Jdi na obsah Jdi na menu
 


TŘETÍ OKO UVIDÍ TŘI TISÍCE BOHŮ II

21. 9. 2010

RÁJ NA ZEMI, ...

 

 Port Blair. Hlavní město Andamanských ostrovů nás vítá byrokratickými peripetiemi, a tak nestíháme koupit lístek na zítřejší loď na ostrov Neil. Opět se nás ujímá rikša, veze nás do hotýlku a mě pak do své „kanceláře“, která je zároveň krámkem na dvorku, kde to vypadá, jako by se kočovní gipsis rozhodli okupovat a přivlastnit si tuhle horu odpadků tím, že na ní postaví chýše ze zbytků zrezivělého  plechu a nahnilého dřeva. Toulaví psi, krávy, prasata a drůbež s šedivkami se starají o zvukovou i pachovou kulisu celé scény. Když se uprostřed toho všeho Evropan ocitne náhle, zdá se mu to neopakovatelné. Jenže bordel tohoto druhu se v nepatrných obměnách opakuje ve městech celé Indie. Důležité je, že získávám lístek a potvrzení na resort. Zítra vstáváme v půl šesté.

     Už se nemusíme těšit na nebeský ráj, protože máme pozemský. Palmy, bambus a další exotické rostliny se zářivě barevnými květy, kolem nichž svými drobnými křídly víří vzduch kovově lesklí kolibříci, tvoří podrost velikánům deštného pralesa, jenž je plný neznámých zvuků a skřeků, ale i vůní a pachů. Barevní motýli, pětkrát větší, než kolibříci, nám létají před nosem a místní smečka nám běží s výhružným štěkotem vstříc. Rozeřvali se i papoušci a poletují nervózně mezi větvemi obrovitých stromů. Mnohem výše na obloze slyšíme dravce. Nedaleký šum mořského příboje podbarvuje celou atmosféru. Po celé té anabázi cestování na kontinentální části Indie je to sen. Z polohy alfa nás vytrhují vůně, linoucí se z typické  kuchyně. Hodíme bágly do bungalovu, snídaně a hurá na snorcheling. Ještě, než odejdeme, Sára objevuje hnědou ještěrku s modrýma očima na palmě, těsně sousedící s naším přechodným příbytkem. Typuji to na znamení. Něco ve smyslu sářiny příští reinkarnace.

    Přestože Tsunami značnou část korálů poničila, jsou tu nedotčená místa, plná tropických korálových ryb, jako klipky, bodloci a kanici. Ovšem mnohem víc je toho, co nevidíme. Jedovaté homolice nebo odranci z rodu ropušnic a jiné potvory jsou od nás pravděpodobně na dosah, ale jejich mimikry jsou dokonalé, takže před ponořením na nádech za účelem focení fotogenických klaunů je třeba nejdříve najít pod hladinou vhodné skalisko pro zachycení se, aby se člověk podle Archimédova zákona nevznesl samovolně zpět ke hladině. Skaliska jsou ostrá, jako břitva a neoprenová rukavice na jedné ruce je nezbytná. Vznášíme se na hladině a pozorujeme prostor pod sebou, zaplněný pestrobarevným životem. Není třeba dělat vůbec nic. Jen ležet a dívat se. Absolutní relax, uvolnění a pohoda. Vracíme se po pláži do resortu a cestou přelézáme kmeny obrů, vyvrácené cyklóny. Jsou do bílé a vyhlazené vlnami. Vypadají jako kosti obrů. Na jedné straně šumí moře a z džungle se ozývá silný bublavý zvuk, který přehlušuje ty ostatní. Největšími predátory jsou tu krajty, ale ty se ukrývají hluboko v lese, chráněny neprostupnými, často i bodlinatými houštinami deštného pralesa. Slyšíme i křik dravců, a když zvedneme hlavy, spatříme jen malé tečky, kroužící po obloze. Nebudeme spěchat s opuštěním ráje. K večeři výtečná grilovaná ryba při sotva svítících žárovkách a na kutě. To je jedna z typických záležitostí, šetření elektřinou a svícení jen na tolik, aby lidé nevráželi po tmě do předmětů a do sebe navzájem.

     Vybaveni foto-technikou na souš i do vody, ploutvemi a brýlemi se šnorchly, pitnou vodou, kešu oříšky a ananasem, vyrážíme na průzkum ostrůvku, který má tak 10km na délku a na šířku čtyři. Ananas s námi cestuje už z Chenaie, a protože jsem zapomněl nůž v chatrči, může se těšit na další bezúhonný výlet, jako kondiční zátěž v mém báglu. Pro případ pozdějšího návratu máme i baterku, led-diodovou čelovku, vodotěsnou do 20-ti metrů, takže se hodí i na naše volné potápění. Repelent a krém proti slunci jsou nepostradatelné. Na doporučení manažera našeho resortu – mladého nepálce s čínskými rysy – se vydáváme   jedinou možnou cestou kolem ostrova po odlivem odhalených, mrtvých korálových útesech a jsme limitováni časem na návrat do přílivu. Pak v místech, kde moře dosahuje až k porostu džungle, bude cesta uzavřena. Džunglí neprojdeme. U dvou skalních bran, které vytvaroval mořský příboj, se potápíme a černo-tyrkysově pruhovaný vlnožil, chlapík, tak 2m dlouhý a asi 20x jedovatější, než kobra, mi plave v ústrety. Těsně mě míjí a po nádechu se vrací ke dnu hledat něco na zub. Samozřejmě ho následuji a zaujímám pozici přímo před ním, aby se portrét vydařil. Nese to nerudně. Zaujímá hrozivý útočný postoj ne nepodobný hadům suchozemským, čímž mi říká: „Padej!“ a já padám. Sleduji ho a dělám ještě pár snímků shora, když se zvedá a plave přímo na mě. Jen mu došel kyslík. Žádný velký adrenalin se nekoná. Naštěstí.

     Pokračujeme. Samozřejmě jsme se rozhodli nejít zpět stejnou cestou. Ani bychom to do přílivu nestihli. Jdeme po ostrých útesech a kluzkých kamenech, jež odliv odkryl, podél džungle a rostoucí příliv nás hrozí uvěznit mezi širým oceánem a neprostupným pralesem   jen v plavkách a pantoflích na noc, jako potravu pro nenasytné moskity. Slunce mi praží do palice, tečou z nás potůčky potu, když konečně nacházíme stezku. Prodírat se džunglí jen v pantoflích a plavkách v odpoledním žáru, to je pohádka. Trnité liány nám přátelsky ovíjejí kotníky, ruce, i krky a sem tam na nás překvapeně zabučí mohutný býk, od něhož provaz k úvazu  leží na stezce, která jakoby protínala lankem vymezený kruh jeho pastvy právě v půli. Procházíme hospodářská stavení, odkud se vždy houfně vyhrnou obyvatelé a musíme je vyfotit, jdeme přes pole a pak opět bloudíme v tropickém lese a tak pořád dokola, až dorazíme na tržiště. Posedíme ve stínu při ginger lemon honey tea, kupujeme pár banánů a mango a bereme si rikšu do resortu, abychom stihli snorcheling před západem slunce. Vyplácí se. Sledujeme velké rejnoky – trnuchy a potápíme se k nim. Netušíme, že riskujeme a příliš se přibližujeme. Jejich prudký obrat, doprovázený zastrašujícím švihnutím jak břitva ostrého a jedovatého trnu na konci dlouhého ocasu, je zatím jen varovný. Pak rejnok zmizí za clonou zvířeného písku, aby se o pár metrů dál do něj opět zahrabal. Bývají i v mělčině a běda tomu, kdo na některého šlápne. Trn dokáže přetnout sval, nebo achilovku, jako kosa.

       Večeře je vskutku královská. Velká griled fish a dva talíře prawns, k tomu juice a pivko, chips a pohodu. Nezbytný čmoudík proti moskitos smrdí pod stolem a kolem posedává místní smečka, očekávající zbytky, o něž se vždycky popere. Jeden psí loudil už to nervově nevydržel, ze zásob před kuchyní ukradl trs banánů a zmizel s ním v džungli. To se Sáře líbilo asi nejvíc z celého náročného dne.

       Ind biolog se svou přítelkyní Finkou dnes odjeli sledovat dugongy jinam. Včera při večeři nám ukazoval jejich záběry na note-buku a vyprávěl o svém životě ve Finsku, kde strávil asi 10 let. Zná dokonce i pár českých slov, jako je dobrý den, nebo slivovice. Má perfektní vybavení včetně navigačního zařízení a zřejmě neméně perfektní životní styl, protože je jako přírodovědec placen za povalování se na pláži, vyhlížení mořských krav a jejich občasné nafocení, za což my neváháme utrácet své úspory.  Jinak včerejší den proběhl celkem nevzrušeně, až na setkání s modrou drobnou medůzou, kdy Stáňa křičela z moře, že ji něco žahlo a já v domnění, že křičí žralok, popadl foťák a letěl do vody. Trocha citrónu nakonec vše napravila a zbylo jen pár puchýřů. Při odlivu vždy pátráme v jezírkách, co zůstávají mezi útesy, po jejich obyvatelích. Malá chobotnice dokáže splývat se svým okolím tak, že ji člověk nesmí spustit z očí, aby ji neztratil, byť i v malém prostoru. Zdržela nás do setmění. V noci nás džungle zlákala k výpravě s baterkami, mimo jiné abychom rozchodili tu ohromnou grilovanou rybu od večeře. Potkalo nás pár žab a krabů a něco lomozilo v temném houští, ale podívat se na nás nepřišlo. Při procházce po temné pláži přehlušovaly vlny zvuk našich kroků a úplnou temnotu prozářila hvězdná obloha, odlišná od té naší doma. Sem tam se ozval nějaký skřek z pralesa a slaný vítr roznášel po pláži nezaměnitelnou vůni moře. Prostě běžný den.

       Zato dnešní den začíná slibně. Vidíme dugongy vystrkovat čumáky nad hladinu, aby se nadechli k další pastvě na mořských řasách a travinách. Honem brýle, šnorchly, ploutve, foťák a mažeme do vody. Hrubá chyba! Jeden měl zůstat na břehu, jako navigátor. Ve zvířené vodě a nezorientovaní je ztrácíme.

Sára je velitelkou smečky, takže máme od ní pokoj a pět různorodých čoklů nás doprovází na naší procházce po pláži směrem k přístavu, což jsou vlnami omleté a mořskou faunou a flórou pokryté polorozpadlé železobetonové sloupy, ledva podpírající betonové molo. Kolem pár rákosových stánků s nesmyslným zbožím, hodně psů, drůbeže, dětí a sem tam pár černých koz. Mimochodem, víte, že kozy umí lézt po stromech? Psí rvačka do svého chumlu málem zatáhne i Sáru, když chce bránit svou smečku, která je napadena na cizím území. Jen tak tak zabráním, aby mezi ně nevběhla s dobrým úmyslem, který je v tomhle případě nebezpečným nesmyslem. Stačí se shýbnout pro kámen a psi jsou v prachu.

U večeře si povídáme s Markem a Bárou, kteří dorazili bez plánování do stejného resortu o den později. Dozvídáme se, že za jejich chýší jsou každý večer krabí orgie v odpadkové jámě a tak po večeři vyrážíme se svítilnou. Rachocení a šustot ze tmy prozrazuje, že jejich hodování je v plném proudu. Kužel světla odhaluje vypasené macky, schopné silnými klepety prostřihnout kůži, jako papír. Kulí na nás své oči na šťopkách  a s výhružně vztyčenými klepety se bokem stále rychleji přesunují k našim nechráněným palcům v sandálech. Zvítězili. Neochotně, ale rychle vyklízíme pole a přenecháváme všechny odpadky jejich právoplatným vlastníkům, aby o ně sváděli boje jen mezi sebou.

Ranní cestu džunglí na pláž za dugongy nám kříží papoušek a s rozčileným křikem mizí v korunách mezi palmovými listy. Pozorujeme černého ptáka velikosti holuba se dvěma tenkými, dlouhými ocasními pírky na koncích rozšířenými, jak vydává klokotavé zvuky. Jeden, neustále opakovaný tón foukací harmoniky vyluzuje další, zatím neviděný opeřenec. Jsou tady i různé pachy, svědčící o přítomnosti savců.

Příliv je vysoký, ale dugongy vyhlížíme marně. Asi změnili trasu. Mladý Ind nám dává kontakt na svou restauraci, než vyrazí na loďce nalovit něco ryb na večeře. Zve mě na lov, ale slunce peče a v té výhni se smažit na lodi bez stínu...“ Dík, někdy jindy.“

Sledujeme krásného, velkého, výstražně žluto-černě zbarveného pavouka podlouhlého tvaru, který sídlí mezi chatrčemi resortu. Kolem létají křičící papoušci a kolibříku podobný ptáček se živí nektarem květů. Jdeme do vesnice sledováni naší smečkou. Chceme si půjčit skůtr, ale nakonec získáváme jen stará, rozhrkaná kola s pákovými brzdami. Prostě plečky. Sára sotva došlápne, ale bereme, co je před zraky celé vesnice, která se seběhla na tu obrovskou obchodní transakci, jíž je půjčení tří kol, podívat.

Tři čaje po dvou rupkách, sladké rýžové kuličky vytažené z nálevu trochu špinavým majitelem krámku, do kterého opět hned přišli všichni z okolí, když zahlédli bílé hosty. Nemohou si nechat ujít příležitost pozorovat exotické Evropany a možná s nimi i prohodit pár slov o víře a rodině. Nakoupíme ještě mango a papáju, nasedat a jedem. Během jízdy na kole do našeho resortu Pearl park je z nákupu ovocná dřeň, nebo spíš kaše, nicméně jedlá a dá se dokonce říci, že skvělá – babička mi říkávala, že hlad je nejlepší kuchař.

V odlivových jezírkách pozorujeme dvě asi metrové murény, jak slídí po kořisti ve všech koutech mrtvých korálových útesů. Prostě si užíváme exotiky a snažíme se přehlížet drobná nepohodlí, jako jsou spálené zadky a záda, nebo drobné odřeninky a puchýře, které  každodenně naleptávány mořskou vodou pravděpodobně vydrží až do návratu domů, což je asi za měsíc. V nestřežených chvílích se na nás vrhají mračna zákeřných muchniček a slabším, náchylnějším jedincům způsobují stav, jaký zažívaly nebožačky, upalované jezuity. Celé tělo je jak v ohni a člověk se musí škrábat a škrábat. Jsme posetí svědivými pupeny. Hlavně, že zuby nezlobí – třikrát ťukám na dřevo. Proti bravurním manévrům a náletům malinkých a bez přehánění, smrtelně nebezpečných moskitů, je každý večer repelent nutností a poviností. Statisticky je malárie nejvýkonnější regulátor početního stavu lidstva.

Stáňa se stále těší na žraloky, ale setkání se zatím nekonalo.  V knížce o žralocích, zapůjčené od biologa, se dočítám, že chlapíci, mezi které jsme se na thajském ostrově Phi Phi Lei po pět dnů potápěli, dorůstají sice jen dvou metrů, ale v mělkých kalných vodách napadají lidi. Kroužívali kolem nás ve vodě, neprůhledné clonou planktonu, a my je měli možnost spatřit až, když se přiblížili na tři metry. Bylo to teritorium asi osmi žraloků černo-cípích a při pročítání statistiky mi dodatečně naskakuje husí kůže. I v jednom přírodopisném tv-programu docela malý chlapík tohoto druhu dokázal účinné vlastnosti predátora.

Marek s Bárou ráno odpluli lodí na ostrov Haverlock. Pravděpodobnost, že se opět setkáme, je mizivá. Pokecat si chvíli česky bylo příjemně odpočinkové.

Nový budoucí manažer mi na otázku odpovídá, že se jmenuje Vidžn Komara a znamená to něco, jako vítězný chlapec. Já na to, že v češtině to zní, jako vidím komára a vysvětluji mu význam slov anglicky. Zdvořile se usmívá, ale moc jsem si nešplhnul. Jeho předchůdce, Nepálec, který tady zažil tsunami a spolu s námi opouští ostrůvek Neil lodí směrem na Haverlock, se směje, jako blázen, když  mu vysvětluji, co v češtině znamená jejich slovo pro označení dcery. Nepálsky se dcera řekne čurá.

      Na jednom předpotopním vraku šlapu do dřevěných pedálů a druhý balancuji vedle, protože hned při výjezdu Stáňa píchla. Sára je napřed a s rupiemi v kapse se těší na nějaký mls, zatímco třetí člen rodiny šlape pěšky. Vyhýbám se drůbeži, kozám, kravám i psům a doufám ve zručnost místního servismana. Mechanik důležitě vychází ze své dřevěné budky a rozvážně zalepí děravou duši, aniž by ji sejmul z kola. Pár sušenek, vodu a pokračujeme. Míjíme políčka, kde zářivé barvy sárí pracujících Indek jsou jako neskutečné orchideje na pozadí džungle, bílé volavky vzlétají kolem pasoucích se krav, když si ony přešlápnou a rovněž bílí voli táhnou pluh, jenž ovládá bosý domorodec, pohání a řídí je metlou a výkřiky povelů. Zvuky i pachy hospodářství a divočiny se mísí a boční slunce pozdního odpoledne vytváří zářivý červenavý závoj z rozvířeného prachu v mihotavém horkém vzduchu. Celá  atmosféra má kouzlo venkovského poklidu. Naší spanilou jízdu na rozhrkaných bicyklech provází úsměvy vesničanů. Vyzařuje z nich pohoda a radost ze života, i když velmi skromného, nebo právě proto. Náš bungalov, vybavený tekoucí vodou, elektřinou a dvěma velkými postelemi, je pro většinu z nich vysněným palácem. Stačí si představit malý domek z bambusu a palmového listí, pokrytý prachem. Uvnitř udusanou hliněnou podlahu a společnou místnost s kozami, drůbeží a psy. K tomu ještě tak dvanáct členů rodiny a sebe, jako jednoho z nich i se vším tím soukromím. Hned je jednomu jasné, proč tak rádi a s úsměvem pracují na poli. Ale v pozemském ráji se vyskytuje červ. Zamykáme kola poblíž pláže s jeskyní ve skále a už je tady. Přichází na dosah a čučí. Tuším, že je poněkud odlišný od běžných zvědavců. Něco vysvětluje a snaží se nás zavést džunglí bůhví kam. Stále mu jde o to, abychom položili bagáž a šli za ním na nějakou pláž kousek dál. Pak chce foto, a když nás Stáňa vyfotí, chce fotit on nás. Nedáváme mu šanci. Začínám ho mít dost. Jdeme na pláž a on se táhne za námi. Stáňa jde zkusit šnorcheling a on hned, jestli také jdeme do vody. Tenhle snadno čitelný zlodějíček mě začíná nasírat a tak ho ignoruji, což je to nejzdvořilejší poslání do pr..., ale Sára hned na něj: „ Čelo, čelo!“ Jako, aby vyčichnul. Ještě chvíli oxiduje a pak se ztrácí. Z druhé strany se po pláži blíží Ind s mačetou v ruce. To už přestává sranda. Připravuji si pepřový spray. S domorodým způsobem smotanými kraťasy na způsob slipů a turbanem vypadá jako námořní lupič z dávnověku. Míří přímo ke mě. Všechno ve mě hraje a adrenalin se připravuje spolu se mnou odrazit frontální útok mačetou. S vějířky smíchu kolem očí mi domorodec sděluje, že ten dotěra je nebezpečný recidivista a nevzrušeně pokračuje v chůzi za svým původním cílem. Jdu do vody se Sárou a Stáňa hlídá. Jak vylézám z vody, nakopávám vší silou levou nohou nečekané skalisko v písku, až mi černá prst vedle malíčku. Kriminálník se znovu objevuje a netuší, že riskuje přinejmenším doživotní invaliditu. Chce 10 rupek za to, že nás vláčel porostem a snažil se nás oblafnout. Rychle však vyklízí pole, jakmile vidí můj výraz, když se k němu blížím, ale přemisťuje se jen nedaleko. Stojíc ve stínu stromu, náruživě onanuje. Zlost ustupuje a začínám ho, troubu, litovat. Má to hajzlík rozdaný dost nepříznivě. Není to poprvé, co nás místní, znalý poměrů, upozornil na to, že hovoříme s prevítem. Ani oni je nemají v lásce a často jim říkají džipsís – cikáni. Každopádně sedáme na vehikly a opouštíme nevlídné místo, sledováni smutným pohledem úchyla.

Sedíme ve stínu jednoho z místních občerstvení na pustém tržišti, které není zas tak pusté, protože tady skotačí kůzlata, pobíhá a popelí se drůbež spolu s batolaty, polehávají psi a postávají opuštěná kola. Štěněte, které je vychrtlé na kost, je mi líto, ale musím ho odehnat, aby nám nepředalo svou nemoc. Ta ho za nedlouho zavede do věčných lovišť. Stáňa se jen tak tak vyhnula nejhoršímu, když na ní zaútočil pes, ale naštěstí přispěchala hospodyně a zavolala si ho. Dalších pár kiláků mezi poli je vydatná látková výměna, teče ze mě, jak v sauně. Navečer hladově zhltneme dvě grilované rybky, ošetříme nějaké to bebí a jde se na kutě.

Dnes se štípance od muchniček začínají projevovat občasným svěděním. Jedeme opět mezi políčky. Výpravu obohacujeme výletem do džungle. Zamykáme kola k palmě a jde se. Po mezích polí se dostáváme na úpatí zarostlého kopce. Teplota kolem 35-ti stupňů celsia a my  se blázni prodíráme podrostem, občas i po čtyřech a když tak lezeš jako primitivní primát a náhle koukáš do vyvalených očí hnědé ještěrky, připadá ti v tu chvíli, jako varan, neboť agresivní trnité liány, tahajíc nás za nohy, ruce i krky a podivné zvuky kolem umocňují tvou představivost. Ale dost srandy a šplháme dál. Džungle je v kopcích, protože roviny jsou obdělány. Lijeme do sebe kýble vody a kýble vody z nás crčí. Zjišťujeme, kde všude nám muchničky uštědřili svá bezbolestná kousnutí. Štípance, zalévány potem, svědí přímo úporně. Pár bodanců přidaly i ostnaté liány a připočtu-li sedlovou pružinu mého fešáckého bajku, která mi nelítostně na každé díře přiskřípne hýždi, je pohoda dokonalá a když zas vymetám nějaký drncák, místní se usmívají mému pražskému slengu, jemuž za mák nerozumí. Dlužno podotknout, že takový komfort něco stojí. Džungle je však i nádherná ve své divokosti a dravosti růstu se žlutozeleným šerosvitem uvnitř té masy. Na zpáteční cestě navštěvujeme místní hospital, zcela zdarma dostáváme na své pupence jakési mazání a k tomu tabletky antihistamik, co jsou dobré i na spaní. Až dorazíme do míst, kde nemají pivko, budou se hodit. Sára se škrábe a tak dostává na noc půl tabletky. Zítra ráno vyrážíme lodí na ostrov Haverlock a tak balíme co nejvíc, abychom se ráno nezdržovali. Nemáme ponětí o věcech příštích. Po grilované velrybě, když se ze zbytků přecpala i celá smečka, jdeme ještě dokončit balení a pivko na půl si dáváme za spokojeného oddychování spící Sáry. Ve dvě v noci mě probouzí pohyb postele. Stáňa se škrábe tak vehementně, že postel cestuje sem tam. Je to možné? Vždyť, si způsobí tropické vředy. Je to však jen má rozespalá představa. Zvedám se na lokty, ale i ve tmě bungalovu uprostřed tropického deštného lesa vidím jen prázdný polštář. Stáňa zmateně běhá kolem zdí, poslouchá praskavé zvuky a zkouší určit jejich původ, to už postel začíná tančit a domek nám praská  vejpůl. Podlahou se šíří prasklina, jako kaňon, ve zdech praští a plechová střecha kvílí. Není to ale nic proti křiku domorodců z venku. Jejich děs ve mě vibruje a Sára si zatím spokojeně spí a ještě si něco brouká. Země se vlní a moře asi také. Neil je plochý ostrůvek, nízko nad hladinou, s několika zarostlými kopci a lidé mají v živé paměti ničivou tsunami z loňska. Přívod elektřiny byl přerušen. Je tma jak v ranci. Tak, jak nenadále začal, tak i skončil pohyb zemských ker a my otevřeli dveře. Nepálec se s námi dává hned do řeči a tvrdí, že od tsunami je to nejsilnější zemětřas, co tady přestáli. Později se dozvídáme, že mělo 5,1 Richtera. Nepálec ještě dodává, ať na noc nezavíráme dveře, protože může přijít další otřes, dům se může pohnout a uvěznit nás uvnitř zkřížením dveří bez sebemenší šance uniknout padajícím zdem a stropu, neboť v oknech jsou mříže. Nedbáme na rady, zavíráme dveře a jdeme spát, zatímco bývalý manažer sedí svorně se svým nástupcem před bambusovou chýší a brebentí spolu do tmy. Váhám jen, jestli se nemám do spaní obout, protože, když na nás domek spadne a náhodou přežijeme, bosý nebudu moc platný. Ráno mě budí mobil. Chatrč zatím stojí a venku čeká odvoz k lodi. Týdenní pobyt na tomto malém exotickém ostrůvku s nejvyšším bodem v 70-ti metrech nad mořem, v resortu uprostřed deštného pralesa, kde kolem nás při snídani létali křičící zelení papoušci i tišší kolibříci, kde jsme mohli dělat společnost mořským hadům i rejnkům a kde je staré jízdní kolo kapitál, nás přišel bratru na 6 000 kaček, aniž bychom se nějak omezovali a šetřili.

Už mi jde zase o život. Jdeme sehnat rikšu do marketu, což je na Haverloku jakési obchodní centrum a sotva vylezeme z resortu Dolphine poblíž beach no. 5, Stáňa zaječí, že mě málem trefí šlak. Jekot nepřestává a mění se na neartikulované výkřiky: „ Hééé, hííí, hííí, jéééé!“ a mává rukama, jak větrný mlýn a svíjí se, kroutí a za stálého křiku poskakuje. Má zkrátka  radost, jak když najde hříbek. Jsem tak vyveden z rovnováhy, že si hned nevšimnu toho macka. Dva a půl metru dlouhá kobra se plazí urychleně z dosahu toho podivného poskakujícího a kroutícího se tvora, který se ji určitě chystá ulovit. Má notně nahnáno a z hromady kokosových slupek, do níž se skryla, asi nos hned tak nevystrčí. Ve vsi si půjčuji skůtr od nějakého maníka, který prý u přístavu prodává kuřata a tam ho také najdeme, až motorku budeme vracet. Dělnickou přilbu a jedem zpět do resortu. Brzdu sice ještě neovládám, ale v Indii je nejdůležitější částí vozidla klakson a tak troubím, co to jde. Kousance od muchniček svědí, tak dávám po dvou pivech tabletku. Výsledkem je ráno bolest hlavy a nesnesitelné svědění. To by člověk vylít z kůže.

Jízda na skůtru ve třech plus bágl je pokaždé malé dobrodružství i hazard. Zvlášť v Indii, kde platí právo silnějšího. Pokorně uhýbám před rikšou až skoro do škarpy, což se neobejde bez vyvažovacích manévrů, které každý z nás tří chápe trochu jinak, takže nakonec, je z toho docela slušné rodeo a bezva představení pro kolemjdoucí. Jsme na cestě na pláž č. 7 a právě mi prskolet vypověděl službu, protože do kopce to na něj bylo moc. Chcípáček chcípl. Dostáváme docela slušné zrychlení pozpátku a mizíme přes rygól v džungli dřív, než mě napadne použít brzdu. Za šťavnatých nadávek se vyprošťujeme z houští a doufáme, že všechno jedovaté stačilo utéct už při našem vpádu.

Už zase! Oklepávám a otírám zbytky sloního exkrementu ze sandálu a nevybírám slova. K nějaké zlobě mám ale daleko, chtěl jsem exotiku, tak tady je. A nejsou to jen sloní výkaly na stezce. Vyhlášená Beach no. 7 je skutečná bomba. Staletí obři deštného lesa lemují bílé pláže, které vystupují z hlubin živého oceánu. Část podrostu džungle je vymícena kvůli přístupu na pláže, ale hlouběji v lese je neprostupné houští, propletené liánami a slyšíme odtud, že to tam žije. Ne jinak je tomu v hlubinách moře. Obklopují nás varani, krajty a sloni na souši a rejnoci, murény, mořští hadi a želvy ve vodě. Kempování a rozdělávání ohňů na pláži se trestá pokutou, protože sem velké karety v noci připlouvají vyhloubit díry pro své snůšky vajec. Pod hladinou se prohání ryby všemožných tvarů a barev. Vidíme i takové, co  skutečně svítí jako neony. Chystáme se zpět. Pro jízdu na zběsilém skůtru jsem pro dnešek zvolil pevnou obuv místo pantoflů a tak si jdu do moře opláchnout nohy, abych neměl písek v ponožkách. Ladně skáču na balvan. „Do pr..!“ a kecky letí do vody, vyhazuji kopyta a „Jau, sakra, do hajzlu, blbec...“ padám na prdel. Zaslechnu smích náhodných kolemjdoucích, ale natlučený zadek, pata a ruka spolu s mírným zesměšněním je lepší, než třeba zlomený obratel a tak to beru, jako že mám vlastně štěstí. Zpátky jedeme za tmy, mhouřím oči proti mračnům hmyzu, která se zvedají z okolních políček a narážejí mi do obličeje. Království za brýle. Kupuji jedny hned, jak se dostáváme na tržiště. Sotva vyrážíme dál, chytí mě panika. Je to jízda poslepu, protože přes ten zmetek vidím každé světlo čtyřikrát při každém protijedoucím a troubícím náklaďáku a na úzké, děravé silnici mi stoupá adrenalin a nabíjí mě, já nevím čím, v přípravě na střet. Už jste někdy měli nebezpečné brýle?

Při večeři s Markem a Bárou domlouváme společnou plavbu po říčce v džungli a těšíme se na zítřejší setkání s nějakým predátorem.

     Tiše proplouváme džunglí na děravé bárce po říčce, z níž se vyklubala trochu páchnoucí stoka a ze břehu nás nechápavě pozoruje pár domorodců. V dálce štěkne pes a už se noříme hlouběji do lesa, dál od vsi. Nemluvíme a lodník pomalu noří pádlo do šedozelené, téměř stojaté kapaliny, jako by očekával každou chvíli útok krokodýla. Co se mu asi honí hlavou o potrhlých turistech, zatímco hraje své divadýlko o výpravě za nebezpečím? Nicméně kamera vrčí a foťáky cvakají. Míjíme ledňáčka a vidíme jakési tunely v houští, které se svažují k řece, v níž končí bahnitou skluzavkou. Představivost pracuje a v duchu se formuje do šestimetrového gaviála. Nad hlavou mi rozčileně zakřičí papoušek a ve vodě v zátočině zahlédneme pohyb. Velký varan se snaží zmizet, co nejrychleji a zanechává jen pár stop v blátě na břehu. Na rychlost úprku můžeme usuzovat už jen ze zvuků, které se v bambusové houštině vzdalují. Záhada tunelů je objasněna, lodník dostává 400 rupek za herecký výkon a my jdeme šnorchlovat na beach no 7 hned po obědě.

Klauni, malí obyvatelé žahavých sasanek, se stávají pro Sáru kamarády a budeme je navštěvovat často. Vlastně pokaždé, když tady vlezeme do vody s ploutvemi a v brýlích. Potápíme se k nim do šestimetrové hloubky, a když je chci fotit, nebojácně mi připlouvají až k nosu a pozorují ve sklech brýlí své domnělé soky. Vzhledem k tomu, že jsou menší, než můj palec, je jejich odvaha nekonečná. V přírodě však žádné zvíře zbytečně neriskuje. Oni jsou si dobře vědomi své hbitosti i toho, že je ochrání žahavé dredy sasanky. Díváme se z oka do oka a já, okouzlen podívanou na bojovné, krásně zbarvené, rybky, úplně zapomínám na kyslík. Asi jsem si chvíli myslel, že jsem také ryba a bylo mi tam dobře. Cesta k hladině je závod s časem. Ještě, že je to jen 6 metrů a ne 30. Sára mi hned bere foťák a okamžitě se potápí za svými kámoši. Na cestě k vzdálenému břehu mizí Sára každou chvíli pod hladinou a prohání velké kanice i malé klipky. Pak se vyhříváme se Sárou na pláži a Stáňa sleduje velkou murénu při podvečerním lovu a doprovází karetu, až jí obrněný plaz mizí v temných hlubinách.  

Cestou „domů“ nám skůtr v kopci zase chcípá a opět reaguji se zpožděním, tak tak, že neslítneme všichni tři pozpátku s motorkou ze srázu do temné džungle. Při zastávce na tržišti nás tentokrát úplně zaujme a vtáhne rytmus mnoha bubnů. Fascinovaně přihlížíme nábožné slavnosti hinduistického svátku, namačkáni v hustém houfu Indů kolem tanečníků. Hinduisté tančí na oslavu některého ze svých mnoha bohů a dostávají se do transu, kdy, až na zvuk bubnů, ztrácejí kontakt s okolím, vytáčejí oči v sloup a svíjejí se v rytmu primitivní, ale působivé, hudby. Tuším, že právě primitivnost je zárukou původnosti a také působivosti. Na zemi se zmítá v křečích šedovousý stařík a je v zápětí odnesen před oltář, kde doznívá zvláštní stav organismu. Věřím, že se jedná o očistnou lázeň od stresů a jiných civilizačních psychických zátěží. Někdo by z toho ale také mohl docela dobře zcvoknout. Pres za každou cenu při každé příležitosti je Indický národní sport a tak jsme presováni přihlížejícími, jichž se tanec také týká a pomalu se rozehřívají kolébáním a pohupováním v rytmu a občasnými povzbudivými výkřiky na adresu vířících, dupajících tanečníků, nebo možná k oslavovanému bohu. Náhle jeden skáče mezi tanečníky a se zaujatým výrazem se přidává k jejich reji. Silný zvuk bubnů mi vibruje celým tělem, oheň prosvětluje jen spoře zvířený prach a míhající se siluety tanečníků ve mě probouzí něco z dávné minulosti kmene. Velmi mě to táhne do jejich středu. Mé pohnutky jsou však mnohem primitivnější, než jejich a sahají až někam za dobu bronzovou k ohni před jeskyní. Geny promluvili. Vůně jídel a představa jednoho chlazeného pivečka vítězí nad pradávnými pudy a vracím se do reality. Zvláštní zážitek. Určitě jeden z těch nezapomenutelných. Teď si uvědomuji, že jeden pud přebil druhý. Čím jsem starší, tím je můj žrací pud silnější. Kousek stranou hlavního dění stojí řada velkých kotlů na ohništi, které je vlastně jakýmsi betonovým kanálem, v němž hoří podlouhlý oheň. V kotlích to bublá a míchá se tu večeře pro vyčerpané tanečníky. Když usínáme v bungalovu, víří kolem mě sarongy tančících Indů a rytmus bubnů ke mně z dálky doléhá, až je v mé hlavě. Budou bez přestání tančit tři dny. Den nabitý zážitky mě zmáhá a propadám se do příjemna.

         Jako většina malých ostrůvků, lemujících ty větší, je i ostrov Henry Lawrens neobydlen a právě proto se kolébáme v rybářské bárce ve vlnách na cestě k němu. Doporučení nelhala. Koberec nejrůznějších korálů se jako čarovná podmořská zahrada rozprostírá podél břehu a je obývána rozmanitou faunou. Opět jsme loď vzali dohromady s Markem a Bárou a rozdělili platbu na pět dílů. Potápíme se pod převisy, tvořené korály, a občas něco překvapíme, což není bez rizika. Živočich obvykle vyklidí pole, ale může to být i naopak a donutit k tomu nás. Chobotnice se před Stáňou rychle schovala do díry v útesu a teď si tam rozčileně mění barvy. Tmavě-hnědobílý perutýn se tak vytočit nedá. S přezíravým klidem snáší naši blízkost i na vzdálenost tak 30-ti centimetrů, jako by před foťákem pózoval. Je si zcela jist naším respektem k jeho jedovatým ostnům na konci „perutí“. Je nádherný, ale musím ho opustit, protože nemám žábry. Doplnit kyslík a zas nádech a dolů, proplétání se mezi korálovými útesy, nahlížení do temných zákoutí a pronásledování ryb, spoušť cvaká a dech dochází. Nahoru, prudký výdech a lačný sípavý nádech. Chvíli odpočinek v leže na hladině. Vydýchání a zpátky dolů. Tři hodiny s mezi-svačinkou, docela slušný výdej kilojoulů. Desetiletá Sára absolvuje všechny naše aktivity pochopitelně s námi. Jsme spokojeni a Bára s Markem také. Marek si dobrou náladu přiživí dobrým kouřem a já bych něco skousl.

V „Sanrais“ si vybírám z menu „Kousek zbloudilého ananasu“ za 35 rupek, abych ukojil zvědavost, jaký obchodní trik se za tím skrývá. Určitě jde o to, kam zabloudil a jak dlouho ho budou hledat. Po obědě se vydáme do džungle v šlépějích slonů.

Pach našeho potu přilákal snad všechny komáry ostrova. Vláčíme se jak magoři do kopce v džungli po obřích schodech, tvořených sloními stopami, které tady tlustokožci vytvořili sloupy svých nohou v období dešťů, kdy se v rozmáčeném terénu bořili hluboko do bláta při každém kroku. Stopy prozrazují, kde slon uklouzl a pracně hledal stabilitu, aby se nezřítil s kopce. Dělám sloní kroky a pot, smíchaný s repelentem mi stéká do očí. Protože víme, že o nás zvířata ví na kilometr do předu, sázíme na posed, což je sice pro Sáru nuda, ale podřizuje se. Volím výhodnou pozici za silným kmenem velikána. Výhodnou na chvilku. Ani ne po minutě všechno odhazuji, tančím dupák a hlasité kletby zahání vše z okolí, kromě agresivních mravenců na mých nohách. Jejich rozčilení chápu. Nechtě jsem jim rozšlapal domeček. Možná, že se černý orel přiletěl podívat ze zvědavosti, kdo mu to tak řádí v rajónu. Všechno ostatní zdrhlo, včetně ještěrek.

„Držíš se?“ Sářina odpověď ve stylu teanagerů mě spolehlivě umlčuje. Všichni se spolehlivě usazujeme na naší malé motorce. Pří rozjezdu se jankovitý skůtřík staví na zadní a následuje rodeo s několika kličkami a poskoky. Všichni kolemjdoucí a kolemstojící urychleně vyklízí prostor před dvoukolým býčkem, jemuž na hřbetě sedí rodinka bledých tváří s vyvalenýma očima. Už vidím ty odřeniny. Nakonec zvládáme rovnováhu a jede se.

Dáváme si na noc pivko, Sára samozřejmě limonádu, a plánujeme zítřejší cestu na „Elephant beach“, když se někde blízko ozývá rána, jak kdyby spadl s palmy hroch. Během těch patnácti, až dvaceti metrů nabere kokosový ořech slušné zrychlení a zem zaduní při jeho dopadu. Kokosy za rok zabijí mnohem více lidí, než žraloci, takže když se k parybám potápíme, riskujeme vlastně míň, než celodenním pohybem ve stínu kokosových palem, možná.

Prskolet nás úspěšně zavezl až ke stezce do lesa. Nechávám ho stát vedle bambusové chýše usměvavých venkovanů a pokračujeme dál pěšky. Proplétáme se horkým stínem džungle asi půl hodiny, než nás pustí na světlo do bahna mezi mangrove. Bahno a louže, plné drobných rybek a krábků, je tu, protože je odliv a za pár hodin příliv vše opět ponoří do slané vody oceánu. Naštěstí Stáňa hlídá časy přílivů a odlivů, takže jsme se trefili. Jsme tu sami. Pod hladinou objevujeme nesčetné množství klaunů a sasanek, ale i jiná překvapení. Na pláži pak v loužích pozorujeme, proč vylezli naši dávní předci na souš. Malá hejna droboučkých rybek se ukazují být sehranými celky. Vrhají se na mnohem větší lezce, jak jen dostanou příležitost a rozvíří kal ze dna louže, při svém dravém hodování. Příležitostí je dost, ale úspěšnost lovu minimální. Lezci překvapivě rychle opouští louže, na jejichž březích jsou sice v bezpečí před rybími predátory, ale hrozí jim zas nebezpečí na zemi i ze vzduchu. Když se jen malinko hnu, mrsknou sebou zpět do louže a přefrčí po hladině na druhou stranu. A tak to mají stále dokola. Jsou tu ovšem i predátoři, pro něž jsme cílem a kořistí my. Proto se lesknu, jako kulturista, polit kokosovým olejem a Sára jakbysmet. Lačné muchničky přiletí, usednou na nás s mlsnou představou naší krve a hned mají problém. Jsme živoucí mucholapky a muchničky končí za zlý úmysl utopením v naší lesklé polevě. Nebudu je litovat.

Smrtelné nebezpečí je často vedle nás, aniž bychom jej zaznamenali. Prostě ho mineme my, nebo ono nás. Ťukám na dřevo, aby nám štěstí přálo i nadále a chválím andělíčka strážníčka. Sára si však o něj říká. Pralesní sloní stezkou na zpáteční cestě chytá ještěrky, podobné malým dráčkům, za jejich dlouhé ocásky, až třepají dlouhoprstými nožkami ve vzduchu a propuštěny, mihnou se jako blesk a jsou pryč. Stále Sáru napomínám, že přírodu má jen pozorovat, až přichází napomenutí poněkud důraznější. Sára opět milostivě propouští jednu svou oběť a zůstává stát, jak zmražená. „Tati, had! Koukej!“  Patnáct centimetrů od strnulé ruky, která právě pustila ještěrku, se ve vzduchu mírně kýve vztyčená hlava štíhlé, zelené bičovky, připravené k útoku. Krásný had je asi dva metry dlouhý, jedovatý a vypadá, jako kus tenké liány. Naštěstí, pro obě strany, volí ústup a velmi rychle šplhá po kmeni přímo vzhůru.

Ještě se večer stavíme v resortu „Pristine“ za Markem a Bárou. Jedeme tam rovnou i s bagáží. Restaurace je plná, pivo vychlastala skupina Irů a na jídlo čekáme už třetí hodinu. Špatná volba pro dnešní večer. Nakonec jíme úplně jiné jídlo, než jsme si objednali. Indové jsou popletové a navíc se nepřetrhnou, ale hlad vítězí a vlastně je to zpestření.

     „Barakuda! Barakuda!“, křičí Sára, plave směrem ke mně a opravdu mi nadhání pořádný kus. Délka tak metr třicet a tlustá, jak mé stehno. Mačkám spoušť foťáku, jak o život, ale marně se těším na vyvedené snímky výhružného barakudího úsměvu se špičatými zuby, umocněného mrazivím pohledem velkého oka rybího dravce. Na břehu jsem špatně založil film do aparátu, ale zatím to nevím a tak lovím záběry s rizikem ukousnutí nosu. Opět jsme na pláži číslo 7, vyhlášené nejkrásnější pláži Andamanských ostrovů a zatímco si já a Sára užíváme volného potápění, Stáňa lítá po liduprázdné pláží se stativem a hledá záběry. Asi tak v sedmi metrech vidím velkého perutýna, krásně zbarveného. Potápím se pro dva snímky a propátrávám zároveň korálové převisy u dna, když narážím na dobře maskovaného rejnoka trnuchu. Z písku mu koukají jen oči a špičatý trn ocasu. Honem ke hladině, nádech a dolů. Není to hlouběji, než 8 metrů, ale uši bolí, i když se snažím vyrovnávat tlak. Přidržuji se ostrého skalního výstupku kousek před trnuchou a lehám si na písek tak, abych mohl fotit z oka do oka. Trochu se pohnul, asi mě nevidí rád, a svůj bodec zvedl výš, jako, když štír chce zaútočit jedovatým ostnem. Snímek, druhý a opatrně se šinu blíž. Jeho bodec se doslova vztyčuje a když blesknu při dalším snímku, mrskne sebou v prudké, ale vysoce elegantní otočce, při níž se mi břitva jeho trnu mihne těsně před objektivem. Kdyby chtěl, přesekl by mi krk. Je však nad věcí a vznešeně mizí v hlubinách. Teprve po příjezdu domů se ze zpráv dozvídám o smrti Australana, kámoše všech hadů, varanů a krokodýlů, kterému stejná trnucha probodla hruď a dodatečně mám husí kůži. Plaveme ke břehu střídat hlídání věcí, jen pro kontrolu kouknu, kolik mi ještě zbývá snímků a vidím, že všechny, neboli, neudělal jsem ani fotečku. To se jeden vzteknul. Slunce se chystá ke koupeli někde za obzorem. Začíná čas žraločího lovu a Stáňa jde šnorchlovat. Rychle se stmívá, červený skrojek slunce ještě vyčnívá z vln a Stáňa nikde. Pozorovala želvu, čekající zřejmě na noc, aby mohla vyhrabat hnízdo v písku nad čárou přílivu a naklást do něj vejce.

Zítra se poplavíme do Port Blair, koupit si předem letenky na pevninu do Chenaie. Plány a následná realita jsou v Indii dvě úplně odlišné věci, to už víme. Zbytečně se však před spaním nervuji představami o možných problémech, které nás v místním přístavu čekají. Budou úplně jiné a skončí Stániným hysterickým divadelním výstupem, hodným Oskara.

         Ráno vše probíhá podezřele hladce. Platím účet a hned je tu rikša. Jiná je ovšem situace v přístavu. Jsme tady dříve a čekáme na otevření pokladny jako jedni z prvních. Neznalí místních poměrů, sedíme stranou a před pokladnou se zatím utvořilo jakési dvouřadí z tašek. Při otevření pokladny se ukázalo, že jde o mužskou a ženskou frontu. Fronty a tlačenice jsou indickým národním sportem. Ti všichni nás vlastně předběhli, neboť jsme tu byli téměř první. Stáňa to tak nenechá a hrdinně si stoupne mezi obě fronty tašek dopředu. Snáší všechny ústrky a čeká na otevření pokladny. Loď už čeká za železnými vraty u mola a pokladna stále nic. Zatím se ale dveře do kanceláře pokladny netrhnou a stále někdo vchází s penězi a vychází s lodními lístky. Konečně pokladna otvírá. Ačkoliv je Stáňa vepředu, nemá šanci. Okamžitě se totiž roztáčí kolotoč burzy s lístky a ve frontě stojící handlíři si zapisují čísla a pokřikují na sebe se spojkami, které dojednávají kšefty s přijíždějícími lidmi. Když se konečně s úlevou ocitá u okénka, nejdůležitější muž ostrova – prodavač jízdenek – jí sděluje, že naše loď jede až ve dvě odpoledne a vůbec není rychlá. „No co, tak tři jízdenky, z toho jednu dětskou.“  Jízdenky nám neprodá teď, ale až odpoledne. To znamená znovu stát frontu s nejistým výsledkem. Vztek ze Stáni přímo čiší a nadává sprostě nahlas. Nikdo jí sice nerozumí, ale je jim to jasné. Pomalu začínám litovat nepřijetí nabídky otrhaného manažera, manažerem je tady každý druhý bezdomáč, mohl jsem mít lístky v kapse bez nervů, i když za trojnásobek ceny. Sedím a píši dojmy, zatímco mi černé kůzle okusuje tkaničku a koza na mě významně zblízka civí a chce další banánovou slupku. Čas se vleče a před zavřenou pokladnou je prázdno. Otvírá asi půl hodiny před odjezdem a já mám před sebou čtyři překupníky jízdenek ještě 10 minut před odjezdem lodi, která je půl kilometru vzdálená, zakotvena u mola. Před jejím můstkem je dav lidí a u pootevřené brány na molo stojí mohutný policista s mohutným knírem. Málem propadám skepsi, když slyším Stáňu, která si stoupla na lavičku a volá: „Ládine, ser na lístky, dyť nám to ujede, koupíme je na lodi.“ Jak prosté řešení. To by ale nesměl molo hlídat policajt, který ovšem pár lístků také zprostředkoval dveřmi do kanceláře, zatímco já stál frontu. Čapneme bagáž a mažeme na molo. Celá fronta se hnula a jakoby Stáně rozuměli, hrnou se všichni také na molo. Tlačíme se skrz skulinu ve vratech a vtom policajt hrábne po Stáně a chytá ji za ruku se slovy: „Ticket, ticket!“. To už je nad výdrž její nervové soustavy a tak je zkoprnělý policista zmlácen plastovou lahví minerálky a vyjeveně couvá před agresivně hysterickým záchvatem šílené bělošky, ohánějící se po něm flaškou a plačtivě vykřikující pro něho zcela nesrozumitelná slova. Také koukám, co se bude dít a tuším velké problémy. Vedle mě stojící Sára začíná natahovat. Pod vedením Stáni pokračujeme v útoku s cílem dobýt místo na lodi. Moment překvapení zabral. Policajt chvíli zaváhal my se dostáváme do další fronty. Nemíní se však své důstojnosti vzdát snadno a tak za sebou opět slyšíme něco o tiketech. Stáňa má ve tváři opět křečovitý pláč a hysterii a začíná brečet na hlas a vykřikovat něco, čemu nerozumím ani já. Teď se ovšem mimo jiné jedná i o herecký výkon. Sára také brečí na celé kolo a ve mě jejich byrokracie a neústupnost prorazila poslední hráz sebeovládání a začínám vidět rudě. Indové jsou ale jiní, než my a když vidí, co se děje pomalu se před Stáňou rozestupují s úsměvy i výrazy překvapení. A zas je to tady a od zhrzeného policajta slyším opět: „Ticket, ticket!“. Už ho mám dost, je jak kafemlejnek. Začínám vykřikovat o tom, že čekáme od osmi a žádný tiket nám neprodali určitě proto, že je v tom nějaká korupce. Sotva jsem vyslovil poslední slovo, všechno zmlklo a v policajtovi viditelně hrklo. Možná se mu zakymácelo korýtko, ale každopádně se objevil nějaký lodní důstojník a zajistil nám přednostní průchod na loď. Nějaký Ind, mladík zcela odlišného vzhledu ve srovnání se zdejším normálem, protože se svými zrcadlovkami a moderním ohozem mezi ostatní Indy jakoby vůbec nepatřil, si z nás vzal špatný příklad a začal také povykovat a vykřikovat něco o korupci. Zasvištěl metrový, dřevěný obuch a už ho vlečou pryč. Taková je spravedlnost.

Plavíme se směrem na Port Blair. Nevím, kolik lidí se nedostalo na palubu, ale stále tady zbývá překvapivě volných míst. Všechny ty fronty a tlačenice byly evidentně vyvolány uměle, aby byl důvod vytáhnout ze zmatených turistů větší peníz. V klidu si kupujeme lístky od lodního důstojníka za určenou cenu, ale příště radši připlatím, abych se vyhnul nervákům, i když to byl neotřelý zážitek plný adrenalinu. Sára se uklidňuje zapisováním prožitého a Stáňa vyčerpáním usnula. Hned se seznamuji se sousedem, Indem, který tvrdí, že pracuje pro NAVY, ale to prý nesmím zmiňovat. Nabízí mi okamžitě pomoc při koupi letenek v Port Blair. Doporučuje kancelář TSG a dává mi na sebe přímou linku. Mám mu zavolat, protože on musí nejprve zavolat své známé do té kanceláře. Děkuji za pomoc a už přirážíme k přístavnímu molu. Čtyři hodiny utekly jako nic. Skládáme bagáž do kufru taxi. Hotel Holiday resort je za 300 na noc víc, než přijatelný. Jdeme se najíst a den „ blbec“ zvršuje natvrdlý číšník popleta, když na naši objednávku jídla, doplněnou žádostí: „No chilli, no corriander!“ přináší jídlo bohatě koriandrem posypané. Vracíme mu krmi zpět se slovy, že máme na koriandr alergii. Přichází kuchař a vedoucí provozu a všichni tři se dlouze radí a střídavě se mě pro kontrolu ještě ptají, co vlastně chci. Víc hlav víc ví. Kručí mi v břiše a tuším, co ta parte hic asi tak může vymyslet. Číšník odnáší misky s jídlem odnáší, aby ty stejné ve chvilce přinesl zpět, s koriandrem zamíchaným do omáčky. Lepší už to být nemohlo a jeho vítězoslavný úsměv mizí, když vidí výraz mé tváře. I na potřetí přináší stejné misky, akorát se snažili zamíchaný koriandr bůhví jak vybrat. Nebudu si to raději představovat a rezignovaně baštím, to co je, očisťujíc kousky květáku a hranolky od omáčky, která by bývala byla bez koriandru výborná. Žádné spropitné.

         Probouzíme se do ranního ruchu Port Blair. Čeká nás bussy day. Obrňuji se proti nechuti vyplňovat různé formuláře a povolení. Po různých peripetiích získáváme letenky, prodloužení pobytu na Andamanech i místenku na zítřejší expres do Ratangu. Jsem spokojen, je to úspěch.

V místním antropologickém muzeu se dozvídáme, že původní obyvatelé ostrovů sem dorazili před 50-ti tisíci lety z Asie a část také z Afriky. Zatímco pravěcí lidé z Asie splynuli s přistěhovalci, afričtí pralidé zůstali při svém způsobu života. Jsou stále v době kamenné. Jejich vzrůst nepřesahuje 150 cm výšky u dospělých a lidé, se kterými se teprve potkáme jsou z kmene Jarawa.

Procházíme se po nábřeží se stopami ničivé tsunami a využíváme výhodné služby volání do zahraničí. Sára volá kamarádce a já zjišťuji situaci doma. Havárii topení v domě řeším telefonicky z Indie. Zítra vstáváme na autobus před pátou. Co na plat, nedostatek spánku je spolu s dalšími podobnými i nepodobnými radostmi častou daní za cestování.

            Nacpat se i s bagáží někam, kde je už narváno, je umění, které musí cestovatel ovládat. Dokonce sedíme. Na tvrdých sedadlech bez místa pro kolena, ale sedíme. Jedno koleno u brady, druhé do uličky, jen čekám, kdy mě chytne ischias. Lítáme nahoru a dolů i do všech stran. Občas nám spadne nějaká taška na hlavu. Expres to mastí po rozbité silnici a vymete snad každou díru. Radši ani nemluvím, abych si nepřekousl jazyk. Indové se usmívají. I ti co se mačkají ve stoje v tomhle přeplněném, neodpruženém vraku, který skáče na děravé cestě jako šílená koza. Expres je pro ně přepych, tak jsou spokojeni,že se vezou a budou v Ratangu už za 6 hodin.6 hodin nepřetržité pouťové atrakce za pouhých 65 rupií, to je grátis! Musím to brát z té lepší stránky. A to ještě díky této přepravě zažijeme nejzvláštnější setkání v životě. Andamanské ostrovy vypadají jako jediný velký podlouhlý ostrov se spoustou satelitních ostrůvků a ostrovů. Ve skutečnosti jde o Jižní, Střední a Severní Andaman. Městečko Ratang je přibližně uprostřed středního Andamanu. Od jihu k severu protíná ostrovy velká andamanská cesta – Great Andaman Trunk Road - , po které se právě kodrcáme. Místy má kvalitu a šíři silnice mezi dvěma zapomenutými a téměř opuštěnými vesnicemi v Česku. Přijíždíme k hraniční hlídce a všichni musí s doklady ke kontrole a na konci světa mám pod nosem další formuláře. Už mi jdou fakt na nervy. A vůbec, kde se tady vzala nějaká hranice? Nebudu to řešit, jede se dál. Políčka a bambusové chýše řídnou a vládu přejímá prales. Džungle je tady opravdu džunglí, kde jedinou stopou civilizace je právě jen Great Road. Musíme zavřít okna, kvůli šípům. Projíždíme rezervací kmene Jarawa a tito lidé, nespokojení s narušením jejich lovišť, občas svůj názor vyjadřují agresivně. Nedávno přepadli a pobili osazenstvo policejní stanice u hranic rezervace. Jarawa jsou lovci a sběrači na úrovni doby kamenné a svůj životní styl si brání zuby nehty, netouží po civilizaci a asi dobře ví proč. Můžeme je přezíravě považovat za primitivy, ale jsou moudřejší, než jsme ochotni připustit. Indická vláda je respektuje. Vysoké stromy deštného pralesa obtáčí dlouhé provazy parazitujících lián, které šplhají až ke korunám, skrze něž sotva dosáhnou paprsky slunce až k zemi přes neproniknutelnou hradbu podrostu. Temná zelená stěna se míhá za okny a náhle je tady. Na korbě náklaďáku, ač malý vzrůstem, je mezi svačícími indickými dělníky nepřehlédnutelný. Opravují tu silnici a nemohli ujít pozornosti kmene, přestože je jeho území delší, než 100 mil. Autobus zpomaluje, já se dívám přímo do očí a bezvýrazné tváře kanibala s africkým původem a jasně vnímám, že zabít je pro něj běžná samozřejmost. Dělníci jsou z něj zjevně znepokojeni. Okr a čerň zdobí v ornamentech jeho tvář i tělo. Čelenka z červeného provazu, bederní rouška z kůže a pak jen luk a šípy – tichá smrt. Ač svou štíhlou atletickou postavou nepřesahuje metr padesát, bude mít třikrát větší sílu, než já. Kontrolor jízdenek vytahuje 10 rupií a podává je okýnkem do pravěku. Pravěk bere bez mrknutí oka, aniž by znal skutečnou moc peněz v konzumní společnosti. Ví jen, že dostal něco, za co si může něco jiného pořídit a přijímá ten malý úplatek civilizace, aniž by se jím nechal odlákat od svého stylu života. Je hrdý a svobodný. Není otrokem byrokratů, ani vydírání různými poplatky. Nemanipulují s ním tendenční televizní programy a neovládá ho bůh „Peníze“. Závidím mu.  

Kousek dál potkáváme celou rodinku, kde žena je oděna jen do sukénky z proužků kůže a luky mají i děti. Jeden Jarawa si naskakuje na schůdky a veze se pár kilometrů, než pružně seskočí a zmizí v džungli. Drobně využívají civilizaci, ale rozumě se k ní nechtějí připojit. Je zvláštní pocit vidět svobodné lidi. Jsem však smířen se svým otroctvím a syrovou svobodu bych už asi neunesl, ale kdo ví?   

Rangat by se dal přirovnat k westernovým městečkům divokého západu, akorát indického stylu. Do Čech jsem se ale dovolal bez problému. Byli jsme nasměrováni na uzoučký chodníček, sevřený domy tak, že otírám rameny jejich zdi. To co má být restaurací, je jakási nepříliš hygienická díra. Něco jako chudinská domácnost, kde kuchyní jsou kamna a na nich nevábný kastrol, na jehož obsah nejsem zvědav. O to víc mě překvapuje, že si Stáňa objednává smaženou rybu z hromádky bůhví jakého stáří. Musí být řádně vyhladovělá, když si jednu vybírá a dostává ji spolu s vařenou rýží na palmovém listě, který jediný působí čistým dojmem. Radši jsem o hladu, někdo musí zůstat zdravý. I Sára uždibuje. Protože nespravedlnost světem vládne, dvoudenní průjem dostávám já.

       Někde poblíž na pobřeží má být hotel a v moři dobré potápění. Nakonec je to 40 kiláků rikšou z Rangatu a viditelnost ve vodě je nulová. Nevadí, každopádně je tady krásně a zajímavě. Sedíme se Sárou na balkónu pokoje a zaznamenáváme každý své zápisky. Jsme jedinými hosty hotelu, takže potraviny na večeři se musí dojet koupit do města po té, co si objednáváme. Hotel stojí na mírně vyvýšeném místě nad rybářskou vesničkou z obvyklých bambusových chatrčí a podlahami s udusané hlíny, kde v místnosti 4x5 m bydlí celá rodina s pěti nebo šesti dětmi a nějakými těmi staříky. Elektřinu nemají. Ne, že by sem elektrifikace ještě nedorazila, ale nemohou si ji dovolit. Jsou nejskromnější ze skromných. Nad prachem šedými střechami z palmových listů je v modravých dálkách vidět zaoblený, mírný oblouk obzoru Indického oceánu. Kolem vsi se prohání vychrtlí psi, dovádějí kůzlata a pobíhá drůbež. Po asfaltce jde rozvážným krokem mohutný býk. Asi má namířeno na sever do Diglipuru. Uniformované děti jdou ze školy a občas projede nějaký náklaďák, autobus, motorka nebo kolo. Vesnická idilka.

        Je žhavé, bezvětrné odpoledne. K moři se lze dostat jen skrz vesnici, takže se o nás už ví. Byli jsme samozřejmě, hned po zabydlení, ze všeho nejdřív u moře. Chvíli jsme se nechali houpat vlnami a pozorovali jsme úspěšné rybáře, jak veslují z dálav kdesi za obzorem s loďkou plnou ryb. Žádný motor. Všechno mají v pažích. A když vím, že plavat umí každý desátý a občas je zaskočí horší počasí, jejich odvaha i dovednost jsou neuvěřitelné.

Potápění žádné, ale džungle kolem je skutečně divoká, rozsáhlá a neprostupná, nedotčená civilizací. Nejen několikakilometrové ostrovy lesa, jako na Haverloku. Jasná věc, podnikneme výpravu za pythony a kobrami. Záznamová technika, voda, repelenty, obinadlo, náplasti, desinfekce, škrtidlo, pro případ uštknutí, něco na zub – většinou ovoce, a jde se. Víme o nedaleké říčce, ústící do moře. Ta bude vstupní bránou. Jinudy se tam stejně nedostaneme. Kráčíme po kamenech, ohlazených mohutným tokem vody v období dešťů a vstupujeme do zeleného šerosvitu chrámu džungle. Teď se tu klikatí skromný potůček a koryto se stalo vhodnou stezkou, jakýmsi tunelem do temného, hustého, tropického lesa protkaného liánami, z nichž každá nad našimi hlavami může být číhajícím škrtičem. Vstupem do džungle se všechny naše smysly okamžitě zbystřují. Vnímáme pachy a zvuky, zahlédneme každý pohyb, našlapujeme tiše a pružně přeskakujeme z kamene na kámen. Jsme na lovu a, jako naši dávní předci, i my pociťujeme vzrušení. Až na Sáru samozřejmě. Bere to jako nudnou procházku do Klánovic. Málem by člověku zkazila všechnu radost. Za hodinku a půl jsme hluboko v džungli. Sedáme na kameny a po tichu sníme něco ovoce. 15 minut ani nedutáme a sledujeme okolí. Hejno ptáků se snáší na plody obsypaný strom, ještěrka vykoukne z úkrytu a opět zaujímá pozici na svém kameni. Sladkovodní, strakatý krab překvapí svou prudkou barevností. Zelenožlutý šerosvit s několika svazky listovím rozdělených paprsků slunečního svitu, ptačí hašteření a různé pachy pralesa. To vše je neuvěřitelný relax a nádhera.

Ovšemže krábek nenechá Sáru v klidu a ta ho šikovně uloví. Kdo je vítěz se ukazuje vzápětí. Milý krábek skalpuje Sáře špičku palce a tlukot křídel ptáků, vyplašených sářiným řevem, je stejně náhlý, jako její křik. A Sára si zaječí ještě jednou, když se ranka desinfikuje. Pokračujeme a vždy po půl hodině sedíme 20 minut na čekané. Žádný python, ani kobra indická, ale výlet byl fajn. Vycházíme z džungle zpět a Stáňa mi ukazuje orla, jak sleduje počínání rybářů, třídících a čistících svůj úlovek na břehu moře. Určitě zůstane pár zbytků i pro něj. Přicházíme k hotelu a z dálky na nás mává Bára z balkonu, sousedícího s naším. Zřejmě tady není moc možností, když se trefili do stejného místa v zapadáku.

U večeře dáváme společně pár pivek a vyzvídáme od provozního, kdy a kde na pláži karety snáší vejce a z toho vychází i náš plán. Budeme vstávat ve 4 ráno. Máme v úmyslu pozorovat a případně filmovat, ale nerušit.

        Je tma a my jdeme rychle, ale tiše podél vln, olizujících písečný břeh. Pátráme po  charakteristických stopách v písku. Bohužel, želva Olive Rydley nám tady nechala už jen stopy svého odchodu. Její hnízdo ráno vyberou ochránci před tím, než by želví vejce vyhrabali a sežrali toulaví psi. Vajíčka budou zahrabána zpět do písku v dřevěné ohradě a označena cedulkou s datem. Jdeme zpět a náhle se přede mnou něco obrovského zvedá z písku se strašným funěním. Krve by se ve mně nedořezal, zatímco vyplašená kráva mizí v bambusovém houští džungle. Potkáváme pár domorodců, začínají tady časně asi proto, že chodí spát se slepicemi.

Snídáme hranolky s čajem a krmíme psa pod balkónem, zatímco další mlsně kouká za plotem. Ve vsi hlasitě kdáká domorodka a svolává kachny na pokec, jiná láteří a letí vyhnat posvátnou krávu tulačku z krámku stlučeného hala bala z prken a plechů. Stále se něco děje. Něco je podobné, jako doma, něco exoticky odlišné a občas se vyskytne i něco dokonale překvapivého. Dopíjím magorák a v podvečer jdeme trochu fotit a točit do vsi, aby si vesničané měli o čem povídat příštích pár dnů.

        Ráno za tmy, ve tři čtvrtě na pět, se cpeme i s bagáží do autobusu směr Diglipur. Sára mi spí na klíně, tak nepustím těhotnou Indku sednout a nepustí ji nikdo, ani druhou, která přistupuje. Zato žena s miminem má volné místo hned. Do autobusu proudí oknem chladný vzduch mlžného rána, ze kterého se vyloupl horký den. Jak jinak. Soukáme se s bagáží proti proudu nastupujících, abychom se batohy v prachu u nohou rozhlédli a zjistili, že Diglipur je stejně špinavá díra, jako většina měst a městeček v Indii. Přesto nám za celý pobyt v Indii nebylo předloženo nečerstvé jídlo, což se o Praze, se všemi evropskými hygienickými  směrnicemi, říci nedá. Zapadneme do skoro zemljamky, jež je pro valnou většinu Evropanů absolutně nepřijatelná, dáváme si čaj a snadno se necháváme přemluvit na breakfast. Majitel se snaží a my mu svou přítomností, jako všude jinde, přitahujeme další zákazníky. Pojídáme tálí, vyptávám se na autobus, ale nakonec opět volíme rikšu. Míjíme Ariel bay a u Kalipuru končíme v nejsevernějším resortu Andaman jménem Pristine, takže to vypadá, jako bychom se s Markem a Bárou vzájemně pronásledovali, neboť oni tu už obývají chatrč na kuřích nožkách, hned vedle té, co obsazujeme my. Do chatky se leze po žebříku do výšky asi tří a půl metru a vchodovými dveřmi je poklop v podlaze. Vratké stavení má výkyv úměrný váze toho, kdo se v ní pohybuje a to mluvím i o převracení se ve spaní. Sára hned mapuje terén, jako všude, kde se ocitneme, a celkem snadno objevuje kocoura, protože přichází sám. Jako by v sobě měla magnet na kočky.

Jdeme po pláži a z dálky na nás mávají dvě ležící postavy. Marek i Bára se lesknou olejem a příčina je zřejmá. Muchničky. Ve chvilce se leskneme také. Čekali náš příjezd na 99%. Prostě není kam jinam. Zajímá nás nedaleký ostrůvek a tak se na něj bez váhání vypravujeme. Je vzdálen asi půl kilometru a mezi ním a North Andamanem se čile žene mořský proud nezanedbatelné síly. Mám trochu bobky, že to Sára nezvládne a já si s ní řádně máknu, než ji dovleču zpátky na břeh, ale ačkoliv bez ploutví uplave sotva dvacet metrů, s ploutvemi a brýlemi na očích se bez problémů probíjí vlnami a ještě se cestou potápí a pozoruje obyvatele korálových útesů zblízka nebo pronásleduje rybky. Námaha se vyplatila. Jsme odměněni bohatým podmořským světem a pláží prostou muchniček. Z devíti dnů, které strávíme v této ztracené části světa, sem poplaveme celkem šestkrát. Zarostlý ostrůvek se jmenuje Krab a obejít se dá za necelou hodinu. Nebo spíš obskákat po kamenech, balvanech a útesech.

Čekání na jídlo si krátíme plánováním zítřejšího výletu. Čas je tady nějak méně důležitý faktor, než v západním světě, jako by byl natahovací, gumový. Za tři hodiny máme jen větší hlad a sníme vše do posledního sousta s velkou chutí. Nervozita ti nepomůže a vlastně už ani žádná nebyla, protože bylo neplánovaně více pivka a po náročném dni nálada skvělá.

        V jedenáct dopoledne se objevuje loďka dohodnutá na desátou – gumový čas – a poveze nás na ostrov Smith. Loďka bez stříšky skáče po vzedmutých vlnách proti větru a tříšť slané vody nás ochlazuje pod žhnoucím sluncem. Jsme na malé kocábce, do které silně teče, uprostřed mírně rozbouřeného Indického oceánu. Sem tam dovnitř šplouchne i nějaká ta vlnka, ale je to jen voda, že jo. Marek a Bára jedou s námi. Moře je klidnější, když připlouváme k ostrovům. Jsou totiž dva i jeden. Záleží na odlivu a přílivu. Odliv právě začíná a z vln se vynořuje písečný násep, spojující oba ostrovy, z nichž menšímu říkají Ross.

Blížíme se ke břehu a Sára ukazuje na želvu, plovoucí po našem pravoboku. Bělostné pláže jsou nádherné, ale smutně šedé korálové pohřebiště pod hladinou jakoby připomínalo, že všechno je pomíjivé a příroda že je mocná čarodějka, co s námi zatočí, kdy si vzpomene. I Smith a Ross stály v cestě tsunami. V klídku a pohodě tu strávíme celý den a navečer se brodíme asi kilák k lodi a odplouváme. Večerní posezení při pivku mám rád. Rozebíráme zážitky a čas plyne příjemně.

       Další den a další akce. Vlny jsou stále vzedmuté a proud mezi ostrůvkem a Andamanem je silnější. Táhnu sebou v tašce vody a zásoby a k tomu ještě svůj oblíbený vodotěsný kufřík s kamerou, který, jak se ukazuje v cíli, už vodotěsnost ztratil. A tak rozkládám na slunci letenky, doklady i peníze a zatěžuji je vyplavenými vybělenými kusy korálu. Naplaveniny inspirovaly Sáru ke stavbě voru. Neprozřetelně jsem jí pomohl a teď už se z toho nevykroutím a musím stavět s ní. Proč ne. Pobíháme po pobřeží ostrůvku a sbíráme dřevěné a bambusové klády, provázky a zbytky sítí a nosíme ty poklady na místo stavby. Navečer necháváme polotovar voru na pevnině a jdeme na výchozí bod plavání na jižní kamenitý cíp ostrova proti mořskému proudu. Musíme plavat šikmo proti němu, aby nás neodnesl pryč od pevnin. Jak lezu do vody, uklouznu po kameni a reflexivně se chytám útesu. Kamenná ostří mi zajíždí do ruky, jak horký nůž do másla. Ze tří řezných ran proudí krev. Krev a tělní tekutiny cítí žraloci na velkou dálku i ve stopovém množství a dokáže je vyprovokovat k útoku. Nejnebezpečnější a rozšířený po celém Indickém oceánu, je žralok tygří. Už se ho nemůžu dočkat. Cesta z Krabu je namáhavější a  delší, protože plaveme šikmo proti proudu. Někde v půli cesty Sára hlásí žraloka. Držím sice krvácející ruku nad vodou a stékající krev vysávám, ale občas nějaká ta vlna trochu krve spláchne do moře. Možná jsem žraločí návnadou, ale spíš má Sára velkou představivost, podpořenou strachem. I mě při představě trhajících čelistí běhá mráz po zádech. Nesmím na to myslet, abych nezkoprněl a neschopen se hýbat, neutopil se trapně jen svým pouhým strachem. Vylézáme z vody. Ještě nás čeká pár set metrů běhu a rychlé chůze za vzájemného prohlížení se a oplácávání. Ať chcípnou všechny muchničky.

Na večeři si zajedeme do Diglipuru, ale autobus nám ujíždí před nosem. Jdeme pěšky mezi políčky, kde se popásají buvoli, zdraveni domorodci ze všech stran: „Hallo! Hallo! How are You? Where are You from? Také jim máváme a odpovídáme, že jsme Češi z Evropy. Je to pro ně exotika. Po třech kilometrech zapadneme do dřevěné kůlny na čaj. Autobus tu bude za půl hoďky. Nakonec v čajovně-čekárně trávíme, obleženi Andamanci, asi 45 minut při třech magorácích / pozn. silný vývar z čaje /.

Na něčem, co se podobá čínské wok pánvi, nám připravili jídlo během sedmi minut. Při přípravě vonělo lákavě a chutná skvěle. Nákup potřebného a zpět rikšou. V resortu jsou na suchu, ani jedno pivíčko. Jde se spát. Místo spánku však zjišťujeme, že nejsme jedinými nájemníky této chýše a velká stromová krysa teď právě ochutnává od všeho kousek z našich zásob. Pantofle létají a krysa metelí po kůlech, tvořících kostru chatrče, až náhle zmizí ve stropu. Sídlí v podkroví. Zhasínám baterku. Za tři minutky – chroust, chroust, křup, chroust. Zase úřaduje. Rozsvěcím a krysí očko, jako korálek, na mě potměšile jukne, když hlodavec mizí ve svém království. Následují proti-krysí opatření. Napínám provázek mezi trámky a z něho dolů visí na provázcích vaky a sáčky s potravinami. Nejvíc jí zachutnaly instantní polévky. Načala je všechny, potvora. Vyřazuji ožrané a vyhazuji to do odpadkového koše na zemi pod chatkou. Trochu nudlí sypu i kolem koše, abych ji nalákal a dala nám pokoj. V noci Stáňu probouzí opět šramocení. Krysa sedí vedle mé hlavy na kufříku kamery a vyčítavě na Stáňu hledí. Její pomsta byla sladká. Večer jsme zapomněli na polici buchtu. Nechala nám půlku.

        Opět výprava do džungle. Sára protestuje, chce na ostrůvek stavět vor. Jdeme po asfaltce na sever, kde ční i nejvyšší hora Andaman. V říčce s téměř stojatou vodou, ale hlubokými tůněmi se ochlazují buvoli. Fotografická lahůdka. Varuji Stáňu: „Tamhle ten není uvázaný, bacha!“ Posunuji se s kamerou blíže k vodě a buvol vyskakuje. Stáňa se Sárou prchají a buvol by také rád prchnul. Strachem koulí očima, ale provaz ho drží za nozdry. O kus dál vidíme stavbu silnice na indický způsob. Stáňa fotí Sáru se dvěmi původními Andamankami, které nosí kamenný štěrk v koši na hlavě. Sára je převyšuje, ačkoliv jsou dospělé. Barevně se oblékají i pro práci na silnici a na portrét jsou skvělými modelkami, což Stáňa okamžitě využívá. Typický zápach asfaltu se line spolu s kouřem z nedalekého plácku za silnicí. Muži tam rozehřívají asfalt a míchají ho se štěrkem, co přinášejí ženy v koších na hlavách. Vzniklou směsí plní neckovitá nosítka, která popadnou dvě ženy, odnesou a vyklopí obsah  v místech, kde se prašná cesta mění na asfaltku. Hromádku zpracuje muž s hrablem. Největší šéf sedí na válci. Pokuřuje, jednou za čas nastartuje a uválcuje asfaltový koberec. Všichni se usmívají při společném díle a Stáňa má fotografické hody. Pokračujeme. Chvíli jdeme podél říčky, pak říčním korytem. Vlezeme do džungle a po stezce přelezeme kopec tam a zpět. Na zpáteční cestě podél řeky se poblíž hospodářství Stáňa střetává s třímetrovým kusem. Had ale urychleně mizí v porostu. Asi tady loví kuřata. Snadná kořist. Letím s kamerou do roští, ale plaz nečeká. Škoda, ale možná i štěstí.

Stoupáme po schodech k dřevěnému bufíku modré barvy. Pod námi je konečná autobusu do Diglipuru a hned vedle je škola. Pokecáme s šéfíkem, dáme pálivé křupky a magoráček, což začínám vnímat, jako tradici a za chvíli nás autobus zdarma odveze k resortu. Pohoda.

        Po snídani a úprku přes muchničkami zamořenou pláž, nazouváme ploutve a plaveme strávit další den na ostrůvek Crab. Rozestavěný vor, zmítán vlnami příboje, přečkal dvě noci a den bez větší újmy. Jeho kotvou je kámen na provaze. Mám sice v plánu pár podmořských fotek jednoho barvami hýřícího místa plného ryb, ale vor má přednost. Jak jinak. Pět největších kmenů tvoří plovák, na němž vzniká bambusová podlážka různým svazováním všeho dohromady. Sára se Stáňou zatím paběrkují po pláži naplavený bambus a provázky. Jdu šnorchlovat se Stáňou a Sára dolaďuje své plavidlo. Když se vracíme, je stále ještě v plné práci. Po chvíli jde se mnou s ploutvemi a brýlemi mezi korály Sára. Potápím se s foťákem, ale ryby nečekají. Musím tedy počkat já. Protože Archimédův zákon stále platí, držím se obvykle nějakého skalního výstupku u dna a čekám, až se některá z ryb dostane na dosah objektivu. Jdeme zpět po rozpálených kamenech a písku za nadávání kolem pobíhajícího místního přímořského ptáka a z dálky vidíme, že je něco v nepořádku. Vor je v troskách. Zaklínil se v útesech a vlny příboje ho téměř zničily. Sára mi nedává na výběr a tak je vor nakonec ukotven na hlubší vodě se dvěma kmeny navíc, umístěnými pod podlážkou a zvětšujícími výtlak. I přes hukot vln slyším Stánin křik. Vyhýbání se práci na voru se jí nevyplatilo, protože byla uštknuta a to hned dvakrát. Uvědomuji si, že přivézt sem lékaře je otázkou nejméně deseti hodin, takže musím brát věci stoicky. Zjišťuji situaci. Na Stáňu ze stromu spadla asi pět milimetrů dlouhá, prudce útočná, agresivní housenka s úmyslem zabít a její kousnutí bylo, jako vosí žihadlo. Aby toho nebylo málo, když Stáňa objevila malého bílého štírka, škádlila ho tak dlouho, až ji štípnul i on. Naštěstí jediným následkem bylo rozčilení a nadávky.

Jeden ze čtyř Izraelců, kteří také připlavali na ostrůvek, podcenil sílu mořského proudu a při návratu je jím nesen na volné moře. Jeho hlavu už téměř nevidíme. Musí máknout, jinak má smůlu. Sledujeme jeho zápas asi 40 minut bez možnosti pomoci. Je příliš daleko. Při plavání zpět musí Sára zvládnout ten samý proud, ale nemá s tím problém. Ještě se cestou potápí ke dnu. V resortu se dozvídáme, že to Izraelec nakonec zvládl.

           S mořskými proudy už máme své zkušenosti. Proud člověka příjemně nese, když čučí pod hladinu a zapomene na okolní svět, ale zpátky je to tvrdý boj o každý metr.

Jako by to bylo dnes, slyším: „Hilfe! Hilfe!“,  z rozbouřených vln Atlantiku, kam se ten den neodvážili, ani šílení surfaři. Na jedné malé nuda pláži, na ostrově Tenerife, to bylo vítané rozptýlení. Naháči, mezi mimi i pár mladých svalovců, se rozestavěli na útesech, aby jim nic neušlo z blížící se tragédie germána. Němec byl unášen proudem podél výběžku směrem na nekonečné plochy oceánu a evidentně se mu nedostávalo sil k boji. Byl tedy na sto procent adeptem na pohřešovaného. Moře bylo ještě více rozbouřené, než ráno, když jsem si byl stejně nerozumně, jako ten nebožák, zaplavat a dvacet minut jsem krauloval na plný pecky na místě, než jsem překonal mrtvý bod a z obtížemi se dostal z proudu, takže, když do vln bez rozmyslu skočil mírně otylý Španěl, věděl jsem, že nemá šanci Němci pomoct a sám bude mít problémy s návratem. Smrtelným strachem ochromený Němec zatím minul nuda pláž a ubíral se k dálavám. Když jsem zrakem zavadil o své ploutve, vyčuhující z batohu, dostal jsem strach, protože jsem si uvědomil, že musím jít pro něj. Být do smrti sám pro sebe zbabělcem se mi nechtělo. Možnost, že v tom zůstanu s ním byla větší, než padesát procent, ale to už jsem ve vlnách nazouval ploutve a po proudu jsem ho dostihl ve chvilce. Dvě sta metrů proti proudu s dospělým chlapem v tahu za sebou byla neuvěřitelná makačka, ale s takovým přísunem adrenalinu můžeš lámat rekordy. Obrovské vlny nás málem rozbily o útesy a vypil jsem asi pět litrů slané vody, než jsme se dostali ke břehu a postavili se na vratké nohy na mělčině, kam k mému překvapení náhle přiběhli čtyři svalovci s červenobílým záchranným kruhem a německého občana zachránili. Nekecám. Každopádně, ať jsem měl do této doby jakýkoliv komplex, tímto zážitkem byl smazán navždy a tak jsem byl odměněn spolu se dvěma pomeranči, které mi, tenkrát asi pětačtyřicetiletému tatíkovi z Počernic, zachráněný přinesl se slovy něco, jako že jsem velmi silný muž. Nevím proč, ale nemohl uvěřit, že jsem Čech. Pro manželku jsem od té doby hrdina a vyjasnilo se mi i v otázkách směru cesty života. To vše jsou dary, na které nestačí žádné veřejné ocenění nebo nějaké medaile.

Nicméně mořské proudy jsou ošemetné a je třeba s nimi počítat.

          Izraelci opět okupují celý resort a dostat nějaký pokrm je problém. Slunce nás budí pravidelně v půl osmé. Prosvětluje koruny palem, mezi nimiž mlátí dva Indové dřevěnými palicemi do bambusových tyčí, položených na zemi. Během dne naštípají bambus a upletou rohož, která bude tvořit stěnu přístavby kuchyně. Zatím je ale slyšet rány a praskání bambusu. Sýrová omeleta nebyla špatná. Bereme ploutve, ostatní výbavu a mažeme přeplavat úžinu na ostrůvek. Vor čeká. I dnes nás dostane pár traumatických zážitků, ale s tím se počítá. Plavidlo je nutné ještě zpevnit a tak používám skleněný střep na dělení provázku. Střep si samozřejmě vrážím do prstu a posléze si s šikovností chirurga odkrajuji kousek palce. Nadávám Sáře, ať mě nerozčiluje u tak rizikové práce a ta padá na kamenech, porostlých kluzkými řasami, na koleno. Naříká jen chvilku. Prostě idylka. Mezitím se vrací Stáňa a hlásí pozorování mořské želvy a skupiny sépií. Spěcháme se Sárou prozkoumat místo výskytu želvy a naše malé šance se změnily ve štěstí. Vidím ji. Její asi půl metru dlouhý krunýř je nenápadný a barevně splývá s okolím. Hlavu však zdobí výrazná kresba. Kareta olivová je malá, vzácná a po dlouhé plavbě unavená. Vznáší se u dna a občas si něčeho uštípne. Hlavním důvodem její přítomnosti je ale budoucí snůška vajec do hnízda vyhrabaného v písku. Čeká, až bude noc a příliv. Dělám fotku z asi tak sedmi metrů, ale hustota planktonu ji pravděpodobně znehodnocuje už teď. Potápím se k ní téměř na dotykovou vzdálenost, až ji mám v hledáčku. Paráda, ještě kousek pro lepší pozici a .... prd. Bere do zaječích, i když je to želva. Plavu za ní do hlubin, ale nemám ani nejmenší šanci ji dostihnout. Jen párkrát ležérně mávla ploutvovitými nohami a frrrr. Je to rychlá želva.

Skutečně traumatický zážitek nás však teprve čeká. Za mohutným padlým kmenem, kryti nízkou korunou listnatého stromu na kraji džungle, máme své dobře skryté ležení. Rybáři sem přijíždějí a zase odjíždějí každý den. Nejprve tedy nevěnujeme žádnou pozornost dvěma lodím, které zakotvily poblíž pláže ostrůvku. Na břeh vyskakují dva muži v kšiltovkách a modrých košilích. Každý má mačetu jak meč a chodí po pláži. Votravové, doufám, že sem nepolezou. „ Zase si musím voblíkat ty blbý plavky.“, mrzoutí Stáňa. Během chvilky nacházejí želví hnízdo, o kterém jsme neměli ani tušení, a jeden začíná hrabat. Druhý pátrá dál. Pět zbývajících vykrádačů želvích hnízd sedí na lodích. Všichni sice mají nějakou uniformu, ale ten, co hnízdo vybírá, si želví vejce skládá za košili. Žádní ochranáři to nebudou. Rozhodujeme se vyjít z úkrytu, než najdou a vyrabují další hnízdo. Vycházím zpoza padlého kmenu s fotoaparátem v ruce a s celou svou rodinkou za sebou. Mám v úmyslu vyfotit poznávací znaky lodí i lupiče a nejspíš riskuji životy nás všech. Pochopili můj úmysl a natáčejí lodě zádí ke břehu. Zloděj vajec urychleně opouští místo činu a oba maníci se brodí k lodím. Stojíme na břehu s pocitem bezmoci. S úsměvem na nás mávají a zvou nás na loď. Odmítám. Nechceme být potravou pro ryby. Oba motory bezchybně naskakují a lodě mizí překvapivou rychlostí. Jsou výkonnější něž běžné rybářské. Za chvíli vidíme jen pohybující se tečky v dálce. Rozebíráme událost ze všech stran a nakonec přicházíme na to, že skutečnými viníky jsme my, západní turisté. Zdejší rybáři odedávna zpestřovali svůj jídelníček občasným želvím vajíčkem, ale neohrožovali tím celou populaci, zatímco rozvoj turismu má za následek obsazování želvích pláží zvědavými, nenechavými, často i agresivními holými a hlučnými dvounohými tvory, takže mořským plazům nezbývá, než se uskrovnit a stáhnout se na pár posledních nepřístupných písčitých břehů se svou snůškou vajec. O zásobování hotelů touto pochutinou ani nemluvě. To vše samozřejmě není z mé hlavy. Jen si uvědomuji, že o tom vím a svou přítomností zde nepatrně ubírám prostor těm zvláštním, starobylým a snadno zranitelným tvorům. Želví polévku, nebo vajíčko bychom nepozřeli ze zásady.

Po návratu do resortu vyprávím naši příhodu a doufám, asi marně, že s tím někdo místní něco udělá. Indická vláda želvy chrání a zákony v Asii jsou podstatně tvrdší, než evropské.

         Opět se prodíráme džunglí v naději na setkání s pythonem, kobrou, nebo alespoň se zelenou bičovkou, podobnou tenké liáně. Určitě jsme je už minuli nesčetněkrát, ale objevit je v porostu je úplně nemožné, pokud se nám sami neukáží. Jedna trnitá liána mě schválně sekla pod oko, Sáru kousl do nártu mravenec a Stáňa spadla do říčky při přeskakování po kamenech. Normálka. Vybíráme posed na kmeni přes říčku a v tichosti posloucháme zvuky džungle. Nasáváme její pachy a relaxujeme v zeleném příšeří jejího stínu. I tak je nám vedro a na košili s krátkým rukávem mám slané mapy z vlastního potu. Kolem nás je obrovská botanicko-zoologická zahrada, ale dovolí nám vidět jen zlomek svého bohatství. Nemůžeme si však stěžovat. Kromě prastarých velikánů deštného pralesa, ovinutých parazitujícími liánami, jasně barevných i nenápadných, ale zvláštních květů i dalších exotických rostlin, jsme už v Indii viděli spoustu pralesních tvorů od mrštných ještěrek, přes hady, varany, opice, pestré ptáky, bělohlavé orly až k buvolům.

Po výpravě do džungle se stavujeme opět u modrého stánku nad školou a konečnou autobusu do Diglipuru, pokecáme s majitelem, učitelem a elektrikářem a dozvídáme se, že AVB / to jediné jsem z nápisů lodí vykradačů hnízd přečetl / mají lodi ochranářů přírody. Jak je vidět, nejen u nás se zneužívají funkce a postavení. Rozhodujeme se, že vor vyšleme na oceán se zprávou pro podporu ochrany želv, umístěnou ve vodotěsné plastikové láhvi a na stožáru bude vlajka se symbolem želvy. Sáře se nápad líbí a cestou autobusem na Arial bay rozebírá plán příprav na akci světové důležitosti. V Arial bay není možnost se najíst a tak po shlédnutí fakírského vystoupení s hadem pokračujeme do Diglipuru. Na zpáteční cestě rikša vypovídá službu uprostřed temnoty mezi poli a lesy. No co, nějaký noční pochod nás nerozhází. Třicet kiláků svižnou chůzí a ráno jsme doma. Autobusy teď už nejezdí. Jen ty kobry, co v podvečer lovily a teplo, stoupající ze silnice, je jim příjemné a láká je k sobě. Tráva hned u silnice, která se klikatí mezi políčky, je stokrát rizikovější místo, než vyschlé říční koryto hluboko v džungli a baterku nemáme. Chyba. Přesto je náhle trochu lepší viditelnost a vrčení za našimi zády patří mikrobusu, jenž nás odveze až k resortu.

S úlevou vylézáme na bidýlko a poklopem do chatky s radostí, že se neošidíme o spánek, takže nám náladu nemůže zkazit ani naše stará známá. Spíž na provázkách se neukázala být nedobytnou. Krysa hodovala. Musí to být krysa provazolezkyně.

           Sedíme pod otevřeným přístřeškem, obehnaným asi metr vysokou bambusovou ohrádkou a když uncle přichází po dvou hodinách zjistit, kolik že chceme těch toustů a čajů, zdvořile a nevzrušeně odpovídáme. Zvykáme si na pomalý běh života beze spěchu a začínáme tomu přicházet na chuť. Kam také spěchat, když to, co nevyhnutelně přijde, spěchem neoddálíme. Nemusíme ani hulit háš, jako většina z mladých Izraelců, kteří tvoří 90% z turistů v Indii, abychom se dostali do pohody. Prostě přestáváme být v Indii zelenáči. Smolím se Sárou zprávu pro objevitele voru, v níž ho žádá, aby prám opravil, přidal svou zprávu, nebo poznámku a poslal vor dál. Přidáváme mailovou adresu Sáry. Zbývá namalovat vlajku s želvou, upevnit ji na vztyčený stožár spolu s lahví, v níž je zpráva a odtáhnout vor do mořského proudu. Zatímco čekáme na krmi a plánujeme, náhle jeden z kolem sedících Izraelců zakřičí a rovnou od stolu přelétne ohrádku restaurace skokem plavmo. Okamžitě ho s křikem následuje další mladý vousáč, překonávající ohrádku skokem snožmo. Indická sršeň zakrouží ještě kolem hlavy třetímu, jenž padá pod stůl, a odlétá příjemně zrelaxovaná zpět za svými povinnostmi do džungle za kuchyní. Sára se směje jako blázen a zapomíná, jak pískala, když kolem ní kroužila velká černá moucha.

Procvičujeme svaly chodidel chůzí a balancováním na kluzkých, místy i ostrých útesech, odhalených vrcholícím odlivem a zkracujeme si tak trasu plavání přes úžinu na ostrůvek Crab. Plavu i se zavazadlem, které tvoří igelitka, v níž máme ve vodotěsné nádobě nějaké sušenky a oříšky, dvě lahve vody a fotoaparát do hlubin. Odliv posadil vor na vodou ohlazené kameny, porostlé zelenými řasami a chůze po nich je téměř artistický výkon. Vztyčujeme stožár a zdobíme jej naší vlajkou. Pevně přivazujeme i petlahev se zprávou a nastává čas pro začátek jeho poutě. Táhneme plavidlo na moře do proudu a ten se ho zmocňuje se samozřejmostí a nadřazeností nezkrotitelné přírodní síly. Šnorchlujeme, fotíme ryby a korály, prozkoumáváme pobřeží ostrova a v podvědomí se stále vynořují otázky okolo naší zprávy, kolébající se osaměle ve vodních dálavách. Malá tečka voru, neseného rychlou řekou mořského proudu se nám ztratila v odlescích slunce, putujícího k západu a nám zbyl pocit, jako bychom osamocenou živoucí bytost vyslali s poselstvím do neznáma. Doufáme, že se po dobu své plavby stane alespoň dočasným útočištěm drobným živočichům oceánu, takže nakonec živoucí skutečně bude. Přemýšlíme, jak dlouho vydrží, kam až dorazí a ke komu.

To, jak proud rychle odnesl vor, mi dělá trochu starost o zpáteční plavání. Je dnes silnější, než obvykle. Sbalíme vše, co jsme sem přivezli, opět do igelitky, aby po nás nezbyly odpadky, i když si s tím lidé třetího světa hlavu nelámou, a vyrážíme na zpáteční plavbu. Otáčím se s obavami po Sáře, ale zvládá proud bez problémů a dá se říci, že bych měl problémy jí uplavat. Cestou Stáňa hlásí mantu, vidíme na dně i pár langust a nakonec zatím našeho největšího kanice z očí do očí. Má tak metr dvacet a barevně téměř splývá s pískem. Cestou do resortu míjíme skupinku Izraelců s bagáží, mířící na pláž. Jestli tam chtějí nocovat, budou mít písečné mušky hody.

Dnes je na ostrůvku něco jinak. Je to náš poslední den na Crabu a nečekaně slyšíme lidské hlasy z džungle. Náhle se z houští vynořuje zarostlý dvounožec a modrý dým stoupá k nebi ze smotku, který svírá mezi lačnými rty. V hamakách, zavěšených mezi stromy za hradbou hustého okrajového porostu džungle, se pohupují a pokuřují Izraelci, včerejší uprchlíci z campu. Jeden z nich už toho má dost a pro změnu kráčí s jasně žlutým lehátkem nechat se pohupovat vlnami.

Má záchranářská aktivita má tentokrát elegantnější podobu, než na Tenerife. Strčím jen prsty do úst a pokouším se přehlušit mořský příboj mocným hvizdem. Jediným efektem je probuzení „hamakářů“, kteří vylezli z lesa a ukazují si na žluté lehátko, mořským proudem odnesené i se spícím kamarádem vdál. Pak se otočí a nevzrušeně mizí v džungli, pokračovat v hulení. Salámisti. Asi si myslí, že na ně hvízdal na rozloučenou. Zahvízdám o něco víc a reakce na sebe nedá čekat. Mladý zhulený Žid se vzbudil a spadl z lehátka. V tu ránu je zpět a mění se v kolesový parník, jak v panice hrabe rukama nohama na plný pecky a zas padá do vody. Lehá si napříč lehátka, ale tuto neefektivní variantu po chvíli opouští. Chvíli mu trvá, než se uklidní a začne pravidelnými tempy bojovat proti živlu. Po hodině tvrdé makačky vítězí v boji o svůj život. Co mu asi tak proběhlo hlavou, když se vzbudil sám uprostřed vln?

Užíváme si naposledy volného potápění na korálových útesech kolem ostrůvku a relaxace na pláži ve stínu stromů, jejichž spadlé listy kolem nás šustí pohybem. Nepohybuje s nimi vítr, ale tisíce krabů poustevníků. O kus dál svítí vybělená želví lebka a pár kostí mezi kamením. Bůh ví, jaký byl její příběh. Lebka by byla dobrým suvenýrem, ale mohla by být i důvodem velké pokuty. Necháme ji moři.

Při zpáteční plavbě se potápíme k velkému rejnokovi, jemuž dělá překvapivě doprovod nafukovací ryba. Podivná symbióza.

Hlasité zahánění zlých duchů, zemětřesení a tsunami se nese po zapadajícím sluncem hořící hladině moře a halekající vesničané jdou do vln, držíc se spolu za ruce.

     Mohutný a zjevně naštvaný buvol vyráží proti nám. Chatrný úvaz takový nápor nemůže zadržet. Měníme směr a opouštíme stezku, protínající kruh jeho pastvy. Náznak útočného výpadu nás přesvědčil a buvola zase uspokojuje náš respekt. Obcházíme hospodářská stavení a míříme na pobřeží, rozloučit se dnes s Indickým oceánem. Na celý den máme jen trochu ovoce, nedobré sušenky a kešu oříšky. A vodu, pochopitelně. Navečer pak zaplatíme útratu a hurá na loď. To bude zas odysea. Ale než se trmácet deset parných a hodin v narvaném autobusu na tvrdém sedátku bez místa na kolena, raději noční posezení na lodi.

Bez fronty a presu se tady nic neobejde. Stojíme mezi Indy za řetězem, jenž nás dělí od vstupu na loď a důležití plavčíci nevšímavě postávají na palubě. Indický způsob. Úspěšně vnikáme na loď mezi prvními a zabíráme zdánlivě dobré místo na malých , nepohodlných sedadlech, než zjistíme, že v podpalubí jsou pohodlná, sklopná sedadla. Chlap, co se roztahuje přes tři sedadla se nestačí divit, co na něj seslal obávaný ničitel bůh Šiva, když ho bledá a rozčilená tvář tak nelidsky a bezohledně vyhání ze světa snů. Stáňa zase boduje. Co že je to za pořádek, aby jeden moula zabíral tolik místa, když je narváno. Nezmohl se proti nadávání v češtině na nejmenší odpor a přenechává nám zmateně všechna tři sedadla. Ještě dlouho nás pak vyjeveně pozoruje z kouta místnosti, kam chudák zmatenej usedl na zem. Za dvě hoďky už je všechno jinak. Přes tři sedadla, odkud jsme vyštvali původního majitele, leží Sára a my si ustlali na lodními motory vibrující, tvrdé podlaze stejně, jako ostatní. Usnout se nedaří. Podlaha tlačí do boku a ramene, pak do zad a zase do ramene a boku. Světla zářivek pronikají i přes zavřená víčka a proti občasnému křiku mimin jsou i naše molitanové špunty v uších bezmocné. Krátký spánek přerušují otlaky, ale cesta se blíží ke konci. Už i pro nás je tu devět hodin pouhá chvilka.

Port Blair máme prolezlý a dokonce nás mnohde i poznávají a zdraví. Jsme pro domorodce nepřehlédnutelní. Zítra letíme na kontinent.

       Tak už je zítra, ale zatím neletíme. Zatkli mě na letišti, coby podezřelého z terorizmu a v doprovodu dvou vojenských lampasů kráčím přidat složenou ocelovou ochrannou síť na batoh, kterou objevili v mém příručním zavazadle, do zavazadlového prostoru. Myslí si, že s ní plánuji uškrcení pilota a únos letadla. S úsměvem mi to překazili. Mě však úsměv opouští, když na zpáteční cestě musím zase vyplňovat všechny formuláře, které jsem tu před chvilkou už vyplnil a odevzdal. To by mě trefil šlak a vztek se asi plasticky projevuje v mém výrazu, protože mě mí průvodci začínají uklidňovat. Když tady po mně u snídaně nikdo nechce žádný formulář, začínám si připadat nesvůj. Prostě nedostatečně zaznamenán. Formulářová fóbie. Nakonec se tomu začínám usmívat, protože mi podruhé dělají i osobní prohlídku. Doufám jen, že mi nevrazí do zadku sondu s kamerou.

 Procházíme se noční Chenají a letištní peripetie jsou kdesi v nenávratnu, dávno zapomenuty pod novými dojmy ubíhajícího dne. Jdeme si koupit něco k jídlu a hlavně k pití na zítřkem začínající cestu vlakem. Potrvá totiž bezmála dva dny. Kolem jsou krámky se samými hrnci, následuje čtvrť obchodníků s matracemi a projdeme ještě uličkami hodin a hodinek, pak lamp, než konečně nakoupíme trochu ovoce a sušenek. Jako zázrakem narážíme na restauraci, nesoucí jméno jednoho z hinduistických bohů. Je klimatizovaná a personál rozumí našim přáním a piza je skutečně božská, takže se sem zítra vrátíme na snídani a necháme si něco zabalit sebou na cestu vlakem napříč Indií z Chenaie do Mumbaie. Jako mumie, zabalená do sarongu, spí napříč chodníku přímo před dveřmi obchodu žena, která tady krmila své dítě, když jsme ji míjeli cestou do restaurace. Jeho osudem je život na ulici od narození až do smrti a nebude si s tím nijak lámat hlavu. Je to dané. Vymanit se ze své kasty směrem nahoru je téměř nemožné. Nestojí to za námahu, i kdyby ho napadlo něco změnit, což není pravděpodobné.  Překračujeme spící dvojici a jdeme ztemnělými uličkami zpět do zaplivaného, špinavého hotýlky „Balaji“, kde šramotí všudypřítomné krysy, abychom zalehli do postelí s umaštěnými polštáři a přikrývkami. Jsme tak unaveni, že nás neprobudí ani sto štěnic. Než se ponořím do slastné nicoty, běží mi před očima přeludy pouličních tuláků, kteří nemají nic, než svůj sarong, místo postele jen beton chodníku a přesto jim smích vyryl vějířky vrásek, kolem očí. Pak se mi zjeví smutná a předčasně zestárlá tvář štvance vlastních ambicí a chymér. „Brrr..“, to je skutečný nebožák. Otřesu se, ale vzápětí mě zkruší poznání, že se dívám na odraz své tváře na klidné hladině, co se náhle zvlní a milosrdný spánek mě na  krátko vysvobozuje.

         Jedeme teprve tři hodiny z dlouhých dvaceti sedmi a už mě brní zadek. Po levé ruce jeden Ind hlasitě krká a prdí, o kus dál si druhý hraje karty sám se sebou a další si čte. AS1 je lehátkový vagón s klimatizací, kde si bohatší cestující dopřávají to potěšení třást se zimou uprostřed žhavé Indie. Kupé tady nejsou. Dojem je stejný, jako pantograf Praha – Kolín, akorát s lehátky. Neustále tu pobíhají prodejci různých pochutin od masala tea, přes mango džus, až po zeleninové karbanátky nezapamatovatelného jména, vše po deseti rupkách. Vykřikují za chůze hlasitě všechny ty názvy a tak to bude i celou noc. Ještě, že máme špunty do uší.

Den se vleče. Krátíme si ho povídáním se spolucestujícími Indy, pojídáním zásob, hraním her a čuměním z oken.

          Jen vylezeme z vlaku, drapne nás dravý drožkař a veze nás do podstatně levnějšího ubytování, než bylo naše první, ale i tato třetinová cena je vyšší, než v ostatní Indii. Mumbai je prostě drahá. Po ubytování vyrážíme do ulic na lov suvenýrů. Můžeme vybírat z obrázků, sošek, barevných sarongů a sárí, šperků. Nakonec děláme k radosti majitelky velký nákup v apatyce. Vyhlášená indická léčiva budou dobrými dárky. Je to kvalita nevelkého objemu i váhy, ale početná, co do kusů. Samé mastičky. Druhý den v muzeu obdivujeme sochy roztodivných hinduistických božstev a jsou zde i asyrské reliéfy bojovníků na válečných vozech, které působí neodolatelnou přitažlivostí svou čistotou stylu a dynamikou pohybu. Jsou dokonalé.

           Večerní cesta na letiště je adrenalinový zážitek jízdy s povoleným kolem, co může každým okamžikem uletět a protože bezpečnostní pásy jsou v indických taxi zatím neznámým pojmem, představuji si let předním sklem a ošmirglování kůže i masa až na bělostné kosti o drsný asfalt, po němž běhají malí žebráčci a proplétají se mezi auty stojícími na semaforech. Občas něco dostanou, ale rozsvěcí se oranžová a tak čtyřletá bosá holčička, držíc se asi osmiletého brášky za ruku, s ním běží svůj dnes už bůhví kolikátý závod o život v několika-proudové řece rozjíždějících se aut. Oba se smějí, jakoby šlo o největší zábavu. Neřeší svou situaci a jsou šťastni ve své naivitě. Jejich postelí je vyvýšený obrubník pod svodidly, kam úspěšně oba doběhli. Znají jen betonové lože, ukolébavkou je jim zvuk motorů a svistot kol v těsné blízkosti jejich hlaviček, omámených spalinami z výfuků, které mají přímo u nosu.

Matraci a postel asi už viděli v nějaké výloze na svých toulkách po městě, ale je možné, že je ani nenapadlo, k čemu slouží. Životnost těchto žebráčků silničních kaskadérů není velká. Když neskončí v podobě krvavé kaše, zabije je smog o něco později. Ale oni to neví a tak jsou šťastní a to je určitě víc, než dlouhý smutný život závistivců. Tomu říkám rovnováha!

         Nebudu lhát, že bych se po dvouměsíčním harcování Indií netěšil do své pohodlné postele, ale jak se pod námi lidičky a domky zmenšují, odvíjí se mi v hlavě film zážitků i pocitů. Při tom se závistivě se dívám na obě spící spolucestovatelky. Nemají problém. Trochu to zavrčí a zahoupá a už jsou v limbu, zatímco mně nehrozí ani mikro-spánek. Už teď vím, že půjdu doma spát až po téměř 40-ti hodinovém bdění. Ale stálo to za to. Potkávali jsme lidi přátelské a otevřené, usměvavé chudáky i dotěrné žebráky a obchodníčky. Ocitli jsme se na místech bez lidí, ale i stlačeni v lidském presu, který středoevropana zcela vysílí a chytá nerva, zatímco Indy vede k vtipkování, zpěvu a smíchu, protože tlačenice je jejich národní sport a tvoří fronty i tam, kde je to nesmyslné. Jedli jsme skvělá jídla, ale i ta, co se dala sotva pozřít. Ochutnali jsme známé druhy ovoce neznámé výtečné chuti, protože dozrálo na stromech, ale i neznámé druhy zvláštních, nezvyklých chutí i vůní. Vnímali jsme blízkost nebezpečí a přísun adrenalinu při několika riskantních setkáních se zvířaty. Nevyhnuli jsme se ani setkání s úchylem. Viděli jsme krásná místa na zemi i pod hladinou oceánu. Byli jsme poctěni blízkostí lidí, neznajících závist, oproštěných od chtivosti, ale i primitivních lidí na úrovni doby kamenné a přáli jsme si žít jejich způsobem, osvobozeni od otroctví konzumu. Mít jejich sílu a vitalitu, místo hnilobného přežírání se u debilních a manipulujících programů v bedně, což z nás, na rozdíl od inteligentních primitivních Jarawů, činí naprosté kretény, závislé na přiblblých seriálech. Fuj, teď jsem sám sebe tak rozebral, že si musím dát pivo, abych to spláchl.

Byly i drobné nepohody a bolístky, pár věcí jsme ztratili v tlačenicích a některé podlehly opotřebení, ale s tím se počítá.

 Vcelku se dá říct, že jsme měli zase kliku a neštěstí se nám vyhnulo, i když náš bungalov při zemětřesení praskl napůl a to zaklepávám třikrát na dřevo.

To jsem zvědav, jakou divočinu si na sebe vymyslíme příště.                          

             

         

      

 

 

       

                                        

    

                              

  

      

                       

 

 

                            

 

 

  

 

                  

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář