jsem nad věcí.

          Přestože spíme s molitanovými špunty proti hluku v uších, povyk, rozléhající se po resortu, nás vytahuje ze stanu právě včas, abych přepadení stačil zachytit kamerou. Na štěstí je pro lupiče hlavním lákadlem hromada odpadků. Roztahují je po celém kempu, marně pronásledováni pracovníky objektu, kteří jsou vyzbrojeni dlouhými bambusovými holemi. Už chápu pořekadlo:“Drzý jako opice“. Odvažují se až do naší těsné blízkosti, kde ve chvilkách nejistoty ze strachu cení silné tesáky úctyhodné délky a nemají příliš respektu z dvounohého inteligentního vládce tvorstva, zatímco u něho je tomu  naopak. Šustím sáčkem s křupkami, abych je nalákal před kameru, ale okamžitě jim ho odevzdávám, jinak mi skočí až na hlavu.

          Právě máme za sebou výlet do džungle, která nás zcela ohromila v okamžiku vstupu do ní. Jako bychom se ocitli v jiném světě, což je v našem případě vlastně pravda. Obklopilo nás žlutozelené šero pod příkrovem různých druhů rostlin, tvořících „patra“ až do výšek kolem šedesáti metrů těch nejvyšších velikánů, porostlých liánami se zářivými květy, jak už tak někdy nádhera příživníky charakterizuje. Nejníže bují neprostupné keře, šlahouny,bambusové houští a to vše je domovem tvorů, od nejmenšího hmyzu,po největší suchozemské savce. Sloni mohou stát pár metrů od vás a nevíte o nich, protože našlapují zcela tiše a nepáchnou. To s tygrem je to jiné. Jeho výrazné pachové značky nám cestou několikrát nahnaly strach, až jsme ztišili hlasy a otáčejíc hlavami téměř sovím způsobem, zírali jsme podezíravě do pruhovaných stínů porostu.Tygří stopy v blátě u říčky, podle níž vede stezka naší výpravy, mě donutily vytáhnout z batohu spray proti medvědům, používaný v kanadské divočině na sebeobranu v revírech kodiaků. Ani trochu si nejsem jist, zda bych ho stačil použít. Spíše byl jen psychologickou oporou.

Pět hodin chůze džunglí, kde o vás většina tvorů ví dříve, než je můžete spatřit, a ačkoli zvuky všude kolem dokazují explozi života, vidíte jen mihnutí stínu,mávnutí křídel nebo zavlnění v trávě. Kromě několika ptáků, žab a opic nás překvapil malý černý had svým bleskurychlým ústupem. Pod vodopády nás ochladila voda říčky, ale abych nezapomněl, hned při vstupu na stezku džungle Stáňa narazila na obrovského, nebezpečně rozvztekleného, černobílého motýla, jenž ji propleskl křídly a byl fuč dřív, než se z úleku vzpamatovala.

           Večer na nás překvapivě jeden turista, asi tak 35 let, promluvil česky. Rozpovídal se, co už procestoval a díky jeho typu máme plán na dnešek. Je ráno a po celonočním vzájemném okopávání se v malém stanu bude vycházka do džungle vysvobozením.Vyrážíme opět podél říčky. Pozorujeme tukany, mrtvolu hlodavce, které se už zmocnila armáda mravenců, termitiště včera poškozené je vyspraveno, stopy spárkaté zvěře a tygří stopy u napajedla, kde je cítit i pach velké pruhované kočky. Takže znova spray do ruky a pokračujeme. U vodopádů se vydáváme hlouběji do džungle, pryč od říčky a tím i od spolehlivého způsobu návratu do civilizace. Prodírání se džunglí v tygří zóně, jak znějí nápisy a dokazuje občasný, mrazení v zádech působící, závan kočičího odéru, mě inspiruje a tak pro změnu zase já zanechávám svůj pach pro pána džungle jako provokaci. Stačilo jen na chvíli sejít z cesty a už se naše hlasy staly jediným kontaktem a hustý prales nás beznadějně rozděluje. Pokřikujeme po lese asi dvacet minut, než nacházím zbytek své rodinky na stezce, která je spíše rostlinným rozvětveným tunelem, udržovaným v průchodnosti lidmi i zvěří, jak si uvědomujeme po několikanásobném šlápnutí do sloních výkalů.

Náhle se přímo před námi ozval tygr. Stáňa zaječela, že to se mnou málem seklo a protijdoucí thajský průvodce skupiny Evropanů, hrající si na tygra, se v úleku málem zabil vlastní mačetou. Ještě, že měl kulovnici na zádech a ne v ruce. Měl bych dodat, že tygr, který nás celou cestu sledoval, utrpěl šok, dočasnou hluchotu a v hrůze uprchl.   

Cesta džunglí už trvá asi sedm hodin. Sedm hodin „opičí dráhy“ přes padlé rozpadající se kmeny, z kopce do kopce, přebrodit potok a prodrat se houštím pod dohledem stovek očí, jejichž majitele nemáme šanci spatřit.

Paradoxně, až po opuštění džungle vidíme několik antilop, pasoucích se blízko silnice, z níž, na štěstí na vzdálenost asi půl kilometru, vidíme na zapadajícím sluncem zbarvené protější stráni majestátně kráčet skutečného vládce džungle. I Thajci, které jsme stopli, vzrušeně ukazují jeho směrem. Máme kliku. Vidět volně žijícího tygra je opravdu náhoda.

Den se chýlí ke konci a po sbalení bagáže nám nezbývá nic jiného, než večerní stop, abychom neprošvihli lůžkový vlak z Bangkoku do Trangu na jih Thajska. Párkrát si nás předali z auta do auta a teď stojíme v úplné tmě na silnici uprostřed džungle někde mezi kempem a bránou parku, uvažujeme o jedovatých hadech, pavoucích a štírech, slonech, tygrech a všech tvorech vydávajících zvuky, co nás obklopují a o spaní v pralese „pod širákem“, když se něco, co vypadá, jako dikobrazí rodinka,chvátající přes blízké parkoviště, přidává k dnešním zážitkům a dotváří jejich nezapomenutelnost.

              

 

3/ SMĚR JIH

       

         Stop je v Thajsku malé dobrodružství, protože nelze předem s jistotou předpokládat cíl cesty, zvláště když ve tmě není vidět do mapy a název města Pak Chong lze vyslovit čtyřmi způsoby. Tak se, namísto v městečku Pak Chong, ocitáme ve městě Saraburi. Nevadí, i tudy vede železnice. Odvezl nás sem ochotný Thajec křesťanské víry a jsme téměř uprostřed noci. Město však žije. Rozhýbávám ztuhlé údy po zhruba dvouhodinové jízdě na korbě starší Toyoty, zatímco holky se vezli v kabině s řidičem. Jsme tady ve vyšších polohách a, tak trochu zkřehlý z jízdy chladnou nocí, vítám každou změnu, jíž je právě teď shánění noclehu. Běháme po městě sem a tam, auta jezdí v několika proudech také sem a tam, nikde žádný přechod a my se automaticky díváme vlevo místo vpravo, takže nakonec kroutím hlavou jako krutihlav, akorát trochu zmateněji. Všude jen thajské písmo a zahlédnout někde nápis „HOTEL“ se nám nedaří. Nakonec se ocitáme v recepci na zdejší poměry luxusního hotelu, s cenou 550,- Báthů za pokoj na noc, což se nám jeví jako zbytečný přepych pro vandráky našeho typu, a tak pokračujeme v hledání levného privátu temnými uličkami, až nás jedno hašišové doupě přesvědčuje o nezbytnosti vydat raději více peněz, než přijít o všechno a pokorně se vracíme do hotelu, kde nás už čekají, neboť jinak to dopadnout nemohlo.

Svěží lesklé ovoce ve tvaru hrušky a ananas zapíjíme místním pivem a domácí „slivovicou“- to je dietka! Pak koupel a bezvědomý spánek před cestou na jih.

          Konečně! Před námi je obzor mírně zaoblený, tvořený hladinou Indického oceánu, osázený množstvím strmých ostrůvků, které jsou spíše skalami vystupujícími z moře. Pomalu nás opouští třes z riskantní, asi hodinové jízdy na dvou motorkách v pěti lidech. Jak k tomu došlo?Ze Saraburi nás vlak dopravil do Bangkoku, kde nás ostré slunce a smog vrátili na nádraží hned po pár krocích zamýšleného průzkumu. V nádražním bufetu se Stáňa se Sárinkou občerstvili podezřele vypadající stravou a já se skoro otrávil normální polévkou. Dostalo mě „saponátové“ koření.“ Sleeper“ – lehátkový vůz- nás vezl do Trangu asi 15 hodin džunglí i mezi rýžovišti, kde stovky bílých volavek loví obojživelníky i malé hady, při čemž je netečně sledují buvoli s obrovitými rohy během své pastvy na mezích políček. Z Trangu, posazeni do tříkolky z motorky, zvané „TUK-TUK“ zřejmě podle charakteristického zvuku, „mažeme“ do Katangu v domnění, že už budeme u moře. Ale chyba lávky.

Ještě trajekt přes řeku a následuje skutečně nebezpečná jízda na dvou motorkách, kdy sedíc i s báglem  na tandemu, se Sárinkou mezi mnou a řidičem kaskadérem, který se po štěrkových okrajích silnice předjíždí s kolegou, jenž veze Stáňu, mám děsivou představu, jak kloužu hladce po asfaltu se Sárou, rozdíranou štěrkem, pod sebou . Jsem zpocený až na prdeli. Ta jízda  byla asi tak desetkrát riskantnější, než naše setkání s tygrem na dálku. V cíli jsme odměněni nádhernou scenérií, překonávající reklamní plakáty cestovních agentur.Exotická příroda a exotičtí lidé, kteří odpovídají mým dávným dětským představám o malajských pirátech.

               

4/ JEDOVATÁ POTVORA

 

          Voda Andamanského moře, jež je součástí Indického oceánu, je tady na jihozápadním pobřeží Thajska teplá jako doma ve vaně, nebo spíše ještě teplejší. Netrpělivě navlékám ploutve a brýle se šnorchlem, ale jaké zklamání! Všude, i kolem skal a útesů, je písečná mělčina, táhnoucí se kilometry do moře a vlnami zvířený písek je neprůhlednou clonou. Prostě nuda. To má být ten životem oplývající, rovníkovým sluncem vyhřátý, Indický oceán plný žraloků, barakůd a murén? Ke všemu mě něco, co nemám šanci uvidět, právě žahlo do pravého ramene. První setkání se životem ve zdejších slaných vodách a okamžitá agrese, to nevypadá moc dobře ani pro obyčejné koupání se. Dostavuje se jakási reakce a tak radši plavu zpátky. Jestli to byl vlnožil, tak už se ani nemusím namáhat. Mám to spočítané. Tuhne mi ruka, půl trupu, krk a půlka huby mě brní jak po „ pigáru“ u zubaře. Hodinu jsem „tuhej“ kvůli nebezpečné „dželifiš“, medůze, jejíž žahnutí je často příčinou utonutí následkem šoku.

Obavy mám hlavně o šestiletou Sáru.Vodu jí nelze zakázat a podobné setkání by mohlo být tragicky i poslední. Nezbývá, než být stoprocentními hlídači při dovádění ve vlnách. Slunce padá do vody za obzorem. Procházíme se po pobřeží, objevujeme kraby, mořem vyvržené mrtvé ryby a sledujeme západ slunce, jehož odlesk ve vlnách čeří „mořští cikáni“na svých loďkách, vybavených motory s vrtulí na dlouhé hřídeli, což umožňuje skvělé manévrování na malém prostoru. Mořští cikáni jsou, kromě rybaření, taxíkem na moři mezi ostrůvky a pevninou kontinentu. Vysoké monumenty kuželovitých skal, porostlých hustou vegetací, tvoří zubaté pobřeží a roztroušené jsou i jednotlivě nebo ve skupinkách podél břehu v moři, jako slalom k vyzkoušení harcovníků po vodních dálavách, coby dárek od Neptuna. V rybářské vesnici si domlouváme zítřejší odvoz na ostrov Ko Libong pro jistotu hned na třech místech, protože jakákoliv domluva s domorodci je trochu problematická a nikdy nevíme přesně, na čem jsme se to vlastně domluvili. Jsem si jist, že ten pocit je oboustranný, a že vše dopadne jinak, mohu tušit už teď.

         S přetrvávající chutí po výborné pečené rybě v sladkokyselé omáčce za pouhých 200,- Báthů i s pitím, v restauraci s překvapivou úrovní na zřejmé místní poměry, je hned lepší nálada i optimismus do neznámého a nejistého budoucna, přestože jihoasijský bungalov za 300,- BTH je jen o něco horší, než naše kůlna u nás doma na zahradě, ale kobry kolem nám nedávají na výběr.

Na záchodě na Stáňu větracími otvory zakřičelo nějaké zvíře a urychlilo jí vykonání potřeby i opuštění té místnosti. Mě z toho zaskočila slivovica a Sára se chláme u kreslení dalšího příběhu s neotřelým námětem. Ještěrky nám lezou po stropě, cikády řvou, komáři žerou, prostě „romantika jako prase“.Za pár set tisíců korun českých jeden nemůže čekat zázraky, že jo. Platíme si utrpení a strádání, jako by toho nebylo beztak dost. No nejsme mi masochisti?

        Ani bych nevěřil, že je za námi pouhých pět dnů cestování po Thailandu a dnešním ránem začíná teprve šestý. Každý den plný zážitků, jako by byl týdnem, v porovnání se stereotypem běžných dnů doma. Je to prodloužení plynutí času na dětskou normu, díky častým překvapením,občasnému napětí a objevování neznámého. Je 23.listopadu, jsme v domluvený čas na domluveném místě a šéfík s lodí nikde. Ne že by to byl nějaký problém. Dalších deset čeká na svou šanci. Po dlouhém dohadování s jedním hochem nastupujeme na kocábku. Čekáme deset minut, dvacet minut. Na břehu se usmívají ostatní rybáři. Zřejmě cena, za níž chceme jet, je tak směšná, že si z nás udělali srandu. Mezitím odváží dva muslimy vedlejší loď a netrpělivá zbývající část mé rodinky mě doráží svými kecy. Vztekle opouštím loďku a před zraky spokojeného publika na břehu jdeme zkusit štěstí jinam. Nakonec se plavíme za 150,- BTH. No problem.

               

 

5/ MUSLIMSKÝ OSTROV

 

        Koh Libong, zelený ostrov obydlený muslimy, kteří nemají rádi psy a prasata. Napříč ostrovem nás, opět na dvou motorkách, vezou dva domorodí řidiči v kulichách, neboť je pouhých 30 C a hrozí reálné nebezpečí prochladnutí, takže i šála kolem krku je na místě, zatímco z nás teče proudem pot, v jejich zimním období. Zdejší léto bych snad ani nechtěl zažít, stejně jako bych nepřál našim taxikářům sněhovou vánici. Co by si asi tak oblékli? Když jsme přirazili k dřevěnému molu, které je zároveň hlavní třídou mezi domky na kůlech nad vodou, jež tvoří vesnici mořských cikánů, obklopenou neprostupným mangrovovým lesem, táhnoucím se podél obou břehů kanálu s kalnou vodou, protínajícího ostrov, očekával nás tady shluk domorodců a dětí. Jak se zdá, trpí utkvělou představou, že jsme pro ně záchranný zdroj obživy. Nakonec si nemnoho vydělali jen ti dva neuvěřitelně zimomřiví motorkáři v kulichách za odvoz do resortu na druhé straně ostrova. Jsou vděční i za to málo, zatímco pro nás začíná objevování ráje.                                           

Krámy mrskneme do bambusové chýše a fofrem k moři. Všude mělko a ostré útesy se střídají s pískem. Voda je vařící. Brodíme se asi 200 metrů mořem k malému skalnatému ostrůvku kvůli šnorchlování a za námahu jsme bohatě odměněni pohledem na barevnou a tvarovou fantazii korálových kolonií a ostatních živočichů tohoto společenstva, kde zářivost a sytost barev, měnících se pohybem vody, úhlem dopadu světla, nebo mimikry, nelze pravdivě na film zachytit. Sárinka se spokojeně čvachtá a Stáňa hlásí tři velké murény. Umí zkrátka lépe hledat nejen houby, ale i mořské potvory.

Je podvečer. Koukali jsme pod hladinu pár hodin a jsme vymáčení, trochu spálení, ale hlavně nadšení a plánujeme, co dál, co navíc, na co se informovat a podobně příjemné věci. Je rozhodnuto. V poledne Stáňa viděla na kraji lesa dva gibony, takže se vydáváme do džungle, vyzbrojeni videokamerou, stativem, foťákem a litrem repelentu. Kromě několika křiklavých ptáků, černožlutého motýla, opičího křiku a hejna moskytů, narážíme jen na zvědavé domorodce a pak na žebrající a hrůzu pouštějící toulavé psy, kteří, zásadovými domorodci islámského vyznání odkopnuti coby špinaví, zdivočeli a žijí v lese. Jsou nebezpeční, protože pravděpodobnost vztekliny u psů je v Thajsku dost vysoká. Děsivou nemoc roznáší trusem kaloni, nebo netopýři.

        Je 24. listopadu a ještě víc než měsíc čas nebude naším pánem.Právě večeříme v družné zábavě s Amornem, správcem, kuchařem i organizátorem v jedné osobě a plánujeme zítřek. Dnešek byl pro Sárinku prvním dnem šnorchlování a tuto disciplínu překvapivě zvládala, přestože ještě neumí moc dobře plavat. Můj den proběhl celkem nevzrušeně, zato Stáňu potkal šedý žralok a navzájem se úspěšně vylekali. Další stres Stáně zavinil šváb, co s námi bydlí v bungalovu, když si, jako pán domu, přišel prohlédnout nové podnájemníky. Její nenadálé zaječení mi skoro zastavilo srdce, takže nás dostal oba naráz.

         Se zahnutou trubicí v hubě a vodotěsnými brýlemi šmejdíme vytrvale po hladině v naději na nové soukromé objevy v podmořském světě, nedbaje všudypřítomného žahajícího planktonu, ani lechtivého pocitu strachu z predátorů, nebo jedovatých potvor. Nádherný, černo-žluto-tyrkysově zbarvený mořský had se připlaval nadechnout k hladině blízko holek a plaše se odvlnil zpátky do hlubin. Jak známo, nádhera bývá často nebezpečná a to v tomhle případě platí na 100%. Mořský had, zapleten a skřípnut ve vytahované rybářské síti, v bolesti a pudu sebezáchovy zaútočí na ruku nic netušícího rybáře a konec bývá rychlý a neodvratný.

         Ko Libong /Ko znamená ostrov/ má kolem sebe mělčiny a korálové útesy někde až přes kilometr od břehu. Stačil by nás zabavit na dvojnásobnou dobu naší dovolené, ale zůstaneme jen krátce, neboť naším cílem je cesta samotná, a proto budeme trempovat, toulat se a především čumět pod hladinu na různých místech Andamanského moře při pobřeží Thajska. Už jen pocit z téhle představy je skvělý. Teď ale jíme Amornem připravenou pečenou rybu na sladkokyselé omáčce s ananasem a objevujeme zvláštní chutě thajské kuchyně.

Co jsme zatím okusili? Tak třeba chlazené kokosové mléko přímo z kokosu, několik pálivých jídel, které jsme si užili ještě jednou na záchodě, vynikající ovocné koktejly velmi zvláštních a osvěživých chutí, tuzemské pivo Chang-celkem dobré, v lahvích o obsahu 0,63litru, různé druhy čerstvých, přirozeně dozrálých banánů nesrovnatelně lepší chuti, než jsme doposud znali, výborné, čerstvé krabí maso v rizotu, smaženou zeleninu, různé, nám zatím neznámé ovoce a viděli jsme na tržišti prodávat malé želvy, velké žáby a drobné ptactvo k přípravě jídel. Jako zvláštní dobrotu si tady můžete dopřát pražené larvy a obří brouky, nebo sušené chobotničky na špejli. Někdo tvrdí, že zkusit se má všechno, ale některé mňamky mít nemusím.

Amorn je skvělý hostitel, ochotný udělat vše pro naši spokojenost. Když se zmiňuji, že bychom se rádi projeli na pramici, nebo na kanoi kanálem do džungle, podívat se po zvěři, přihazuje ptačí ostrůvek-lahůdku ornitologů u severního cípu Ko Libong. Vyrážíme zítra ráno.

Vrtačka s kvílivými ložisky ohlašuje pravidelně soumrak, jako každý den s neotřesitelnou, asi dvouhodinovou výdrží pravděpodobně už dlouhé věky před člověkem i prvními savci. Nejspíš se jedná o nějaké námluvy v říši hmyzu, důsledně přírodou naprogramované i všem ostatním živým tvorům na Zemi. Dáme pivko a na kutě.  

         Na vlnách, které se stále zvětšují a nabývají na síle, poskakují dvě kanoe, tažené na laně za typickou lodí mořských cikánů, v níž sedíme my tři, Amorn, pár středního věku ze Švédska - naši noví přátelé, a thajský pár, Amornovi přátelé ze studií. Thajský kormidelník, kapitán a zřejmě i vlastník lodě v jedné osobě, zkušeně najíždí do vzedmutých vln. Jeho pomocník leží s rukama za hlavou ve vzdálenější ze zmíněných kanoí zdánlivě bez práce. Ve skutečnosti udržuje rovnováhu vratké skořápky. Nicméně jedna kanoe je bez ovládání a převržena neklidným mořem, jde ke dnu.

Jsme na výletě po ostrově a kolem ostrova. Nejdříve nás Amorn dopravil džípem do zdejší rybářské vesnice/zpívané muslimské modlitby se v určené hodiny nesou celým ostrovem/, kde je patrná mentalita zdejších lidí. Pracovití, usměvaví, čistě oblečení, uprostřed bláta a smetiště, které si vytvářejí kolem svých prostých, uvnitř uklizených, chatrčí, stojících na kůlech z kaučukovníků, mezi nimiž pobíhá drůbež. Celkový dojem dokreslují rybářské sítě, bambusové pasti na langusty, opatřené různobarevnými praporky na bambusových tyčích, káď živých krabů, malý krámek všehochuť a visící, sušící se pláty kaučuku, jež vypadají jako velké množství právě vydělaných kůží. Kaučuk je důležitou součástí ekonomiky v celém Thajsku, kde kaučukovníky bohužel nahrazují původní lesy, abychom měli zimní i letní obutí na naše popelnice. Bez ostychu fotíme a filmujeme. Pro domorodce jsou už turisté stejnou samozřejmostí, jako příliv a odliv. V podstatě se i stejně chovají. Přijedou, něco tady nechají/hlavně valuty/, něco vezmou a odjedou. Jen ta pravidelnost kdyby byla stejně spolehlivá, jakou oceánu.

Je odliv a odkrytá, bahnitá část pobřeží s výhonky mangrove, se stává bohatou tabulí pro množství ptáků, jež pobíhají sem tam a dolují z bláta potravu svými dlouhými, tenkými, často zahnutými zobáky. Kraluje jim mořský orel. Krouží nad nimi a vnáší nervozitu do jejich hejn.

Vracíme se na loď a vyrážíme pozvolně zužujícím se kanálem do vnitroostroví, jež je pro nás trochu zklamáním, protože, až na několik obydlí, jsou oba břehy lemovány jen hustým porostem mangrove, který se po hodině plavby stává nudným.Až na pár volavek nám neodkryl nic ze své fauny.

         Restauraci našeho resortu tvoří stříška nad vyvýšenou dřevěnou terasou se stoly a židlemi. Dáváme si se Švédy a Thajci pár Singha beerů při probírání dnešních zážitků a pak v bungalovu upadáme do spánku, blížícímu se bezvědomí, bedlivě sledováni kokrouči /šváby/ ze škvír bambusových rohoží, které tvoří stěny i strop.

               

 

6/ MOŘSKÝ TOBOGÁN V PLECHOVÉ KOCÁBCE

 

        Desátý den našeho cestování nás ostrov Ko Nghaj přijímá s o poznání menší srdečností personálu, než Ko Libong. Tak nějak lhostejně. Je po poledni, sedíme spolu se Švédy a Amornem při kávě, vlny bijí do břehu větší silou a nám se nějak nechce rozejít s naším novým thajským kamarádem. Máme sice email a telefon, ale je nám jasné, že pravděpodobnost dalšího setkání je mizivá. Ráno jsme vypluli pod Amornovým vedením ve stejné sestavě a lodi, jako včera. Do laguny uprostřed ostrova na naší první zastávce je možné se dostat jen proplaváním mořským tunelem. Bohužel nám byla tato zábava odepřena, protože jediný vstup do laguny hlídalo množství žahavých medůz, druh, který může způsobit i šok a utonutí. Na každém kubickém metru mohly být tak dvě až tři bílo-průhledné, nebezpečnější, než žraloci. Příští zastávka u dvou skalisek, trčících strmě z moře, nám vynahradila minulý nezdar nádhernou podmořskou scenérií, kde se velká tmavě-fialová muréna s fugou staly na chvilku mými fotomodelkami i přes clonu polévky planktonu. Stáňa se lehce otřela o ježovku a odnesla si za tu důvěrnost pět bodlin, zato Švédka na ni musela dupnout, protože má bodlinami černé chodidlo, ale snáší to statečně. Amorn radí místní specialitu-léčbu lžící.Ač to zní divně, po vysvětlení má návrh svou logiku. Postižené místo se poklepe obrácenou lžící, křehké bodliny se rozdrobí a utrpení při chůzi se zmírní. Daří se nám usmlouvat nižší cenu za bungalov, loučíme se s Amornem a vyrážíme obhlédnout situaci. Ko Nghai je menší, než Ko Libong, personál rozmazlenější od bohatých turistů, ale podmořský svět je tady rozmanitější, ačkoliv zvláště hustá žahavá kaše planktonu snorcheling poněkud znepříjemňuje. Občas některé žahnutí pálí trochu déle, asi jako žihadlo, nebo kousnutí mravence. Sára pronásleduje po pláži drobné, křehké, světlé krábky, často i úspěšně, a pak hlasitě ječí, když jí v zoufalé sebeobraně štípnou do ruky. Šedomodrá volavka se nedá vyrušit blízkou přítomností Stáni a opatrně našlapuje podél útesů u tůněk zbylých po odlivu se soustředěným výrazem lovce. Zastaví se, přikrčí a vystřelí svým špičatým zobákem do vody, aby harpunovala neopatrnou rybu, uvězněnou v louži. Mladý pár, Kanaďan a Polka, nám doporučují několik míst, například Ko Raya Noi, Ko Raya Raya a pláž u Krabi. Povídáme si o cestování. Budou se toulat po Asii asi tři měsíce, což jim přeji i závidím zároveň. Jsou mladí, určitě procestují svět a mně je jasné, že svůj zbývající čas budu v rámci možností využívat stejně. Nakonec ze zdvořilosti chválí můj přízvuk a výslovnost. Důvodem je nejspíš přesycení jejich sluchu žvatlavou thajenglishe, při které si člověk musí domýšlet téměř vše. Náš bungalov mi připomíná proutěný košík, nebo řídký slamák. Je skrze něj vidět úplně stejně. I moskytiera je děravá. Důležitá je však elektřina, kvůli dobíjení baterií ke kameře. V bungalovech je většinou jen jedna širší postel s bídou pro dva malé hubené Thajce. Naštěstí s sebou máme tři karimatky, takže na nich spím vedle postele, ve které spí Stáňa se Sárou pod sítí proti moskytům.

Mně proti těm mini-upírům musí stačit trocha repelentu a fén, neboli větrák po česku.  

Tři noci na Ko Nghaj nám stačí a dnes odpoledne vyrážíme k ostrovu Ko Lanta, jenž je od kontinentu oddělen jen jakýmsi kanálem. Včera Stáňa beze strachu laškovala s nebezpečnou dvoumetrovou murénou, schopnou nevypočitatelného bleskového útoku se smrtícím koncem, ale neškodný kokrouč jí vyděsil ze vzdálenosti tří metrů a dohnal jí k panickému jekotu. Musel jsem kopnout zbývajícího panáka slivovice na podporu srdeční činnosti a rozšíření cév, zatímco bulvy už jsem rozšířené, nebo spíš vyvalené, měl, v očekávání konce světa.

     Byli tady v moři k vidění neklidní kanici i klidní jedovatí perutýni, hejna korálových ryb i barakudy,ale mnohem více bylo tvorů, co jsme nespatřili, ačkoliv nám byli přímo před nosem. I ve vodě funguje maskování a mimikry.

Opět si sami komplikujeme život a lezeme přes skaliska podél moře k molu, kde každý den staví loď, která nás odveze do přístavu Saladan na ostrov Ko Lanta. Mohli jsme sice k dopravě od resortu na loď využít nabízenou rybářskou bárku, ale nechtěli jsme riskovat namočení bagáže asi sto metů dlouhým broděním se v moři k té skořápce. Čekání na loď si krátíme při kávě v restauraci u mola a sledujeme zvedající se vlny a vítr. Loď po několika nárazech na betonové molo, vzdává další pokus a odplouvá vyzvednout cestující, kteří na ni přestoupí z lodi u nedalekého, skalnatého ostrůvku, u něhož se před odjezdem ještě potápěli. Počkají, až nás k nim dopraví plechová motorová pramička. Že nám moře i osud připravují dobrodružnou atrakci, čtu z lehce vyjeveného výrazu Stániny tváře, když sleduje, jaká že to krabička od zápalek balancuje na vlnách směrem k nám a zjevně nechce věřit, že se jedná o narychlo mobilem sjednaný převoz mezi molem a dopravní lodí. Už jen nastoupit s bagáží a Sárou do té malé, vlnami zmítané plechovky, je skoro artistické číslo. Na molu se sešlo publikum a my, coby mravenečci, vyrážíme vstříc živlům. Jednou rukou se držím lodi, druhou držím Sáru pevně za ruku a Stáňa vytrvale drží svůj výraz, jaký může mít jen ten, kdo vidí zubatou zblízka. Po dvaceti metrech na nás není suchá nit. Plecháč se točí na hřebenech vln ze strany na stranu a s mocným žuchnutím padá do kotliny, nad kterou se vzpíná lačná vlna a v momentě nás pohřbí alespoň na chvíli, než se vyhoupneme na další a znova .Takový tobogán jsme ještě nezažili. Při každém pádu do temného jícnu vod křičíme se Sárou „Hurá!“ a „Jupí!“. Sára z čiré radosti a já, že ještě žijeme. Stáňa je podezřele zticha. Věřím, že náš převozník není Charon z podsvětí, ale zkušený mořeplavec, přestože při letmém ohlédnutí zaznamenávám napjatý výraz i v jeho tváři. Posledních sto metrů mořského jumpingu nás senzacechtiví cestující sledují přes hledáčky svých kamer, nahrnutí na levobok, v naději na zisky z draze prodaných katastrofických záběrů agentuře CCN. Zbývajících pár metrů skáčeme jako jo-jo a už se k nám natahují pomocné ruce pro Sárinku a bagáž. Převozník přijímá  peníze a s úsměvem otáčí, zopakovat si tu zábavu. Asi za pět minut Stáňa překvapivě znova nachází řeč.

              

 7/ NEBEZPEČNÁ MANDARINKA 

 

           Vzpomínka na louhování mořskou vodou – žertík od Neptuna – ustupuje novým skutečnostem. Hadry na nás uschly během plavby a teď kráčíme, opět po dřevěném molu, vzhůru do přístavu Saladan, což je opět nesourodý shluk nuzných a trochu lepších chýší, kde určitě nebydlí ani jeden snob, snažící se překonat ostatní, tím co vlastní. Thajci se majetkem nechlubí. Jen se snaží hůře, či lépe přežít, ovšem s úsměvem a radostí i z každé drobnosti. Není tohle nejlepší filosofie pro život?      

          Zatím není důvod hlídat datum, takže nevíme, kolikátého je a ten pocit časové svobody je příjemný, i když jen relativní. Nehlídat datum patří k trempování. Hlídat blízké okolí našeho pobytu však musíme v každém okamžiku. Sledovat, kdo kde je a jestli se s ním něco neděje.

Bavíme se s Čechy,ubytovanými v některém ze sousedních resortů. Ráno potkali před bungalovem dvoumetrovou kobru a na návštěvu dovnitř k nim zavítal obrovský ještěr. Tak to alespoň viděla mladá paní a svůj výklad mimicky podtrhla celkem slušným „vybulvením“, aby měl váhu. Kdyby jen tušila, že takové střety vyhledáváme, zařadila by nás do kategorie bláznů. Nebezpečí na nás ale nečíhá jen v podobě divokých zvířat, jako jsou jedovatí hadi, ještěři, tygr, divoký slon, malajský medvěd, žralok, odranec či nebezpečná dželifiš. Osud Stáně přihrál smrtelně nebezpečnou mandarinku a jak se s ní dáví, tak běhá kolem bungalovu v mírném předklonu, vydává podivné skřeky, kus mandarinky a sliny jí visí z pusy a vůbec vypadá absolutně sexy. Určitě bych vyhrál neváhej a toč, ale zaujat dějem, zapomínám na kameru.

O to, že tady zůstáváme čtyři dny, se nemalou měrou zasluhují příjemní hostitelé zároveň s prostředím. Hodinu po žhavém písku a útesech chodíme za šnorchelingem na malou pláž bez lidí, sevřenou skalisky a džunglí.Projíždíme se džunglí na slonu za prudce vyrážených, hrdelních, pokynů mahautů, podporovaných zahnutou, mosaznou motyčkou, která, přitlačena na určitá místa na sloní hlavě a těle, slouží jako ovladač tlustokožce. Lítost asi není na místě. Slon je tu domestikované zvíře stejně jako buvol, nebo kůň. I my máme svůj úděl tažných zvířat a nejspíš i těžší, protože občas jsme schopni si své bezperspektivní postavení uvědomit a to je rána.

Zajímavé je, že pod sloupy sloních nohou nepraskne v džungli ani větvička. Umí kráčet naprosto tiše a navíc není cítit výrazným pachem, jako třeba skot. Člověk jeho pach nezaznamená.

Jízda v kovovém sedátku, připevněném na hřbetu slona, je pohyb loďky ve vlnobití, nebo rodeo na býku. Držíc z posledních sil sebe i Sáru, končím v cíli zpocený až na zadku. Chudák slon, se svým obrovským nosem plným čichových receptorů, musí mít člověka plné kly. Přijímá však svůj osud smířeně a spokojí se s balíkem sena, coby odškodněním a doplněním pohonných hmot.

V podvečer se procházíme po pláži.Jednu stranu tvoří moře a z druhé resorty lemují pobřeží. Potkáváme se s lidmi, mluvíme o různých místech v Thajsku a výměnou zkušeností získáváme dvakrát. Jednou tím, že máme novou informaci, podruhé z radosti, že můžeme pomoci. Že bychom se pomalu přizpůsobovali místní mentalitě?

Čtyři dny je tak akorát. Loučíme se a majitelce resortu nechávám náš slunečník. Při chůzi městem totiž, trčíc z báglu, zachytává a sráží stříšky stánků pouličních obchodníků, což u nich  nevyvolává zlost, ani agresi, ale kupodivu smích. Je to překvapivé a poučné pro křečovitého středoevropana. Budu schopen vzít si z toho příklad při běžných žabomyších střetech, kdy si člověk až s odstupem uvědomí, že šlo vlastně „vo prd“ ? Těžko. Jsem odsouzen dál se přízemně rozčilovat kvůli kravinám, protože mě Budha nepovznáší. Karma je karma.

       Do města Krabi nás veze mikrobus a transvestita, vizáže staré rómské kurvy, si musí přisednout zrovna vedle mě. Stáňa má zábavu. Ať se baví, mně to nevadí. Mám jen husí kůži jako struhadlo.

                       

8/ MEZI SKÁLOLEZCI

 

        Balíme spacáky. Tentokrát máme za sebou noc v džungli pod širým nebem, protože se nám včera nepodařilo sehnat volné místo v žádném resortu. Naštěstí jsme těsně před setměním našli opuštěnou kostru rozestavěného bungalovu a mohli si tak zbudovat provizorní vyvýšenou plošinu z okolo se povalujících klacků, prken a plechů proti nezvané návštěvě jedovatých plazů. O škrtičích, medvědech a tygrech raději nepřemýšlíme. Při rozdělávání ohně proti komárům, na kusu vlnitého plechu z vybraných kousíčků suchých dřívek, mi došlo, proč v deštných pralesech moc nehoří. Něco v džungli podpálit je opravdu umění. Poslední pivko do sebe, půl kila repelentu na sebe a do hajan. Sára už spí jako dřevo. Spokojeně a bezstarostně. Bouřka, úplněk, moskyti a divoké sny mikrospánků, i to je součást našeho výletu. Den mě vysvobodil z únavné noci.

Mě i Sáru příroda donutila vykonat potřebu hned po ránu, kousek od našeho lože Záhořova, ale Stáňa si to nechala až mezi stromy, kus od moře, kde dlouhovlasý mladík proháněl kraby a zkoprněl, oslněn bělostnou nádherou Stániny prdelky, neschopen slova, ani pohybu. Zabodovat se dá různě.

        Opouštíme záliv Nopparat Thara a míříme na pláž Ao Nang. Opět bárka, minibus, zase bárka a jsme tady. Jedním slovem – paráda. Bujnou vegetací porostlé, strmé skály tvoří hradbu mezi vnitrozemím a kouskem džungle, splývající s oceánem malou pláží. Jsou tu jeskyně, spojující více takových, nebo podobných míst mezi sebou a jeskyně vysoko ve skalách, s koloniemi, ve dne spících, netopýrů, z nichž někteří nás přilétají poctít ukázkou akrobatického létání nad hladinou moře, jež hoří oranžově, červeně a karmínově západem slunce. Po pláži, ponoření do důležitého rozebírání různých technik lezení skal, chodí skupinky těchto sympatických, většinou mladých, ale všelijakých týpků, kteří všichni nadšeně náleží do jedné velké komunity „ skalních šplhounů a lezců“ při pobřeží Krabi, alespoň po dobu svého pobytu zde, v resortech bungalovů, maskovaných džunglí.   

Někteří stále ještě lezou a padají, aby se zhoupli na laně a přemýšleli a diskutovali o chybě a jiných možnostech se svými neméně zdatnými a zkušenými kolegy, kteří je ze země jistí. Někteří si nosí chytré knížky o zdejších nespočetných lezeckých trasách a snaží se spojit teorii s praxí a někteří z toho všeho mají romanticky vypadající živobytí. Thajské instruktory naučili lézt nejlepší američtí lezci a žáci už zřejmě předčili své učitele. Alespoň v této lokalitě. Tak nás informovala Češka středního věku a sportovní postavy, žijící v Americe přes 30 let. Padesátiletá dáma je samozřejmě také skálo-lezkyně. Mám velikou chuť nechat se zlákat jejím přesvědčováním a šplhat si po skalní stěně, už proto, abych mohl zapadnout mezi zasvěcené a cítit sounáležitost zvláštního druhu, ale na mé způsobilosti a schopnosti pokračovat v našem vandrování závisí zbylí dva členové, takže mám po žížalkách a odříkám si lechtivé riziko výšek i rozebírání úspěchů a nezdarů. Škoda, snad příště.

         Přestože šnorcheling, naše nejhlavnější záliba, není v těchto vodách ideální, kvůli množství planktonu a zvířeného písku, nechce se nám opustit zdejší atmosféru, ani děravý, bambusový bungalov, skrytý v džungli a střežený krákorající žábou, která tady vládne nocím svým sytým, ostrým voláním. Špunty do uší na klidný spánek se opět osvědčují. Staly se pro nás stejně nezbytné, jako třeba obuv, nebo brýle proti slunci.

Kromě žáby, kterou jen slyšíme, máme možnost vidět jakési ledňáčky lovit v tišinách, tvořených jeskyněmi a útesy. Opice si chodí na odpadky až k restauraci. Vzácná bělolící opička se ukázala na pláži a plaše zmizela zpět do husté zeleně. I moře se stalo zajímavější po sledování zatím největší sépie, kterou jsem měl tu čest potkat, nehledě na obrovskou, torpédovitou siluetu, jež s pomalou, ladnou důstojností odplula do hlubin, chvilku po té, co jsem se s cákáním a funěním objevil zpoza skály nad ní a vlezle narušil siestu dravce.

Při podvečerním pokusu vniknout s kamerou do džungle za zvěří, mě zákeřná, zlomyslná rostlina neomylně trefuje ostrým trnem do žíly na nártu a z vola je krve, jsem totiž – blbec – v pantoflích.

Na Stáňu se slétli všichni moskyti z okolí a z půlky jí vycucli. Chtě, nechtě měníme plán a jdeme na mírně pěnivý Chang -  doplnit tekutiny. Restaurace je plná.

Američtí skálolezci sedí jak zařezaní, fascinovaně čumí jedním směrem a občas sborově vyheknou. Tváří se, jakoby byli svědky zmrtvýchvstání. Ťukáme si s pivkem/ a s džusem se Sárou/ a splachujeme jeden ze skutečně prožitých dnů. Jeden z těch čtyřiceti čtyř, jichž dosáhneme, pokud nás  nezastaví nemoc, úraz, ztroskotání, hadí jed, útok zvířete, tajfun, či jiná katastrofa. Koukneme směrem všech pohledů a vidíme animovanou pohádku „Shrek“, či co. Prostě bomba pro Amíky.

                         

9/ MEDŮZY, VLNOŽIL A OSM ŽRALOKŮ

 

        Propletencem náhod i plánovaných kroků se ocitáme na pohádkové pláži „ MAYA BEY“, v zálivu ostrova „ PHI PHI LEI“. Záliv je prstencovitý skalnatý útvar o průměru asi 500 metrů, s úzkým průplavem naproti jediné pláži, kde se pod skalním masivem krčí jediná zdejší chatrč, která je tu zároveň i občerstvovnou pro návštěvníky a tím, jak se později ukáže, i naší spásou, hlavně co se potřebných tekutin týče. Oslovuji nějaké Japonce, povalující se ve spalujícím žáru slunce na písku v oblečení s dlouhými rukávy i nohavicemi, abych se dozvěděl, že je 6. prosinec a po chvilce přemítání přestávám nechápavě, nezdvořile civět, když oni s úsměvem kývou několikrát hlavou a myslí si : „ Pokračuj a nečum, prostě jsme radši oblečení.“  Po včerejších nákupech v Krabi a plavbě dopravní lodí za 400 Báthů, nás hustě obungalovaný ostrov „PHI PHI DON“ přivítal vysokými cenami. I za bungalovy nejnižší kategorie tam berou 1000 Báthů za noc. Opět zvítězil risk a nejistota nad drahým pohodlím a přecpanou pláží. Mořský cikán inkasoval 500 za pětačtyřicetiminutovou plavbu sem. Při příjezdu na ostrov to vypadalo, že opuštěni a ponecháni na pospas na této skále, strmě čnící z indického oceánu, strávíme pár útrpných nocí pravděpodobně ve stoje, než nám vjezd do zálivu vrátil optimismus.

Schyluje se k večeru, poslední výletníci opouští pláž většinou směrem k „PHI PHI DON“ na loďkách mořských cikánů, nebo motorových člunech cestovních společností a usměvavý, kolozubý majitel bufetu uklízí pláž od odpadků, po nich zbylých. Jdeme se poohlédnout po místě vhodném ke spaní. Z pouhých spacáků a karimatek jsme své vybavení rozšířili ještě o moskytieru a kus igelitu, jenž nás má ochránit před tropickým lijákem. Nezbytné čmoudíky, zapalované každou noc na odpuzení krvežíznivců, jsou dávno samozřejmou výbavou. Ostrovem jsou ve skutečnosti dva skalnaté hřebeny, svírající zmíněnou zátoku a úzkou rovinnou část protkanou pěšinkami v pralesním porostu. Na šíř ho přejdete za sedm minut. Ve stínu skal a stromů si vyklízíme místo ke spaní, protože soumrak je blízko a v noc přechází téměř ihned. Zdá se nám ideální. Stranou stezky přes ostrov, po níž bezpochyby courá denně množství návštěvníků, při tom nedaleko pláže. Jen houfy velkých agresivních mravenců mě trochu znepokojují. Naše snažení neuniklo pozornosti starousedlíka, a tak přichází obhlédnout situaci, kdo že se mu nacpal do revíru. Bere ze země zvětralé kusy skal a thajsky něco vysvětluje za mimického doprovodu gest a ukazuje ke druhé skále. Přikyvuji, že chápu a děkuji thajsky :“KCHOB KCHUN KCHA“ se sepjatýma rukama pod bradou a mírnou úklonou. Dokonce nás na vhodnější místo i odvádí, aby měl jistotu, že potrhlí turisté nezůstali pod skálou, která opadává. Ocitáme se na vyvýšeném místě kousek od pláže, z něhož lze přehlédnout celou zátoku i část pevniny. Ideální pozice.

Příští den se máme dozvědět, že všechna plus mají i svá mínus, když  výletníci, ohrožujíc stabilitu našeho moskytierového bivaku, budou zakopávat o provazy, natažené pracně k různým skalním výstupkům, nebo rostlinám.Je to totiž jediná a všemi průvodci známá zdejší vyhlídka, takže se na čas nechtěně staneme další, i když nevhodnou, atrakcí jednoho z nejkrásnějších ostrovů indického oceánu.

Teď se však s osmi litry vody a taškou jídla můžeme naivně těšit na pár robinsonských dnů, co máme před sebou, protože o vysoké návštěvnosti „PHI PHI LEI“ nemáme zatím ponětí.

Je hvězdná noc a my, po skromné, přídělové večeři z konzervy, zapité vodou, za zvuků džungle a příboje vln, už zcela uvolněni, vychutnáváme atmosféru místa. Po hladině zálivu se nesou hlasy lidí z lodi, kotvící pod skálou poblíž průplavu. Představujeme si, co asi všechno uvidí při nočním potápění, na které se právě chystají.Silné reflektory z lodi prosvěcují vodu a skupinka potápěčů postupně skáče do tmavých vln. Musíme si domýšlet, protože jsou daleko v temnu tropické noci. Pláž je prázdná, tak jdeme nocí k moři, vychutnat si noční koupel bez plavek. Všude je tma tmoucí, a tak je zvláštní to slabé světlo, které nás obklopuje při vstupu do vody. Vlastně vychází z vody tam, kde ji rozrážíme nohama. Je to světélkující plankton. Hladíme kameny a ty se rozsvěcují jako neony.

         Ráno, dřív než  doráží první lodě naplněné lidmi, pozorujeme dva malé žraloky, jak pronásledují hejno ryb přímo u pláže. Je to jasné, jsou tady! Což později potvrzují i Stániny výkřiky při návratu ze šnorchlování. Euforicky mává rukama, poskakuje ve vodě s obutými ploutvemi v legrační snaze o rychlejší přesun a s vykulenýma očima vykřikuje něco o žralocích. Kupodivu, jakoby Japonci/tvoří větší část turistů/ rozuměli česky. Prchají v panice z půlmetrové mělčiny, kde se do poplachu snažili zcela beznadějně, přesto s nadšením, objevovat podmořský svět. Působí to dojmem, že jde o právě se zachránivší trosečníky, vystupující na spásný břeh, neboť všichni jsou úplně oblečení a navíc vybaveni záchrannými vestami. Holt jiný kraj, jiný mrav. Nebudeme to pitvat.

         Ze Stáni zatím nesouvisle vylézá, že byla poctěna pozorností osmi až deseti nevelkých, pískově zbarvených žraloků, kteří jí svou pochybnou náklonnost vyjadřovali vytrvalým kroužením, jehož středem se stala. Rychle obouvám ploutve, ostatní do rukou a mažu na místo výskytu predátorů.

Musím plavat asi tak 400 metrů k malému útesu, vyčnívajícímu z moře nedaleko ústí do zálivu a dostávám se do teritoria těchto žraločích teenagerů, majících jen něco přes metr a velitel tak metr třicet. Přesto budí respekt. Jsou to mrštná  torpéda barvy písku, splývající s okolím. Jasně, že o mně věděli dávno před tím, než se mi milostivě a vznešeně ukázali ve své přirozeně varující kráse. Jejich objevení se je náhlé, protože skrz hustou planktonovou polévku skoro není vidět, a tak je zahlédnu vždy, až když jsou ode mě dva metry a to ještě jen díky černým konečkům jejich vrchních trojúhelníkových ploutví. Další nejbližší člověk je vzdálen asi půl kilometru. Mám právě zvláštní výsadu jedinečné audience, návštěvy u nich doma a těším se jejich plné pozornosti. Pocit k nezaplacení, zvlášť když mi kamenná břitva útesu, věky ostřená slaným příbojem, zajíždí do prstu, jako do banánu, při pokusu podržet se ve vlnách kvůli focení jednoho z nich tak říkajíc z oka do oka.

Plavu na vzdálenou pláž a s mírným mrazením v zádech vzpomínám na historku, vyprávěnou Amornem. Kamarád, s nímž se potápěl, se nechtě, lehce dotkl bodloka, což je rybka, která umí vysunout po stranách ocasní ploutve dva malé ostré půlměsíce na svou obranu, a to se také stalo. Potápěč cukl rukou a drobné rance nevěnoval pozornost. Zato někdo jiný ano. Náhle se objevili, ačkoliv před tím oba potápěči neviděli ani jednoho. Amorn neměl nejmenší šanci svému kamarádovi pomoci. Žraloci prý zaútočili téměř okamžitě a během chvilky bylo po všem.

Pro mě nepatrná, pro dravce neodolatelná, krvavá stopa zůstává za mnou, jak plavu k ještě asi 300 metrů vzdálené pláži. V duchu se modlím, aby pach nabízející se hostiny nepřilákal velké brášky mých nových kámošů. I oni už drze nedodržují povolenou vzdálenost a krouží o poznání neklidněji, jakoby tušili, že je chci opustit bez rozloučení, ale když proti nim prudce vyrážím ploutví, nebo rukou, rychle si uvědomí svůj prohřešek a stahují se. Ovšemže jen na chvilku. Jsou to dost drzí hoši. Nicméně, po dobu našeho pobytu zde, je budeme navštěvovat. I několikrát denně, když jsme se sem trmáceli až z Čech. A to nás ještě čekají i jiná setkání, po kterých mi bude dodatečně naskakovat husí kůže.

           Turisté výletníci opět vyskákali z loděk obtěžkaní svými bohatými zásobami, aby ty dvě, tři hodiny, co stráví na jednom z nejkrásnějších ostrovů jihovýchodní Asie, netrpěli žízní nebo hladem, ale naopak, přežráním. Po zabydlení se na pláži, jdou chvíli čumět pod hladinu na mrtvé korálové útesy, ne více, než 20 metrů od břehu, netušíc, že o 150metrů dále by v úžasu nad nádherou a rozmanitostí korálového společenství zapomněli na celý svět, splynuli s přírodou aspoň na chvíli a byli očištěni od civilizačního nánosu stresů, jak při znovuzrození. Dostalo by se jim výsady okusit pocitu mírného šimrání strachu v zátylku z přílišné blízkosti dravých a zvědavých barakud, při proplouvání jejich revírem. Zažili by potěšení z objevování různých korálových ryb, až by je docela ochromil pohled na líně kolem proplouvajícího, nejznámějšího predátora všech oceánů. Pravěký dravec, který má určitě větší právo na výskyt v těchto vodách, než lidé, by je, ve své velkorysosti vládce, přezíravě minul a tím dal i povolení k proplutí těm podivným tvorům s neefektivním způsobem pohybu, který je tak provokující.

Pradávný strach, adrenalin, úleva a eufórie. Zná někdo lepší životabudič?

         Podmořský park, plný barev, života a překvapení nás na „PHI PHI LEI“ zdrží ještě nějaký čásek. Kam také spěchat z ráje, když času je dost a finanční spotřeba minimální!

Je ráno a po skromné snídani jdeme na druhou stranu ostrova, jenž končí skalní hradbou, skrze níž vede malý přírodní tunel do moře, které tudy při přílivu burácí v ústrety odvážlivcům, co chtějí změřit síly. Dnes si ještě počkáme na odliv. Za tunelem je jen málo prostoru na odložení věcí a vlez do vody ztěžují útesy, balvany a ježovky. S jistotou se v příboji vln na kamenech pohybují jen krabi. Asi 200 metrů od břehu se tyčí z moře kuželovitá skála. Je vlastně součástí ostrova, jen spojující pevnina je pár metrů pod hladinou a je skutečným podmořským rájem. Sára se bezstarostně vznáší kolébána vlnami poblíž zmíněné skály, ale náhle je stržena zpět a Stáňa jí táhne z dosahu nebezpečné legendární medůzy. O tom, že tady žije, se ví po celém pobřeží jihozápadního Thajska. Žahavá, jedovatá chapadla medůzy leží nepostřehnutelně na hladině jen kousek od nekrytého dětského těla. Medůza je obrovská a ke katastrofě byl jen krůček. Rosolovitý tvor pokračuje nerušeně ve své každodenní, stále stejné pouti kolem své skály, prost všech emocí.

           Jak si tak sedím na pláži a dělám zápisky, musím se zasmát. Mladý, brýlatý Japonec, sedící na pláži oblečen a v čepici, jak mají Japonci ve zvyku, sleduje vlnky a přemýšlí asi o tom, že má velké štěstí, když patří k nadlidem. Ale ouha! Jedna vlnka je trochu delší a namáčí mu prdel tak, že v úleku vyskakuje a vyhazuje do vzduchu i svůj mobil, jenž obloukem padá do moře. Jak mohou být tak úspěšní? Stáňa se vrací ze šnorchlování a popisuje mi své nové objevy a zážitky, když mi zabliká v mysli kontrolka a trochu ve mně hrkne. Najednou mi ve vodě chybí růžový pohyb sářiných plavek.“Kde je Sára?“ ptám se vyplašeně. „Támhle si něco plácá z písku“, odvětí Stáňa.“ Já ji za tou blbou palmou neviděl“. Prostě tropy. Tropy na každém kroku, ale také odření v rozkroku ze slané vody a následné zapaření až do mokvajících citlivých ploch, nutících člověka k přemisťování se legrační, kachní chůzí. Tremp si libuje i v dalších drobných utrpeních, jako je asketické lože na tvrdé zemi, zpříjemněné jen tenkou karimatkou, která je ráno stejně někde vedle. Patří k tomu i jemný písek v oblečení, v přístrojích, na hlavě i v jídle, nebo různé útoky hmyzu. O moskytech nemá cenu mluvit, ale velcí bojovní mravenci stojí za řeč. Dovedou člověka donutit k čardáši bez muziky.

V noci na dnešek jsem moskytieru asi špatně zahrnul pískem, a tak mě probudil pohyb nějakého většího hmyzu, lezoucího po mém krku, tváři a uchu. Oženu se a s baterkou v ruce se pokouším vetřelce najít. Nikde nic. Asi nějaká můra, nebo co. Ale blýská se a to mě nutí znovu rozsvítit baterku, že půjdu upravit náš sporadický igelitový přístřešek a vtom ji vidím. V záhybu moskytiery, ve výhružném bojovém postoji přímo mně u nosu, oranžovo-černá, jistě prudce jedovatá, tak 15 cm dlouhá, tropická stonožka. Stáňa se Sárinkou klidně spí, zatímco já se, pomocí plechovky od lupínků, snažím dostihnout a zabít toho nevinného tvora. Konečně stonožka uniká z našeho přístřešku k úlevě nás obou. Tak, jako tak mě budou po zbytek noci pronásledovat divoké sny. 

V noci byla bouře kdesi za obzorem oceánu. Vlny bušili do skal a ty promlouvaly dunivými hlasy ústy jeskyní. Náš improvizovaný přístřešek vydržel „ nápor“ několika kapek, ale tropický liják se naštěstí nekonal. O různá překvapení není nouze. Sedím na pláži, když ke mně přiběhnou nějací mladí Asiaté. Asi japonští studenti. Ukazují na foťák a snaží se mi něco vysvětlit. Natahuji se s všechápajícím úsměvem pro aparát, abych je vyfotil, ale Japonka ucukne a zas a znova. Nechápavě civím, než mi dochází, že si chtějí vyfotit mě. Tedy ty Japonky, že by se rády vyfotily se mnou. Rázem mi stoupá sebevědomí, ale jen do té doby, než mi dojde, že jsem pro ně exotický objekt, se svou vizáží zarostlého, polodivokého, šedivého tuláka. Něco jako fotka z ráje s houmelesem a mé sebevědomí je rázem níže, než před tím. Jsem z toho tak zmatený a popletený, že už ani nevím, zda je lepší být raritou pro japonské studentky, nebo předmětem zájmu ztepilé, dlouhovlasé Thajky, která je ve skutečnosti poopraveným chlapem. To už se cítím skoro retardovaný. Radši to nechám koňovi, ten má větší hlavu. A už jsou zase tady. Vrátili se s posilou a ve dvojnásobném počtu osmi štěbetajících mláďat si sedají do půlkruhu kolem mne. Vyptávají se na můj způsob cestování a já se snažím vyhovět v mezích našich dorozumívacích možností. Netuším, co si z toho odnesou, ani jestli ví, o čem mluvíme, protože jejich angličtina je ještě slabší, než má. Pilně si vše zapisují. Náhle vyskakují a utíkají pryč. Za běhu se ještě otáčí a mávají na pozdrav. Zbyl po nich jen půlkruh důlků v písku a už  frčí na motorovém člunu za dalšími statistickými údaji do svých notýsků. Ještě chvíli přemýšlím o tom, jaká zvláštní setkání má tulák na cestách a musím se zase smát. Směji se pobavením i jen tak, prostě z radosti.

Sára je neustále v moři a vybíjí si svou hyperaktivitu různými stojkami a kotrmelci a díky vlnám je víc pod hladinou, než na ní a provozuje to většinu dne bez nebezpečí nastydnutí, protože voda je teplá, jak doma ve vaně a sluneční přímotop jede na plno.

Dopoledne jsem šnorchloval kolem skalnaté homole na druhé straně ostrova. Potkaly mě dvě dželifiš, z nichž jedna byla úctyhodných rozměrů. Můj respekt měli obě. Vlny mě houpali nad hlubinou vedle strmé skalní stěny plné korálů, sasanek, ryb i jiných tvorů. Kromě několika velkých kaniců a asi tak metrových barakud, mě zaujala velká, šestnáctiramenná, černo-bodlinatá, tmavě-karmínově-fialová hvězdice s jasně šmolkově modrými, podélnými pruhy na hřbetu ramen. Neuvěřitelně krásná, jedovatá potvora.Jako všude, i na tomto průzkumu mě doprovázelo množství rybek příživníků, které nás považují za predátory a vždy čekají hostinu zbytků. Přes veškerá zklamání jsou vytrvalé.

        Z dálky viditelná moskytiera přilákala v podvečer k návštěvě našeho tábořiště hubeného, tetovaného Thajce a Němce s Thajkou. Tetovaný vypadá na pasáka a dělá jim i průvodce a převozníka. Získáváme pár informací o Similanských ostrovech a dojem, že si nás tipuje pro lupičskou akci. Slunce zmizelo za vrcholem hory a zastíněná pláž se vylidňuje. Loďky odvážejí výletníky zase jinam z tohoto ráje, kde každý z nich pobyl tak dvě hodinky a prdlajs viděl, zatímco my tady dlíme dost aktivně už čtvrtý den a kámošíme se žraloky. Není nad trempování a toulání se!  

          Začíná další den a nás čím dál víc přitahuje druhá, skalnatá část ostrova a neodradí nás ani určité nepohodlí v žáru slunce na kamenech, ani nebezpečné slézání a hlavně vylézání mezi ostrými útesy v příboji vln, jež si s námi pohazují, jako s korkovými špunty.

Před chvílí mě potkalo to štěstí doprovázet dva menší žraloky. Stáňa šla po mně do stejných míst, ale už je nezahlédla. Opět nazouvám ploutve, po proti-mlžném opatření slinami nasazuji brýle, šnorchl mezi zuby a přidržujíc se útesu, čekám na větší vlnu. Na vratkých nohách vydržím její nápor a v zápětí, když se vrací, po ní kloužu nad hlubší vody, pryč ze zpěněné mělčiny, plné ostrých hrotů.

      Pryč je bohužel také ranní opuštěnost tohohle místa. Začíná tu být těsno. Výletníci přicházejí z druhé strany ostrova, loďky i velké lodě plné potápěčů a šnorchlistů obkličují podmořské korálové pole. Z jedné lodi házejí rybám krmení a ty už tam čekají, jako cvičení psíci od chvíle jejího příjezdu. Je jich tu neuvěřitelné množství a různé druhy. Hladina jimi vře a ryby, rozdováděné krmením, se míhají kolem, naráží mi do brýlí a ozobávají i mě. Rozhoduji se pro ústup a náhle koutkem oka zaznamenávám zvláštní pohyb vedle sebe u korálového útesu. Černo-tyrkysově pruhovaný mořský had, tak metr padesát, si vlnivě plave v podmořském pralese a shání něco na zub. Kdyby se rozhodl, ve chvíli naší asi třiceticentimetrové blízkosti, svůj zub zatnout do mne, stačil bych už jen zamávat rodince na břehu a good bye živote, bylo to fajn.  Asi má dobrou náladu, nebo velký hlad a nechce se zdržovat. Jeho jed je srovnatelný s jedem kobry, a tak si udržuji uctivý distanc. Sledování trvá asi 40 minut a povznešená nálada mi signalizuje euforický stav ze zážitku, což znamená, že se do krevního řečiště uvolnilo trochu drogy zvané endorfin a to mám rád. Udělám pár fotek a plavu se na břeh pochlubit. Ani s hadem nemá Stáňa štěstí, ale nejde o žádné zklamání, protože při každém koukání se pod vodu jde o zážitek.

         „ŽRALOK!“, volá Sárinka a rázem mění své rozhodnutí, že šnorchlovat jí dnes nebaví. Je to malý, tak 80-ti centimetrový, chlapík. Pohybuje se líně, s důstojnou přezíravostí a dokonale tak připomíná své starší, mohutnější příbuzné. Často jsme od něj pouhý metr a ze strany koukáme do jeho velkého tmavého oka. Pak jen mrskne ocasní ploutví a je v mžiku pryč.

        

10/ V PŘÍMÉM KONTAKTU S ORANGUTANEM, TYGREM A KROKODÝLEM

 

           Máme sbaleno. Plavu se rozloučit s hejnem žraloků, pak do sebe nacpu rýži s vejci. Tolik blbý rejže jsem nesnědl za celý život. Po tomhle výletě už mi nikdy nezachutná. Z „ PHI PHI LEI“ na „ PHI PHI DON“ se plavíme asi 45 minut. Spršky slané vody bereme jako samozřejmost a s těžko popsatelnými pocity sledujeme vzdalující se skalnatý útvar. Na Phuket dorazíme lodí jménem  „Andaman Qeen.“ Nejlevnější hotel v městě Phuket,s podivným, ale inspirativním jménem „ On on „ , kam nás včera zavezla stevardka z lodi, přijde na 250 Báthů/ noc a se dvěmi  dvou-postelemi, stolem, židlemi, sprchou a nášlapným WC pro nás představuje dokonalý přepych po týdenním spaní v písku.Stáňa má ztuhlou šíji už asi 10 dní a trpí tím. Kupujeme proto zázračný olejíček v čínské apatyce, náplasti a prášky v thajské lékárně, pivko v marketu a zahajujeme léčbu, jejíž závěr bude patřit právě pivku a posteli, neboť tropická noc už padla na město. Po dni stráveném v aquariu, motýlí farmě a v ZOO, kde Sáře seděl na hlavě papoušek, já drbal tygra na hřbetu, Stáňa se objímala s orangutanem a pak držela za ocas dost rozdováděného, třímetrového krokodýla, se nabízí zamyšlení nad ženskou logikou. V hotýlku, kde přespáváme, je živo. Hraje se tady na kytaru, zpívá a rozmlouvá skrze téměř papírové stěny . Jekot Stáni, jenž má na svědomí čtyřcentimetrový „ kokroučík“, přerušuje všechno hotelové dění víc,než na minutu. Budhisté si myslí, že křesťani se vraždí. Krokodýl – pohodička, švábík – děs a hysterie. Může to chlap pochopit? Ani se nesnažím.

         Kontaktu Stáni s ocasem krokodýla předcházela krokodýlí šou tak riskantní a nebezpečná pro dva věci znalé a respekt k plazům mající Thajce, že by se tito krotitelé, kteří opravdu jen částečně manipulují s chňapajícími monstry, dali srovnat se starověkými gladiátory. Když jeden z nich na velmi krátkou dobu vložil svou hlavu mezi rozevřené čelisti čtyřmetrového obra, uvažoval jsem, zda by s ním nějaká pojišťovna uzavřela úrazovou pojistnou smlouvu. Vlastně na co by mu byla v žaludku krokodýla?

         Na hotýlku „ON ON“, v pokoji č. 33 plánujeme další cestu a Sára vytrvale kreslí do bločků naše příhody s dětskou, barvitou představivostí. Z vedlejších pokojů slyšíme rozhovory, zpěv a smích, jako by stěny neexistovaly. Ucpáváme uši molitanovými špunty a jdeme v pohodě spát.

          Ráno mě probouzí bolest v koleně. Kulhám jako „ Jofrey“ a nevím z čeho. Koleno otéká a my musíme koupit stan a lístek na autobus do Taplan pier – přístavu, z něhož se poplavíme na Similanské ostrovy. A tak tropickým sluncem, kde město je jedna velká sauna bez studených smáčedel, pajdám sem tam po chodnících, nechodnících a nechci myslet na to, že se tak budu trápit po zbývající tři týdny našeho toulání se.

          Cestou autobusem se ocitáme v budoucnosti. Tiket je datován 12.12.2544. Po vystoupení z autobusu odmítáme riskantní odvoz dvěma motorkami a raději stopujeme v dešti. Téměř okamžitě s úspěchem.Hned první vozidlo – pick up – staví a veze nás, kam potřebujeme, přestože si zajíždí.

Jsme v nejdeštivější oblasti Thajska, vybaveni thajským stanem, který ještě neumíme ani postavit a tady i na ostrovech už prší třetí den. Na ředitelství zdejšího národního parku bereme za vděk pěkným bungalovem rozlohy residence, avšak bez sprchy. Zbývá jen polévání splachovací miskou. Navíc nášlapný záchod teď mému kolenu zrovna pohodlí nenabízí.

Do přístavu je to asi dva kilometry. Opět vlnitý plech, něco bambusu a pokroucených gumovníkových kmenů tvoří příbytky a krámky. Kolem pobíhají děcka, psi a drůbež, přehrabující odpadky vedle chatrčí. Moderní bankomat, stojící vedle betonového mola, jako by sem nepatřil a já jen doufám, že se s ním dohodnu, protože hotovosti ubývá. V restauraci nám předložili jakýsi mix kousků masa z darů moře se zeleninou, rýži a zvláštní omáčku jako přílohu. Má to chuť vlašských ořechů. Já si dal Thaj green soup – posekali kus džungle za chatrčí, přidali pár krevet a cibuli, nedefinovatelné rosolovité knedlíky a vše zalili vřelou vodou. Výsledek se kupodivu dá konzumovat.

Za mírně dusivé „vůně“ čmoudivých spirál proti moskytům popíjíme thajské pivo „ Leo“. Moskyti jsou kupodivu mrňaví komáři, kteří všude prolezou, koušou a podle oblastí výskytu, přenášejí malárii, japonskou encefalitidu a bůh ví co ještě. Kupodivu proto, že v mých dětských představách, při čtení dobrodružných knih, byli nejméně velikosti lučních kobylek. Jsou tady ale i jiné potvory, proti kterým repelenty nezabírají.

         

 

11/  STANOVÁNÍ S VARANY

 

 

         Asi 50 kilometrů od kontinentu, na jednom ze Similanských ostrovů, už stojí náš stan a po návštěvě malého varana u oběda víme, že o zvířecí společnost tady nouze nebude. Bylo nám řečeno, že jsou tu i mnohem větší, až dvoumetroví a jsou přirozenou potravou škrtičů – obrovských žlutých krajt, které v období dešťů často osidlují opuštěné bungalovy zdejšího resortu.

V podvečer se vydáváme do džungle za plazy. Zelenavé přítmí však skrývá i stromové, jedovaté hádky, jejichž uštknutí by tady, uprostřed křovin a lián, znamenalo smutný konec procházky. Šmejdíme baterkou po všech skalních jeskyních a dutinách v naději na žlutavý odlesk hadích šupin, ale vyplašíme jen malého baziliška. Ještěrka prchá po zadních, asi nás chce přesvědčit, že je spřízněna s dinosaury. Je to lehoučký, rychlý běžec, jenž dokáže přeběhnout po klidné hladině díky povrchové pevnosti vody. Tma, jako obvykle, padla náhle. Přestože máme baterku, jen stěží se držíme stezky a oddychneme si s prvním problesknutím světel kempu mezi stromy a liánami. 

Generátor el. proudu vypíná přesně ve 22 00. Ležíme ve stanu a náhlý konec monotónního zvuku znamená úplné zatmění. V tu chvíli však začíná, okamžitě a bez rozjezdu naplno, řádění všech ďasů džungle. Ječení, vrčení, pištění, vřískání, škrábání, běhání, cupitání, létání, zvuky boje a padajících plodů nebo i těl na zem a na náš stan. Varani, netopýři a kaloni i stovky skákajících stromových krys a dalších nočních tvorů, spustili serenádu zvuků krmících se a požíraných. Špunty do uší jsou opět záchranou. Dojít si na záchod jen se světlem baterky je na bobříka odvahy.

Každou noc propotíme spacáky, na kterých často jen ležíme ve vlhkém, tropickém vedru, někdy i bez trika. Množství miniaturních mravenců, velikosti tečky nad tímto „ i“, svým vytrvalým hemžením a lezením do všech otvorů lidského těla způsobují, že i velmi unavenému člověku chvilku trvá, než usne.

         Jsme po snídani a s gustem smáčíme svá těla ve vlažných vlnách indického oceánu. Stáňa právě hlásí, že viděla, sledovala a nafotila malou karetu. Spěchám se po nějaké taky podívat, ale mám možnost si, místo mořské želvy, vyblejsknout štíhlé, rychlé dravce. Stříbřité ryby se špičatými ploutvemi a jasně modře světélkující kresbou. Myslím, že jde o kranasy.

         A jsme zase v džungli. Jdeme po délce ostrova středem lesa. Jsme varováni před zelenými, jedovatými, stromovými hady a velkými škrtiči, ale, ač jsme se na taková setkání těšili, seznamujeme se za tři a půl hodiny pochodu jen s několika osminožci, z nich někteří nám přistávají na hlavách i se svou pavučinou. Potkáváme malou ještěrku a černého, lesního, bojového krábka. Zato na večer z žabincem porostlého jezírka za kuchyní vylézají varani, dosahující až úctyhodných dvou metrů a my sledujeme z bezprostřední blízkosti jejich boj o zbytky, které hltají po kusech ještěřím způsobem. Nejsou od nás dál, než tři metry a smečka čítá osm až deset kusů. Kryjeme se za stromy, abychom je nevyplašili. Náš stan je od jezírka vzdálen pár kroků a já pochopil ceduli s varováním před ponecháním jídla v něm. Doufám, že mají plná břicha kuchyňských zbytků a nedostanou v noci chuť na lov živé kořisti. Opět usínáme s pocitem mírného napětí, odděleni od okolní divočiny tenkou textilií stanu.

Nechci to zakřiknout, ale zatím jsme všichni v pořádku, až na drobnosti, jako je jednodenní průjem, třídenní kulhání a dvanáctidenní ztuhlá šíje.Užíváme si drobná dobrodružství v moři i na souši pod zákeřným sluncem, které vám s maskovacím chlazením větříku od moře upeče mozek v hlavě. Klobouk je nutnost. Jíme jen, když nás hlad upozorní, šnorchlujeme, chodíme džunglí a lezeme po útesech.

    Šinu se pomalu mezi skalisky, líně komíhám ploutvemi, rozhlížím se a jsem odměněn podívanou na asi metrovou karetu se světlým, téměř bílým, krunýřem, která mi však uniká několika mocnými tempy do nedohledných hlubin. Houpán vlnami a trochu zklamán, plavu dál, když přímo proti mně zpoza skal vyplouvá nádherná kareta a kupodivu se nevzrušeně nechá doprovázet bok po boku, na distanc dvou metrů, snad dvě minuty, což je pro tuto příležitost nepředstavitelně dlouhá doba.  Pak se důstojně vzdálí jen trochu rychlejším tempem. Nesnažím se jí pronásledovat. Není to hodno důstojnosti její , ani mé. Pravěký tvor mi připravil nevšední zážitek a s euforií, získanou bez použití drog, plavu vítězně ke břehu se snímky mořské želvy zblízka.

     Při běhu pro neoprén si Stáňa „ šikovně“ zaklínila nohu mezi balvany a ač to vypadalo dost zle, jen si řádně natloukla zadek. Začíná poprchávat, takže je čas na thajskou baštu. Zase rejže. O pečené kachně s knedlíkem, zelím a plzeňským se mi už i zdá.

           Adrenalin nám stoupá v krvi přímo úměrně nebezpečnosti situací, jimiž jsme vystaveni při našem potulování a určitě by stoupal výš, kdybychom viděli, nebo si uvědomili nebezpečí, jež těsně míjíme bez povšimnutí. Teď Sára málem zakopla o jedovatého perutýna, který se rozhodl čekat na kořist ve stínu balvanu na mělčině. Neštěstí na dosah. Strach, stres, rozčilení a lehkomyslná úleva dění v přírodě, nás očišťuje od umrtvujícího stereotypu každodenní rutiny a malých, navyklých strachů doma. 

            Zítra se poplavíme lodí zpět do Taplanu. Je 17. 12. a dnes zatím jediné vzrušení nám zprostředkovaly mé sluneční brýle tím, že mi byly ukradeny na pláži. Přestože nejde o žádnou ztrátu, stačí jako záminka k mírné hádce, přičemž se projevuje má skrytá vrozená vada – stihomam. To znamená nejen, že za všechno mohou ostatní, ale ještě to dělají schválně. Uražená Stáňa zalezla do stínu pod strom a my jdeme na smaženou rybu. Chvíli pozorujeme varany na zbytcích za kuchyní a začíná slejvák. Test stanu proběhl uspokojivě, napršelo jen trochu zipem. Lezeme do vlhkých spacáků. Nic nevadí, třeba v noci zmokneme ještě víc, nebo nás dokonce vyplaví pravý tropický liják.

Trempovat je prima. Před usnutím probíráme setkání jedovatého vlnožila se Sárinkou při šnorchlování. Nečekaně vyplul z nějaké štěrbiny asi 15 cm Sáře před nosem, a tak ho spolu s mámou sledovala na jeho lovecké výpravě až daleko do moře. Trochu nebezpečný, ale nezapomenutelný zážitek s prudce jedovatým mořským hadem, který svou nápadnou barevností říká: „ Nedotýkat se a nedráždit.“

       

12/   SETKÁNÍ S DELFÍNY A PLACHETNÍKEM

 

 

            Vzrušená gesta a soustředěné pohledy jedním směrem, kamsi do vln oceánu, jenž nás obklopuje ze všech stran. Změna intonace hlasů i náhlá změna plavby, způsobují, že skrze mé dlouhé vedení proniká informace ve smyslu: „NĚCO SE DĚJE“. Plavíme se směrem ke kontinentu. Neradi opouštíme ostrov plný exotické flóry a fauny na souši i ve vodě, nekonečně zajímavý pro středoevropana z města, kde je pomalu vzácností i moucha. Naše nevelká loďka, plná turistů z různých částí světa, benevolentně uhýbá ze zaběhnuté trasy a následuje skupinu rozdováděných delfínů. Chystáme si ploutve, šnorchly, ale máme smůlu, jejich hry dnes nezahrnují všetečné turisty. Nedaleko vyskakuje za svou kořistí statný plachetník a vyděšené létající ryby trhají rekordy v plachtění nad hladinou ve snaze uniknout. Typujeme dolet až 50 metrů. Slunce se rychle noří do vln.

         Je tma a stojíme na kraji silnice, kde údajně staví autobus směr Bangkok, uvažujeme, zda traviny kolem skýtají úkryt hadům a jak se nám mezi nimi bude spát, co toulaví psi apod. Autobus je tady, ale plný pokračuje bez nás. Sára je nerudná, ale máme pivko a neprší, je teplo, tak dokážeme pár hodin počkat na další a situaci bereme s humorem. Náhle, aniž bychom mávli, zastavuje auto a Thajci nabízí svezení. Překvapeni odmítáme s úsměvem a s díky. Jedou jen nedaleko, mimo náš směr. Příští autobus má být také plný a betonová kůlna, která je tu kantýnou, obchodem a dopravní kanceláří zároveň, postupně zavírá, zhasíná, usíná. Nebýt světel lemujících silnici a světel projíždějících aut, byli bychom tady, pod zataženou oblohou, v úplné tmě. I bez toho to tady působí neutěšeným, opuštěným dojmem. Divné místo. Sárinka jen tak mávla a už se uvelebuje v dodávce usměvavých Thajců, když zastavuje pravidelná linka a máme místo. S omluvami si vyzvedáváme dcerku z vozu a v klimatizovaném prostoru dálkového autobusu šest hodin klepeme kosu. Před druhou hodinou ranní se ocitáme na pustém autobusovém nádraží v Chumphonu, strašidelně ohrazeném neživými garážemi a spícími domy. Co teď? Ale vše se řeší samo. Přijíždí „ Tuk- tuk“ a vozí nás od čerta k ďáblu, jako bychom od včerejšího rána cestování neměli dost. Priváty jsou plné, nebo neprobuditelné, tak je spásou hotel na hlavní třídě, v němž upadáme do mrákotného spánku za 400 Báthů. Celou dobu žijeme v domnění, že 1 Báth je 1, 20 Kč, ale je tomu přesně naopak.Za pouhých 80 haléřů je jeden Báth a tím naše kalkulace vycházejí mnohem příznivěji. Vědět to dříve, určitě bychom více hýřili, ale střídmost neuškodí.

Ráno se mi podařilo vylekat Stáňu velkým pečeným švábem, k radosti Sárinky, a teď už ujíždíme minibusem na Cabana beach za třetinovou cenu, než nabízel tuktukář.     

Ubytování v bungalovu se nám zdá dost drahé, ale usmlouvám jen 50 Báthů, takže to máme za 500,- , jako v hotelu. Je pravda, že z koupelny nám roste třicetimetrová palma a mohu tak v sedě na míse pozorovat kokosy, přesto se mi zdá cena vysoká až do snídaně, která je v ceně. Formou švédského stolu představuje vlastně téměř celou hodnotu noclehu. Bydlíme tedy vlastně zdarma a trochu nezvykle, protože se povalujeme u bazénu, kde Sára neúnavně skáče do vody a Stáňa si dává thajskou masáž od thajského mladíka a oběma jim to dělá stejně dobře. Tady, na východní straně Malajského poloostrova, je moře poháněno silným větrem k velkým vlnám, vířícím písek podél pobřeží, takže šnorcheling je pasé a plavat se dá jen s rizikem, že nás zpětný proud odnese do oceánu, bez šance na návrat. Tu zkušenost už máme z Atlantiku, z ostrovů u západní Afriky. Občas si trochu zadovádíme ve vlnách, necháme se vozit, ale někdy nás vlna „zabalí“ a vymete s námi dno. I to je druh zábavy.

S lahváči pivka CHANG se procházíme podvečerní pláží, povídáme si a já, bez zvláštního důvodu, zpívám Sáře pár protest-songů od Kryla. Nemůže tomu rozumět, ale poslouchá a chce další, tak proč ne. Zapadající slunce rychle prodlužuje stíny, hraje si s barvami ve vlnách a na mokrém písku. Vítr se mění ve vichr a palmy, ohnuté do předklonu, připomínají, že před jedenácti lety postihl tuto oblast ničivý tajfun. Přírodní živly nám stále připomínají, kdo je tu jediným, skutečným pánem s neomezenou mocí, ale člověk holt má dlouhý vedení.

U snídaně se bavíme o místních prostitutkách a jejich stylu. Chlapi, většinou západoevropané, nebo amíci, kteří se doma nechytají, si najmou holku a platí jí pouze pobyt a stravu v hotelích. Něco jí dají, dle vlastního uvážení, až na konci dovolené. Ale někdy se s ní i ožení a na dovolenou sem pak jezdí společně. Někdy si ovšem domů odvezou aids. To už je riziko podnikání. Přesto docházíme k závěru, že,co se týká morálky, jsou vlastně zdejší kurvy, proti některým našim politikům, skoro svaté.

          Dnes opět pojedeme vlakem. Prý mívá pravidelně zpoždění 2 až 3 hodiny. Po půlhodinovém dohadování s úředníkem na nádraží, zda nejede něco dřív, třeba některý jiný zpožděný vlak, co už měl dávno odjet, nám nabízí vlak o dvě hodiny pozdější. Asi je na palici.

Myslím, že je štědrý večer, máme horkou zimní noc, popíjíme CHANG a čas nám krátí nějaký uniformovaný ochránce pořádku. Je přátelský, pomáhá nám s bagáží a pomáhá ochotně i ostatním cestujícím, například bezdomovci s jeho špinavou, páchnoucí taškou. Nedělá rozdíly. Dozvídáme se, že ctí svého krále, že se štěně řekne „ mam“ a kočka „ meau“.

      

 

 

13/    HRAJEME SI NA BOHATÉ OBCHODNÍKY

 

         

            Z džungle přírodní jsme v džungli betonové. Jiná džungle, jiná dobrodružství. Bangkok je mlha smogu z pomalu se valící hlučné a dusivé, šesti-proudové řeky aut, autobusů, tuk-tuků a proplétajících se motorek, rozvětvené všemi směry. Směs bídy a přepychu v těsném spojení, tlačenice v autobusech i na tržištích, jedním slovem stres. Ne tak pro Thajce, téměř vše řešící s rozvahou a úsměvem. Zvyk je zvyk. Po první jízdě autobusem, nabývám přesvědčení, že všichni bangkočané musí být kaskadéry. Nastupuje a vystupuje se tady za jízdy, vždy někde poblíž zastávky, jen při trochu snížené rychlosti, asi na 30 km/h. Vše se děje uprostřed několika-proudové silnice, nikoliv u chodníku. Thajec skočí do prostoru širokého tak 40 cm, ohraničeného dalším, šedesáti-kilometrovou rychlostí kolem projíždějícím autobusem, který si očistí bok o jeho kalhoty a košili. Následujeme tedy příkladu thajských cestujících a o dramatické chvilky není nouze, když Sára, stojící už na schůdkách narvaného autobusu, sleduje s děsem v očích, jestli rodiče se svou bagáží stihnou doběhnout a naskočit, než se zavřou dveře. Snad by pro ní bylo lepší ztratit se ve skutečné džungli, než tady. Tuk-tuk je dobrodružství jiného rázu. Především fet. Výfuky autobusů máme přímo u nosu a tak artistické manévry tuk-tuků v hustém provozu, někdy i po dvou kolech, sledujeme v polomrákotném stavu. Ani proti-smogové roušky nepomáhají. Řidiči tuk-tuků v Bangkoku nepřekračují 50 let života.

         Při návštěvě hadí farmy se dozvídáme, že séra proti hadím jedům se vyrábí z krve koní, jimž byl příslušný jed v únosné míře aplikován. Rozzlobená, čtyřmetrová kobra královská, volně vypuštěna asistentem a impozantně vztyčená pouhé tři metry od nás, je fascinující. Útočí na svého věznitele, kdykoliv se přiblíží na „ dostřel“. On však zná bezpečnou vzdálenost a uhýbá včas. Na závěr přednášky vydražďuje mohutného, prudce jedovatého plaza, ke skutečnému útoku na svou osobu, přesněji, na svou nohu, elegantně uhýbá a neomylně chytá kobru jednou rukou ze zadu, hned za hlavou. Druhou jí uchopí o kousek níž, a jakoby zlomí, čímž jí pravděpodobně znemožní uplatnit drtivé sevření do závitů a takto paralyzovanou ji za potlesku obecenstva odnáší zpět do terária.

V Bangkoku zůstáváme čtyři dny, hrajeme si na velkoobchodníky a házíme milióny při jednání se zástupci obřích firem a společností. Jezdíme sem tam, fetujeme smog jako ropáci, utrácíme za tuk- tuky a za vzorky pro náš budoucí mega-business a končíme zcela vyčerpáni v hotýlku „ STATION“ s pivkem a masem na špejli. Sára se pochopitelně většinu času při jednání nudila, takže jsem jednal a zároveň hrál divadlo s medvídkem a ani nevím, co je vlastně dojednáno, ale vypadá to slibně.

Na poslední čtyři dny si zajedeme do královského letoviska „ HUA – HIN“, což je asi 200 km na jih. Večer před odjezdem vybíráme restauraci v čínské čtvrti a s vidinou plnohodnotné stravy si objednávám čínskou kachnu, hluboce fritovanou, jež se posléze oprávněně stává námětem posměšných poznámek na můj účet, neboť jsa zvyklý očekávat od jídla v Thajsku překvapivé chutě, ani prazvláštní chuť předložené krmě a Stániny poznámky o divné konzistenci, nepřipomínající maso, nepřebily mou žvýkající zaujatost nad kachními kousky z tofu. Nemohu přenést přes srdce, být vegetariánem z omylu, proto řeším situaci obvyklými, v medu máčenými, pečenými kousky vepřového na špejli. Není to sice kachna, ale lepší, než tofukachna.

     

14/   SLONÍ VESNIČKA U KRÁLOVSKÉHO LETOVISKA

 

      Místo, kam jezdí thajský král na prázdniny, nás nenadchlo. Na pobřeží se začínají tísnit betonové krabice hotelů západního stylu a hyzdí krajinu. Nic pro nás.

Na konci sedmi-kilometrové pláže, lemované zmíněnými hotely, stojí na úpatí hory velký zlatý Budha čelem a dlaněmi obrácen k moři, jakoby něco tlačil, než mu to někdo ukradl, aniž si toho svatý muž všiml. Jdeme k němu. Měří tak 15 metrů a drdol má homolovitý, se špicí, jako hromosvod. Thajské chápání důstojnosti je poněkud odlišné od našeho. Dáváme řeč s tlupou opic, žijících pod ochranou zlaté sochy a dovídáme se, že se mají skvěle a nerušeně si tady bezpracně tloustnou díky turistům. Však už konzumují naše zásoby lesklých, hruškovitých plodů. Stáně také chutnají, ale při pohledu na blížící se opičí škleb s tesáky vlčí velikosti, se vzdává i posledního kousku. Vyklízíme pole, tady bydlí ony.

Začíná příliv a mořský orel do poslední chvíle využívá možnost nakrmit sebe a mláďata mrtvolkami ryb a olihní, vyvrženými mořem, než je vlny vrátí hlubinám. Medůzy nebere. Nevšímá si ani dvoumetrového vlnožila, zřejmě otřeseného se střetu s lodí, vyčerpaně ležícího na písku. První vlnky přílivu ho lehce olizují. Přinesou smrt, nebo záchranu?

      Při výpravě do sloní vesničky stačí pouhé optání se na směr jedné Thajky a během chvilky vedle nás brzdí džíp. Řidič, asi její manžel, nám nedává možnost odmítnout svezení a tím nás, ve své ochotě, připravuje o procházku.

Řetězem za nohu uvázané, malé slůně je od Sárinky nakrmeno banány a napojeno mlékem k prasknutí. Poflakujeme se kolem a sledujeme poslušné obry, jež si podrobilo něco, co nejspíš vzniklo z opice a zaplavilo svět. Roztroušeni po okolí si choboty nabírají své porce sena a máváním ušima odhánějí dotěrný hmyz. Někteří houpavě dopravují turisty na kopec do džungle a zpět a jeden právě zařval nevolí, v reakci na mosazný bodec mahautovy ovládací hůlky. Nad sloní vesničkou, uprostřed nuzných chýší a pobíhající drůbeže, prasat a psů, se tyčí rozlehlý chrám. Je v rekonstrukci, napůl v zářivých barvách a napůl s letitou patinou. Procházíme kolem množství kamenných Budhů, tygrů, lvů, leopardů a kober, od malých, po obří. Kousek dál se před svou chajdou na židli, v rozvážném rozjímání, houpá mladý, už moudrý mnich a dívá se s vševědoucím výrazem na  neosvícenou  rodinku Evropanů, kteří se bůhví proč trmáceli přes půl světa, aby se dostali právě sem. Sára si něco vbodla do palce a tvrdohlavě odmítá desinfekci, takže ji zabavuji počítáním Budhů a v nestřeženém okamžiku sprayem úspěšně desinfikuji, což má za následek pád mladého, už moudrého mnicha ze židle, protože zařvala, jak pardál.

      Procházíme tržnicí, zase zpátky v HUA HIN, a je pro nás atrakcí stejně, jako my pro trhovce. Čerstvě rožněná ryba se ukázala být výtečnou lahůdkou, za současného vnímání okolní exotiky všeho odlišného, včetně pachů neznámých ingrediencí. Z našeho privátu, nejlevnějšího z levných, vyrážíme večer na poslední večeři a nákup drobných dárků. Hedvábné kravaty s motivem souložících zvířat Stáňu velice zaujaly i coby obchodní artikl.Mně se zalíbila dřevěná, krákorající žába, připomínající nám pobyt blízko KRABI téměř identickým hlasem, jenž se překvapivě vyluzuje přejížděním dřevěnou paličkou po hrbolatém hřbetu duté, rovněž dřevěné sošky.

15/   STEAKY, PODPRSENKY, VÝTRŽNÍK A SNÍH

 

    V klimatizovaném vlaku sedíme zachumlaní ve spacákách, sledujeme, jak se ostatní cestující klepou a uvažujeme, zda při oslavách Nového roku v Bangkoku zbylo ještě místo v levném hotelu STATION v Čínské čtvrti, hned naproti nádraží. Co na tom, že po okenních římsách běhají krysy. Bereme to jako zpestření pobytu. Nekup to za 350,- Báthů. STATION nás přijímá do svých komnat k spánku.                                                                                                    Vlak na letiště odjíždí až kolem sedmnácté, tak poslední den v Thajsku trávíme bloumáním po ulicích BANGKOKU. Po návštěvě několika čínských apatik s lahvičkami plnými divných, léčivých věcí od naložených hadů, po sušené škorpióny, chce Stáňa do restaurace, čímž odstartuje příhodu s trochu trapným koncem. Všude zavřeno. Ulice jak po morové ráně. Plazíme se cik cak opuštěným městem a stáváme se předmětem zájmu také osamělého tuktukáře. Mává prospekty a něco žvatlá o dobré restauraci. Je pravda, že nás zavezl za směšných 30,- Báthů napříč městem téměř rovnou ke stolu s výstavou všemožných ryb v ledové tříšti, které nabízí úslužný vrchní. Naivně si vybíráme lososové steaky, když na dotaz o ceně zaslechneme něco, jako „ forfif“ a domýšlíme si 45. Na pokyn vrchního přibíhá číšník a vybírá kousky k úpravě. Čekáme při cole a máme nepříjemný pocit, že tu něco nehraje. Stáňa sáhne po jídelním lístku a ejhle, objednávka má hodnotu týdenního pobytu na

Similan Islanďs.Volám vrchního, vysvětluji, že došlo k omylu/ neměl schválně drmolit/ , a že nemáme dost peněz, protože dnes odlétáme. Platím pití a mažeme pryč, doprovázeni pohrdavými pohledy. Jakoby ostudy nebylo dost, cestou ještě dostávám vynadáno od Stáni a jestli prý to na ni svedu, nebude se mnou mluvit.

     Na letiště se táhneme s bagáží a s dvacetikilovou taškou vzorků podprsenek, jako blázni, avšak v hlavě máme velký kšeft, lodní dopravu velkých objemů a velkoobchod s velko-obratem. Zaspáváme dobu, ale není nad vlastní zkušenost. V prvním čínském velkoobchodě v Praze se máme přesvědčit o marnosti našeho snažení.

     Teď je mi ale blbě z nějakého jídla na nádraží. Je to jako nejhorší kocovina a potrvá dva dny. Vědět to předem, dal bych si raději ty drahé steaky. Letadlo je poloprázdné, možná kvůli případným teroristickým akcím, a mně je tak špatně, že ani nezaznamenávám podivné dění na zádi. Opilý černý pasažer se nechce nechat vykopnout a sprostě nadává. Aby dodal důraz svému rozhodnutí, svléká se donaha, ale je mu to na nic a po chvilce přetahování se stevardem, jede přistaveným záchranným tunelem, jako namydlený až dolů, kde se ho ujímají dva policajti a naháč to má spočítané. Cestující ukládají videokamery do pouzder a odletu už nic nebrání.

    Z tropického exotična se v Praze ocitáme mezi návějemi sněhu, což je exotika pro Thajce, ale pro nás, přestože výprava skončila dobře, je návrat do zimy trochu depresivní.

    Nicméně v taxíku už přemýšlíme: „ CO TAKHLE INDONÉSIE?“   

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář