Jdi na obsah Jdi na menu
 


TŘETÍ OKO UVIDÍ TŘI TISÍCE BOHŮ I

21. 9. 2010

PŘÍZRAKY MUMBAIE

  

 

   Je po půlnoci místního času a rodinka vykulených bledých tváří vyráží do náruče Indie. Co nás asi čeká? Přežijeme ve zdraví? Vrátíme se vůbec zpátky domů za ty dva měsíce, co máme před sebou?  Jací jsou Indové? Jaká zvířata potkáme na souši i ve vodě a jak naše setkání dopadnou? Co strava, jaká je tady bezpečnost pro zelenáče Evropana a kde budeme spát? To vše a milion dalších neznámých je teď vedlejší. Momentálně se musím vypořádat s veledůležitým uniformovaným úředníkem / asi voják, nebo policista /, který mě chce nejspíš zatknout hned po příletu. Já zřejmě vypadám podezřele, zato on výhružně. Nakonec šlo jen o  vyplnění nějakého formuláře, už asi pátého tady na letišti, ale nezbytného, jako budou desítky následujících / nebo pronásledujících? / formulářů, jež nás trpělivě očekávají na nečekaných místech stejně, jako všechny ostatní ubohé návštěvníky Indie. Měním eura na rupie a definitivně se vrháme střemhlav do devatenácti-milionového města. Jsme opět ve třech, Stáňa - manželka, Sára - desetiletá dcera, a já - mladík, narozen teprve roku 54 minulého století.

    Překvapuje nás, že taxikář bloudí, protože jsme v Indii teprve pár minut.Výjevy, cloněné mlhou smogu však, odvádí naši pozornost k dění na noční ulici velkoměsta. Malé stádo posvátných krav tulaček,  dobývá z hromady odpadků něco kalorického k večeři poblíž skupiny žen různého věku, které si ustlaly k spánku svůj tenký hadřík přímo na dlažbu chodníku, jenž lemuje čtyř-proudovou ulici. Ve tmě a smogu, nasvíceni okolo projíždějícími auty, vypadají ti lidé, jako přízraky ze záhrobí, jako pouhé stíny, jimiž ve skutečnosti téměř jsou. Po náročném letu a nervózních vstupních formalitách, na nás při tom pohledu padá tíseň a palčivé otázky v naší představivosti nabývají děsivých obrysů.

     Vstupujeme do předraženého pokoje nic moc hotelu. Švábi se rozprchnou na všechny strany, sotva žárovky zazáří a já s povděkem chválím Stánin nápad, přibalit čtyři plechovky plzeňského. Je to balada a relax  po dnešní a vlastně i včerejší anabázi. Bude to nejdražší vyspání v Indii a to jen asi 3 hodiny, protože hotel musíme opustit už v 8.00, abychom neplatili další den a je už po třetí hodině ranní. Za čas budeme zkušenější a dokážeme si vybrat z nabídky různých cenových kategorií, ale v Mumbaji je obecně draho oproti zbytku Indie. Teď nám už nezbývá energie na cokoliv jiného, než kopnout dvě pivka a zalehnout.

     Ráno tuším náročný den. Hrdinně odmítáme nabídku recepčního na taxi za 950,- rupií k odvozu na way tý stacion a odhodlaně vyrážíme na ulici, kde se okamžitě stáváme středem pozornosti, protože je tu tolik překvapivých a téměř neuvěřitelných vjemů pro středoevropana a my otáčíme hlavami ze strany na stranu a dokola kolem i nahoru a dolů. Navíc jsme bledé tváře a tudíž potenciální přispívatelé na dočasné zvýšení životní úrovně jedince. Taxi na nádraží získáváme za slušných 300 rupek  a se zatajeným dechem sledujeme prudké kaskadérské manévry našeho šíleného drožkáře. Pravá jízda smrti v rikše nás však ještě čeká a nemine. V této chvíli jen bez dechu a s vyvalenýma očima vidím blížící se konec naší výpravy v těsné škvíře mezi dvěma autobusy, řítícími se přeplněnou magistrálou, mezi něž se náš Charón chystá vrazit v plné rychlosti a doprovází svůj manévr hlasitým troubením, stejně jako všichni ostatní. Škvírou by neprojel ani cyklista, ale rikša má sebevědomí rozeběhnutého nosorožce a nedává  busům na výběr.                                                                                                                                     

 Dva Goliáši uvolňují maličkému Davidovi mezi sebou cestu  a tato zvláštní tolerance v různých variantách a situacích nás bude provázet po cestách i necestách celou Indií, i když občas narazíme na opak.

Indická doprava ve městech i napříč státy, po vodě i ve vzduchu, nás bude neustále překvapovat  a občas nás dovede přes beznaděj a zoufalství i k hysterii a téměř nepříčetnému vzteku, který však pomine při pohledu na nechápavé výrazy ve tvářích bohorovných a usměvavých Indů, snažících se nám vyjít vstříc.

Další formulář! Tolik formulářů jsem nevyplnil za svůj život, co tady za dva dny. Kdyby alespoň výrazy v angličtině byly shodné, ale fádní způsob byrokracie by je asi nebavil a tak v záplavě zbytečných kolonek už čekám jen na dotazy typu, zda mám a kolik zaplombovaných zubů, které to jsou a jestli je má žena přirozená blondýna. Nikdy nestačí jeden formulář. Jsme tři, tak vyplňuji tři. Dědictví anglické důkladnosti, které Indům po kolonizaci zbylo, dovedli do extrémů a paradoxů. Po hodinovém souboji, za vydatné pomoci slovníku, se opět stavím do fronty, v níž jsem si na poprvé vystál jen tři formuláře, a konečně kupuji lístky na vlak do státu Goa.

Sikha na nás překvapivě čeká i s černým turbanem na hlavě, jenž ho nejen zdobí, ale současně také říká: „ Pozor, já jsem roven bohu a ve vyšší sektě“. Indů je v Mumbaji kolem dvaceti milionů a tak získat rodinku Evropanů je slušné rito. Odchytl nás, sotva jsme před nádražím Královny Viktorie vystoupili z rikši a po neúspěšné nabídce zajištění míst v autobusu za 650,- rupií na osobu, nás na „ VAJ TÝ“/ zkratka Viktoriina nádraží / nasměroval k pokladnám pro turisty, odkud teď celkem spokojeně odcházíme s nadějí na noční cestu na lehátkách. Protože je něco po 9-té ráno, máme do půlnočního odjezdu vlaku až nepříjemně času pro tohle přelidněné město plné smogu, troubících aut, toulavých psů, krav a žebráků, a tak bez velkého handrkování hned přijímáme nabídku asi čtyřhodinové okružní projížďky Mumbají za 40 USD, nebo za 50, když naše srdce budou šťastná. Krásný způsob ukončení  obchodní dohody. Příjemně vychytralé, ale zde již absolutně zažité a automatické závěrečné navýšení ceny pro pitomoučké bledé tváře, co se ještě nevyznají. Jak příjemné je oškubat je jako kavky.

Sikhovo řidičské umění předčilo mé očekávání a já začal tušit, jak je to s těmi plechovými, černými potvorami se žlutou střechou, které se hrdě nazývají taxi.Odjakživa nuceni svými pány proplétat se neuvěřitelným provozem velkoměst Indie a cpát se do nejužších mezírek, stala se mezi nimi ještě neuvěřitelnější věc. Při jejich populační explozi / všude kolem je záplava žlutých střech taxíků / došlo k přirozenému výběru, a protože vždy přežil užší, jsou dnešní taxíky podobné trabantu ze stran spláclému a tuto genetickou informaci předávají dál svým potomkům, až budou jednoho dne placatí, jak rejnoci.   

Proplétáme se přeplněnými ulicemi Mumbaje za stálého, nervydrásajícího, troubení. Troubí všichni.“ To je holubí hotel“. Porozumět indické angličtině je pro mě obtížnější, než přistát s tryskáčem, ale Sikha opakuje a vysvětluje. Fotíme, filmujeme a kupujeme zrní pro neposedné obyvatele ozdobné ohrady holubího hotelu. Musíme koupit i trochu trávy pro posvátné krávy, abychom si naklonili bohy. Je to vše záležitost sekty, nebo spíš jedné odnože nepřehledně rozvětveného hinduismu. Džinisté, tak se nazývají, nechtějí ublížit žádnému živému tvoru na zemi, neboť věří v reinkarnaci a tím pádem v každém živočichu je duše někoho zemřelého. Jdou tak daleko, že před sebou zametají při chůzi a nosí i roušku přes ústa, aby vdechnutím nezabili třeba mouchu. Samozřejmě jsou přísní vegetariáni. Jsou v Indii velmi vážení.

       Po té, co jsme navštívili chrám džinistů a nafotili si jejich božstva, zajímají nás slumy, kde fotíme a filmujeme pradláky, kteří mlátí prádlem o kameny a o mě se ze zadu nenápadně otírá kapsář, zatímco špinavé děti s velikýma tmavohnědýma očima, jež jsou orámovány dlouhými řasami, žebrají o něco k jídlu, a když dostanou, co jsme si koupili pro sebe, chtějí rupie. Proč nepodojit bělocha, když je možnost. Vytahuji drobné a dav dětí se zvětšuje. Prcháme do taxíku. Potřebuji koupit sim-karty do mobilů a Sikha ví, kde se zastavit. Můj mobil je bohužel blokován, ale do sářina sim-karta funguje. Vše je na místě vyzkoušeno, takže, když se Sára v téměř 20-ti milionové metropoli ztratí, můžeme se s ní mobilem, alespoň rozloučit. Už je jí 10, tak ať se o sebe postará. Urgentně na mě, ze všech dosavadních zážitků a ostrého jídla, přichází velká potřeba a Sikha mě neomylně směruje do soukromí nějaké copy firmy. Jejich toaleta by v Hiltonu mohla být skvělou atrakcí. Něco, jako středověk. V temné úzké a špinavé kobce se zamřížovaným okénkem je rozbitý nášlapný záchod, z něhož ostré, rezaté plechové hroty ční proti mému zadku tak výhružně, že nevím, jestli nemám potřebu vykonat raději ze vzpřímeného postoje, což je ovšem riskantní zase z jiného důvodu. Opatrně přidřepuji do lyžařské polohy s vědomím, že si tak mohu i něco zásadního ufiknout, ale co na plat, potřebuji potřebu. Papír nepoužívají, s tím počítám, ale nádobka s vodou na opláchnutí nikde! Už je pozdě a nedá se nic dělat. Budu důstojně předstírat, že je vše v pořádku. To ještě netuším, že v připosraných slipech strávím víc, než 12 hodin. Ani Stáňa nezůstane bez úhony a na jednom místním wc si v lyžařské poloze řádně nachčije do gatí. To asi, abychom si lépe začali zvykat na Indii. Abych nezapomněl zmínit vůbec první zastávku na okružní jízdě. Sikha nás vzal do vegetárky, kde jsme si dali výborné nepálivé plněné placky masala dosa, které pálili, jako peklo. Ale teď nás Sikha opouští s opakovaným dotazem, zda jsou naše srdce šťastná, když dostal 50 USD, a loučí se s námi, jako se starými přáteli.

Potloukáme se bezcílně Mumbají, zajdeme si do restaurace na něco indického, odpočíváme v parčíku uprostřed města, kde posedávají a polehávají skupinky rozmlouvajících Indů, kolem poletují vrány šedivky se svým krákoravým zpěvem a dva strážci pořádku s metrovými klacky šťouchají do spících žebráků, aby šli jinam. Kdyby to nedělali, zakrátko by park patřil jen bezdomovcům.

Stejně, jako thajský Bangkok,  i Mumbai se stává po setmění jedním velkým tržištěm a dílnou na ulici. Jen urputnost nejrůznějších obchodníčků, kteří jsou schopni doprovázet bezbranného turistu půl kilometru a nabízet možné i nemožné varianty prodeje svého zboží, je tolik odlišná od pohodových Thajců. Ne, že by Indové nebyli pohodáři, ale kšeft je pro ně život a obstát tam, kde je miliardová konkurence ostatních, je vycvičilo k neobyčejné výkonnosti, že snad předčí i své muslimské kolegy na blízkém západě   /z pohledu od Indie /. Davy lidí se hrnou do všech stran, skrze ně se nekompromisně protlačují kola, motorky, auta a velké dřevěné dvoukolky naložené ledem, mistrovsky vyváženým, protože Ind, tlačící káru, je většinou vychrtlý a přetěžko se s ní potýká. Všude se prodává, kupuje, pokřikuje a troubí. I ten nejmenší obchod, je obchod, i minimální zisk, je zisk. V tom mumraji se snadno ztratí dospělý, natož děcko. Nevidím Stáňu, ani Sáru. Motáme se dokola v místech posledního kontaktu tak dlouho, až se za hlasitého pokřikování opět nacházíme, pozorováni okolními domorodci, protože jsme na sebe upozornili svými pokřiky, odlišnými od běžného mumbajského ruchu.

Co je však skutečná přelidněnost, jsme pochopili až na nádraží. Na Viktoriino nádraží s mnoha dlouhými peróny přijíždí ve špičkách nespočet vlaků nacpaných lidmi a ti se valí z nástupišť a spojují se v hučící živou řeku, jež proudí halami, aby se vyvalila vodopádem přes schody do ulic Mumbaje.

Ten hukot je něco tak neuvěřitelně sugestivního a psychicky náročného, když stojíme bezradně někde uprostřed té záplavy, že se Sára zoufalstvím rozbrečí.

  

Netuším, jak se dostanu k úschovně zavazadel, protože se cítím, jako vosa v lahvi a chabé zbytky orientace mě navždy opustily. Nemám ani ponětí, odkud jede náš vlak, a který to je.

V tom se stala zvláštní a nezapomenutelná věc. Z hučící záplavy se vyrojili malí Indové v otrhaných šatech, zjevně děti nikoho, jejichž domovem je way tý station. Jsou to žebráčci, nemají nic a nechápou, jaký důvod k pláči může mít ta velice bohatá, malá blondýnka.                                                                                                                                                                                       Musí to být něco strašného, a tak jí tito trhánci utěšují a jejich krásné hnědé oči jsou plné účasti. Tak rychle brek Sáru ještě nikdy nepřešel.

   Byla to velmi působivá a účinná lekce pro ni i pro nás o tom, jak nás přepych a nadbytek zbavuje citu a sounáležitosti.

Je teprve 8 hodin večer a tak jdeme najít nějakou občerstvovnu poblíž nádraží. Něco tu voní a vaří se nějaké omáčky. Za pár rupek dáme svačinku a mažeme se indickým repetentem proti bodavému hmyzu.

 

 

 

 Asi 6-ti letá žebračka se nespokojila    

se sušenkami a chce ještě trochu toho bílého krému, který je určitě vyvažován zlatem a mohou ho mít jen bohatí bílí sáhibové. S malým kouskem repetentu na hřbetu malé ručky radostně poskakuje a odbíhá mezi své. Za chvíli už jí tečou slzy, protože jsem jí nestačil vysvětlit, že je to jed na moskitos. Oplachuje si oči u veřejného kohoutku a hned zase s úsměvem odbíhá mezi ostatní žebravá děcka, kde čtyřleté není zvláštností.

Kupé s námi sdílejí dvě izraelské studentky a sledují, jak zamykáme bagáž do ocelových sítí pod spodní lůžko. Spím nahoře a celou noc mi nepříjemně svítí světlo do očí, tak si dávám triko přes oči a rozčilený stihomamem, že mi to někdo udělal schválně, spím jen po chvilkách. Kde se světlo vypíná, nacházím, blbec, až ráno, ale to už se blížíme ke svému dnešnímu cíli ve státě Goa na jihozápadním pobřeží Indie.

 

SETKÁNÍ S VYDRAMI, DELFÍNY, BUVOLY A ČIŠTĚNÍ UŠÍ

 

    Palolem beach u Chaudí je známé turistické letovisko a nevybrali jsme si je náhodou. Potřebujeme nejen odpočinek před naším dalším putováním neznámými kraji, ale také informace z první ruky od lidí, kteří znají současnou situaci na různých místech a koutech Indie, které nedávno navštívili. Je brzy ráno, jdeme po pláži na sraz s rybáři, s nimiž máme domluven výlet za delfíny. Naivně s sebou táhneme ploutve a brýle do vody s nadějí, že si s delfíny zaplaveme v těsné blízkosti. Mám sebou dokonce i foťák do vody, abych mohl vyfotit Sáru s delfínem. Cestu nám zastupují dva podezřele vyhlížející Indové, šermují mi před očima nějakými nebezpečně vypadajícími jehlicemi a ukazují na uši. „Žádné náušnice nechci! „ ,říkám. Smějí se.

To co mi a po mě i Sáře vytahují pomocí zmíněných jehlic z uší, je neuvěřitelné. Asi gram tvrdých hrudek z písku, prachu, soli a kdoví čeho ještě z každého ucha. Lépe slyším, ale tuším, že budu hůře spát.

Kormidelník s pomocníkem se důležitě rozhlížejí na všechny strany a skutečně  vidíme pohyb na hladině. Nejde sice o delfíny, ale mořské vydry na lovu jsou neméně zajímavým objektem pro pozorování. Bohužel nám věnují jen okamžik k nahlédnutí do jejich soukromí a mizí pod hladinou.                                                                                                                                                                                                

Delfíny nakonec také potkáváme, ale nedají nám šanci připlout blíže, než na 100 m. I tak to byla příjemná plavba na kocábce po vlnícím se oceánu, stejně jako ta včerejší po říčce do džungle, na níž nás vzal jeden starý rybář a umožnil nám vidět různé vodní ptactvo včetně ledňáčka, což je pro tuto rovnoběžku nelogický český název pro ptáka, jenž se tady nazývá kingfisher – král rybář                                                                                                                                                                                                                                 

Do džungle se dnes vydáme pěšky po cestě, vyhlédnuté včera z loďky.                                                                                                                                           Na opičím ostrově, kam jsme včera se při odlivu přebrodili, byli opice jen slyšet, ale vidět se nenechaly. Možná je znervózňovali středně velcí mořští orli s bílými náprsenkami.  Amík, odcházející z ostrova, nám s úsměvem sdělil, že tam viděl jedinou opici a ukázal na svou manželku.

         „Hluboká „ ajurvédská masáž mi rozdráždila ischias. To jsem si dal. Ve stínu chýše z rohoží ze štípaného bambusu poslouchám         

zvuky Indie a nasávám pachy.                                                                                                        Je zvláštní, jak vůně nebo určitý pach, doprovázející nějakou dobu, událost, nebo zážitek,

dokáže oživit vzpomínky.

Ve stínu vysokých palem jsou stovky podobných chatek na „kuřích“ nožkách. Celá konstrukce, podobně, jako po celé jihovýchodní

Asii, je s podlahou asi tak 80 cm nad zemí, aby nezvaná havěť měla trochu ztížený přístup. Hlouběji v džungli mají svá stavení, či chatrče, zaměstnanci resortů a kolem obydlí je odpad. Kvičení a chrochtání prasat, štěkot a vrčení psů, bučení krav a krákorání šedivek prozrazuje, kdo vládne haldám odpadků. Indové na sebe pokřikují v konkávštině a z kuchyně se linou nepoznané vůně indických jídel, cítím i vonné tyčinky a masážní oleje. Směs toho všeho působí cizokrajně a exoticky, což se vlastně přesně slučuje s naší současnou skutečností.  

Chystáme vybavení na výlet do džungle na vlastní pěst -  jak jinak. Repetenty, obranné spraye / doufám, že použití nepopletu /, kameru, foťáky, vodu, toaletní papír atd.

Cestou do džungle procházíme mezi staveními domorodců a Sára pronásleduje selata mezi odpadky, škarpami stok a rozvalenými ploty spletenými z větví. Naše zděná kůlna je přepychová stavba proti většině nuzných chýší kolem a to i co do zastavěné plochy. Něco jako systém sociální politiky by tady těžko někdo pochopil. Tady, když nemáš nic, tak prostě nemáš nic a s velkou pravděpodobností to tak zůstane od tvého narození až do tvé smrti, tak se smiř se svou karmou, ber, co ti dají a usmívej se, vždyť život je dar. Každý, kdo si u nás může dovolit bydlení, má denně víc, než jedno jídlo, kde se osprchovat a vlastní postel, nebo dokonce rádio a televizi, o autu ani nemluvě, je pro většinu Indů nedostižným boháčem, který si žije v neuvěřitelném přepychu. Díky turistům tady mají tři až čtyři měsíce přivýdělek, ale pak se pokorně vracejí na svá rýžová políčka a hospodářství, ti bohatší. Rybáři v noci vyplouvají hledat hejna ryb a lodi, které chvilku sloužili turistům, jako výletní, jsou opět pracovní.

Jsme za vesnicí a přecházíme stavidlo říčky, za kterou už začíná hustý, trnitý porost. První krev je už po několika metrech. Trnitá liána zabodovala na Stánině stehně. Kraťasy do džungle, to je nápad! Jdeme po tichu a bez řečí. Náš včerejší lodník tvrdil, že před pěti lety v těchto místech tygr sežral domorodce. Proto tu také jsme. Náhle se vepředu, trochu vpravo, ozývá hrozný praskot a hlomoz, jak od stáda slonů a Stáňa pološeptem opravdu potvrzuje: „To jsou sloni!“ Je to jinak, ale ne moc. Asi deset metrů vpravo od nás si stádo mohutných buvolů razí  cestu pralesem. Povrch těl je bahnem šedý a rozpraskaný. Žádné toulavé posvátné krávy, líné a znuděné, ale bezmála tunoví, agresí nabití, buvolí býci s mohutnými okrouhlými rohy a mezi nimi buvolí krávy s telaty. Jsme malí, ještě menší a chceme být nejmenší, jako ještěrky ve škvírách kamenné zídky, co je za námi. Kamerou stihnu zaznamenat už jen jejich zadky, mizící v houští. Být na stezce o tři minuty dříve, střetli bychom se tváří v tvář a je jasné, kdo by musel ustoupit, a to dost rychle. Pokud by na úzké stezce, obklopené nepropustným trnitým houštím a vystlané jejich trusem, byla na ústup vůbec nějaká šance. Myslím, že štěstí opět stálo při nás. Zajímavé je, že nepociťujeme žádný strach, ale vzrušení a nával krve. Jasnej adroš.

Velcí tropičtí motýli nás doprovází. Stáňa zastavuje s prstem přes ústa na znamení, že něco je v porostu. Zůstáváme bez hlesu strnule v pozicích, jak nás stopla. V houští se něco hýbe. „ To jsou opice.“, šeptá Sára. A opravdu, po chvíli divoké honičky vylézají naši vzdálení černolící opičí příbuzní na nedaleký fíkovník. Jsou to vegetariáni stejně, jako většina Indů. Vypínám kameru a pokračujeme džunglí dál do kopce. Chceme vylézt na vrchol této zalesněné hory a přestože nás porost džungle chrání svým stínem před spalujícím žárem odpoledního slunce, před vedrem nás neochrání, a tak zakoušíme nebývalou látkovou výměnu. Prostě z nás teče. Po té, co jsme zdolali horolezeckou část našeho výletu, Stáňa zvyšuje svůj odhad našeho dnešního výkonu na tři hodinovky cvičení podle Cindy Crawford. Vypravili jsme se za opicemi, ale větším úlovkem bylo setkání s buvoly, protože na zpáteční cestě vidíme prohánět se ve větvích stromů a po palmách ve vsi stejné opice, jako v lese. Máme je prostě hned u chajdy. Baví se tím, že pronásledují šedivky, které poodlétají po kouskách z větve na větev a rozčileně krákorají. Myslím, že vrány přistoupili na opičí hru a baví se zrovna tak.    

Ve vsi si připíjíme horkým zázvorovým čajem s medem a citrónem: „Ať jsou zdraví komáři!“

Je to náš tropický přípitek a je jasné, co tím máme na mysli. Repetent, nerepelent, v džungli nás ti malí krvelační upíři dokousali jak hovada a my jen můžeme doufat, že jsou zdraví a v jejich slinách nesídlí plasmodia, způsobující malárii, nebo nedej bože horečku dengue, jejíchž přenašečů – prasat – je tady kolem plno, a tak určité riziko hrozí. V podvečer si zařádíme ve vlnách oceánu, a když padne tma, což je téměř okamžitě po zanoření slunce do vln za obzorem, vydáváme se na procházku po pláži horkou nocí za zvuků lidských i zvířecích, vedeni ohni a loučemi lemujícími bambusové a palmové restaurace, z nichž nám lákavě voní neznámá jídla a nápoje.

Bitka psů o teritorium je dobrá kulisa k snídani. Po vítězném boji se mi jeden z obránců výsostného území schoulí k nohám a ze spaní poštěkává, vrčí a chňape. Doufám, že se mi nezakousne do palce. Restaurace jsou tu podél celé dlouhé pláže, jako všude, kam si turisté zvykli jezdit. Každá má svou vlastní smečku psů, kterou mlčky toleruje. Ti však netolerují žádné psí vetřelce a někdy spustí zastrašování i na nového, zatím neznámého, hosta. Psi žebrají u hostů restaurace i na pláži, když vidí, že jíme a po pláži se pohybují i posvátné, toulavé krávy a vykonávají svou potřebu tam, kde právě stojí stejně,jako psi a někteří Indové, takže riziko ulovení nějakého toho místního parazita, coby suvenýru z Indie, je celkem vysoké a zvyšujeme si ho ještě tím, že chodíme bosi. Parazit se zavrtá do kůže a krevním řečištěm se dostane do srdce, mozku, nebo jater. Podle toho, kam dorazí, tam tě dostane.

Ve všech případech může dost potrápit a dostat nás do kolen, když se nezarazí včas.

Oceán šplouchá svou slanou polívku na břeh, aby i těm nejmenším obyvatelům oblasti mezi přílivem a odlivem doplnil jídelníček a krábci se činí.

Vyběhnou z dírek v písku, sotva se vlna stahuje zpět do moře a než přijde další, stačí se rychle trochu nadlábnout a šup do díry před mohutným přívalem další vlny a tak stále dokola.

Občas to některý nestihne a oceán si vybere svou daň, aby mohl nakrmit zas jiné tvory toho ohromného společenství. Nikam nespěchat a moci pozorovat podobné děje, sem tam se hodit do vln a pak v pohodě plánovat věci příští s pomocí nově získaných informací, s vědomím, že je před námi více, než 50 dnů putování Indií, to jeden z nejlepších způsobů bytí. Naším příštím cílem, aniž bychom o tom teď měli páru, bude Bogmalo beach, blízko města Vasco de Gama, podle portugalského mořeplavce, který si toto místo kdysi vybral, za své kotviště, přivezl sem křesťanství, vybudoval město a ovládl trh s indickým kořením, které se v Evropě vyvažovalo zlatem. Zatím se ale plahočíme, obtěžkáni bágly,  prašnou cestou mezi prachem pokrytými domky místních. Většinou jsou bambusové se střechami s palmových listů. Před jedním se vaří mýdlová voda v kotli a pradlena horkým prádlem tluče o kámen. Mezi tou prašnou šedí září sušící se sárí nenadále intenzivními barvami a kolem se batolí, nebo pobíhají Inďata spolu s drůbeží, psy a prasaty. Míjíme ty děje i s jejich neoddělitelnými zvuky a pachy, těmi, které se v dětských myslích a smyslech zachovají navždy, jako domov. Kousek před námi se majestátně nese posvátná kráva tulačka, na jejímž hřbetu poskakuje šedivka, posměšně gestikuluje zobákem a kráká. Dostáváme se na asfaltku a vzápětí stopujeme autobus. Lidé ho stopují během jízdy kdekoliv. Žádné stabilní zastávky neexistují, jen přibližné a tak je to v Indii se vším. Vše, co je zaručené na 100%, má ve skutečnosti několik variant a jistá není ani jedna.

Bágly i s fotografickou výzbrojí v hodnotě asi 100 000Kč jsou složeny vedle řidiče, zatímco my se postupným vtlačováním do přeplněného autobusu ocitáme neuvěřitelně až na zadních sedačkách. Kohokoliv z vystupujících, kdo by si ledabyle hodil některý náš bágl na záda, bychom mohli jen bezmocně sledovat oknem. Rukama stojících, těsně napěchovaných cestujících, putuje asi tak roční batole. Vůbec nekřičí, jen kulí velká tmavá kukadla, až dorazí k mladé Indce, která ho stojící matce pohlídá. Mládě po nás chvíli pokukuje a usíná jak špalek. Palolem máme za zády. Co je před námi?     

 

KLADIVOUNI K JÍDLU A ČUNÍK NA ÚTĚKU

 

Protože nás láká podmořský svět, nedočkavě hledáme příležitost opět splývat na hladině a sledovat a objevovat život pod hladinou při pohodové relaxaci i záplavě adrenalinu.

 Záleží na situaci. Nemáme však úspěch. Blízké ostrovy nejsou obydlené, nebo je zabralo indické námořnictvo a o vzdálených ostrovech „Bank“, jež mají být rájem volného potápění, nikdo neví. Nakonec jsme nasměrováni na Bogmalo beach. Ubytování je drahé a místo příliš turistické a blízko města. Platíme si jen dva dny. Zaplaveme si v moři s Indkami v sárí a kalhotách, šplouchajících se tak nejvýše po kolena, pozorujíc při tom statečné mladé indické muže neplavce v plavkách, kteří se odvažují do vody až po pás a pomalu uzavírají kruh kolem Sáry a Stáňi, které oblečené v plavkách a skotačící ve vlnách jsou pro ně neodolatelným magnetem. Sáře bude teprve 11 let a už je pro ně sexuálním objektem. Nicméně vše končí jen neskrývaným zájmem a pozorováním z nevelké vzdálenosti, někdy i jen pár decimetrů. Obě řeší situaci zcela jednoduše a prostě a / z pohledu Evropana / neslušně civícím domorodcům odplavou nad hlubinu.

  Indové však mají času dost a počkají si, Indky zatím celou situaci proberou po svém. Vše se děje při chichotání domorodek a uchechtávání mladíků.

Navečer se opět ocitáme ve Vasco  de Gama. Potřebujeme si koupit jízdenky na osobák směr Gókarn v Karnátace. Opět všudypřítomné formuláře a pak jsou jízdenky naše. Procházíme tržištěm  a v pestrobarevné nabídce ryb různých druhů a tvarů vidíme i malé žraloky, dokonce i kladivouny.

Co se asi pohybuje v neprůhledné vodě pod námi, když si zaplaveme dál od břehu nad hlubinu Indického oceánu?                                    

Stáňa má mini-šaty jen na ramínkách a pohledy kolemjdoucích mají výrazy od překvapení přes lačnost až k nesouhlasu, ale i k veselí. Právě načesané zralé sladké mandarinky dosud nepoznané chuti, čerstvý kokosový ořech nejdříve vypitý a po té rozsekaný kvůli výborné dužině, neznámé sladké ovoce v chlupaté slupce, krabice sladkých indických zákusků a nové druhy velmi chutného, i když trochu pálivého vegetariánského jídla v místní občerstvovně mezi domorodci, pro které jsme středem pozornosti, to vše patří k příjemnostem poznávání vzdálených krajů. Dávno už je černo-černá tma a rozhodnutí jet zpátky autobusem mi přináší povinnost najít ten správný. Ostatní čekající poznávají naši zmatenost a řeší ten úkol za mě. Usazujeme se, cestou na sebe necháváme působit všechny vjemy a každou chvíli nás překvapuje něco nového, jako bychom byly děti, právě objevující okolní svět.

  Ležíme v pokoji, rozebíráme nevšední zážitky a plánujeme, zatímco šváb, cestující po stropu kolem místnosti, už spadl a asi nám zalezl do spacáku, nebo báglu. Až se objeví, zažijí Indové, co je český ženský jekot a já si budu muset dát pivko navíc, abych zklidnil tep.

Ráno se probouzíme opět do slunečného horkého dne a vyrážíme na cestu do džungle dle instrukcí místních, ale nenacházíme místo vstupu do ní. Tak kráčíme husím pochodem mezi džunglí a oceánem po římsách nad příbojem hluboko pod námi. Nohy nám ujíždí po červeném prachu a štěrku a tlama propasti, cenící hnědočervené zuby útesů, je vždy připravena na další sousto. Nakonec nás přece jen tak trochu dostane, když po té, co jsme naskákali do vody a zaplavali si nad hlubinami, vrhnul nás při vylézání příboj na ostrá skaliska a způsobil pár odřenin, jako už tolikrát. Vracíme se zpátky na oběd, při němž sledujeme Indy, jak jedí výhradně pravou rukou rýži, kterou namáčejí v různých omáčkách. Malá agama se přiběhla podívat a škádlena proutkem líně popobíhá po kouskách a neochotně po zdi směrem vzhůru, pryč od tolik lákavých zbytků lidského hodování. Nebo je jen zvědavá?Po obědě vyrážíme jiným směrem. Jdeme pod palmami pohodlně po asfaltce kolem chatrčí a domků. Sára pozoruje pruhovanou veverku na jedné z palem a neví o čuníkovi za malou zídkou.

Čuník zase neví o ní,takže stačí tři její kroky a čuník zděšeně vykvíkne a skoro udělá salto nazad, Sára při tom vyskakuje do výšky, zaječí a rozhodí rukama, takže si nebohý čuník musí myslet, že nadešla jeho poslední hodinka, a že strašlivý predátor už ho má. Sára si leknutím málem sedla na zadek a za čuníkem se někde v dálce ještě práší, jak peláší o život.

Přicházíme k velkému mokřadu o průměru zhruba jednoho kilometru. Je plný vodního ptactva a Stáňa dokonce tvrdí, že za trsy travin zahlédla plavat malého krokodýla. Jdeme až na samý okraj mokřiny, fotíme a filmujeme. Pokračujeme dál a míjíme nerozlučnou, velmi rozdílnou dvojici, obrovitého tmavého buvola a drobnou bělostnou volavku, z nichž ten menší je ve skutečnosti lovec. Do stínu palmového listu přistává král rybář a když zaslechneme rachot v roští, musí nám být jasné, že nedaleký rozložitý fíkovník je opičí rejdiště. Chceme se k nim opatrně přiblížit a získat pár záběrů, ale s povykováním mizí v korunách vedlejších stromů pryč od nás a skryté před našimi zraky, vyměňují si houkavé a vřeštivé názory na podivné vetřelce na zemi pod jejich teritoriálním stromem.

Při večeři dávám se Sárou něco angličtiny, pak pivko a padáme do pelechu. Zítra nás čeká osobák do Gókarnu a já tuším MASO.

 

RALLY V TUK-TUKU, NÁVNADA NA OPICE A MRZÁČEK RAVI  

 

V Margao si dáváme něco vegetariánské stravy v typickém nádražním bufetu, který má jen pár vylepšení, jako třeba umyvadla přímo v jídelně. Objednám si naslepo a dostávám něco jako řídký tmavozelený špenát a placky. Nedůvěřivě ochutnávám, ale hlad vítězí a možná se konečně po špenátu pos…. Nakonec to není tak hrozné. Prostě sním tady jídla, která bych doma nechtěl ani čuchat.

Vlak, odpovídající našim starým pantografům bez dveří, přijíždí s asi dvouhodinovým zpožděním a my se obtěžkáni bagáží ženeme dovnitř urvat nějaké to místečko stejně, jako ostatní cestující. Mlsám kešu a čučím na míjející krajinu z okna, když se mnou  začnou rozmlouvat dvě starší Indky překvapivě perfektní angličtinou. Samozřejmě, že se narodily v Anglii a také jsou tady na dovolené. Cesta tak uběhla celkem příjemně.

  Náhodným divákům, kolem kterých jsme se mihli, musel náš tuk-tuk připadat jako torpédo na kolečkách. Neodpružených. Náš stav by se dal popsat, jako stav beztíže, nebýt toho, že jsme byli pink-ponkovými míčky mezi sedadlem a střechou. Po hrbolaté, kamenité, příkře se svažující, úzké prašné cestě nad strží si rychlost jízdy náš tuk-tukář vyloženě užívá. Tam, kde by jiný jel krokem, letíme nadzvukovou rychlostí a každý kámen, nebo nerovnost nás katapultuje, takže vyboulíme střechu. Spolu s námi v tom malinkatém prostoru poletuje i naše bagáž. Tuk-tuk poskakuje od svahu ke strži a zpět a řeže zatáčky po dvou kolech. Napadá mě, jestli si ještě užijeme zbytek putování Indií, jestli si vůbec něco kdy ještě užijeme. Brzdíme smykem u dvou stojících vozítek, stejné kategorie, vedle nichž stojí jejich vlastníci s úsměvy od ucha k uchu a čekají, jak se vypotácíme ven.                                                                            

Asi znají našeho šíleného šoféra a viděli už pár pos……ch turistů, které sem dopravil svým kaskadérským stylem, kdy z rikši vydupe rychlost asi tak šestkrát vyšší, než na jakou je stavěná. No, přežili jsme a po skalnaté cestě slézáme na Óm beach. Je tma jak v ranci a všechny resorty, podél celé dlouhé pláže, jsou plně obsazeny.

Nakonec se východiskem z nouze stává „Jungle caffe“, venkovní posezení v džungli, kde nám za lože poslouží betonová sedátka s laskavým svolením provozovatele, který ostatně spává podobně v kuchyni, již tvoří, jak jinak, bambusový přístřešek. Trochu becherovky a litr repetentu, také spirálové čmoudíky a uléháme na tvrdé lože.

  Štěně, se kterým si Sára večer hrála, nám kňučelo u bot celou noc a spolu s moskyty se postaralo, abychom se nenudili.

  Jsme trochu rozlámaní, ale bagáž na hřbet a hurá na pláž.

Krém proti slunci je nutností. Naše pomazávání se bílým krémem však neunikne pozornosti zvědavých Indů a náhle přede mnou stojí skupina tmavých mladíků tak kolem dvaceti let a natahují ke mně ruce. Nejdřív nechápu, co chtějí, tak si se dvěma či třemi potřesu rukou, ale oni je ke mně natahují stále, než mi to dojde a každému musím vytlačit trochu krému na dlaň, až je tuba prázdná. Taková radost z tak malého dárku se nevidí.

 Někteří jen se smíchem poodběhnou, jiní vyskakují a pár z nich se dává do tance. Vše doprovází smích a povyk. Pomazávají si obličej a radují se, že zbělí. Bude to sice jen krátká radost, ale lepší, než žádná. Ostatně k nějakému veselí si záminku vždycky najdou. Okamžitě jsou přátelští a já si musím potřást rukou s každým z nich. Ostatní běloši netečně přihlížejí, jak se zelenáč seznamuje s indickou mentalitou a přátelstvím, které pro našince hraničí až s vlezlostí. Jenomže přizpůsobování se svému okolí v exotických krajích je jedna z mnoha radostí i strastí našeho způsobu poznávání. Skrumáž neujde pozornosti dalších Indů, kterých je dnes plná pláž, protože je hinduistický svátek, a za chvíli to vypadá, že tady celkem úspěšně pořádám politický mítink strany „OCHRANNÝ FAKTOR 21“. Stokrát odpovím na otázku: „Jak se jmenuješ? Jak se jmenuje tvá žena, tvá dcera? Kolik máš dětí a jak to, že tu nejsou s tebou všichni? Odkud jsi? Kde to je?“ Atd. pořád dokola. Začínám chápat odstup zkušenějších. Proud otázek nevysychá a já si musím domýšlet, protože mezi britskou a indickou angličtinou je rozdíl, jako mezi ruštinou a češtinou. Odmítám jejich pozvání na pivo se slovy, že ještě nechci spát a oni netuší, že jsem je ušetřil od pořádné kocoviny, protože jako Čech mám určitě lepší spalování. Prostě v tomhle případě si to chtěl Trabant rozdat s Ferrari.

   Pláže řecké Sithoníe oplývají kozími bobky a zde jsou to kravince, o které zakopáváme a může to i bolet, neboť jsou sluncem vytvrzené na kámen. Některé. Ty čerstvější z chodidla  spláchnou slané vlny. Prostě nic, co by stálo za řeč.

V restauraci, což je otevřený přístřešek z bambusu se střechou z palmových listů a jakási hliněná nepravidelná stavba kuchyně/ to už je poměrně přepych/, vyplňuji další formulář a získáváme jednu malou postel v malém bungalovu. Lepší, než nic. Budeme se o ní střídat. Bungalovy mají něco, jako verandy, kde je možné mezi bambusové sloupy zavěsit hamaky, což je hojně využíváno a většina Izraelců si v nich užívá své hulení háše.

Spokojeně sedíme ve stínu palmové střechy a popíjíme zázvorový čaj. Sára se učí matiku a místní kohout chodí kolem.

 Občas mávne křídly a projde se po některém ze stolů, až se usadí kousek za Sárou a kouká po očku, co to tam to vypelichané kuře, v tak dráždivě červeném triku, kutí. Za rohem zaskučelo štěně a matika je rázem devadesátá devátá.

Indové mají zřejmě ve zvyku uvádět Evropanky do rozpaků, neboť, kráčí-li bílá blondýna v plavkách / tedy nepřípustně odhalená dle jejich měřítek/ do vody, nepokrytě na ni zírají a neovladatelně přitahováni známými silami se přibližují, a to i ze vzdálených míst. Kráčejí do vody za ní a nebohou, neznalou a k smrti vyplašenou bělošku obklíčí za různých povyků a posunků, takže ona se jen otáčí dokola z vykulenýma očima a čeká to nejhorší. Řešením je vzdálit se do hlubších vod, protože většina Indů neumí plavat. Když v mé nepřítomnosti nahnal hlouček indických sexuálních lovců Stáňu se Sárou až ke skalám na konci pláže, než se jim podařilo uniknout nad hlubiny, hodili po Sáře v rozdovádění alespoň prázdnou pet-lahev a trefili jí do palice, čímž se citelně dotkli její hrdosti a propadli se na dno jejího zájmu.

Kdo ví, zda nešlo o náznak kamenování nestoudných ženštin?

 Ráno se sbírám z tvrdého spaní na podlaze, bereme batoh s foťáky, druhý batoh s výbavou a hurá do džungle. Ve spleti stezek v zarostlém kopci překvapivě narážíme na spoře oblečeného domorodce, který říká: „ I am the best gadža …vy mě potřebujete, jinak zabloudíte“ Pochopil jsem, že gadža, je indickou angličtinou průvodce, ale odmítáme jeho služby, avšak on nám přesto ukazuje cestu. Samozřejmě nesprávnou, jež se rozvětvuje do spleti a sítě stezek zvířecích i lidských, takže samozřejmě bloudíme, ale odhodlaně pokračujeme vstříc svým dobrodružstvím bez vychytralého Inda. Plazit se džunglí v úmorném vedru a k tomu ještě do kopce, to může napadnout jen debila, říkám si a pozoruji supy, kroužící na obloze. Naštěstí nekrouží nad námi. Zatím. Máme totiž jen dva litry vody, co povídám, litr už je vypitý. Jdeme dál a Sára, ač bez bagáže, začíná kafrat, nadávat a zlehčovat naše rozhodnutí o směru a cíli výpravy. Bělohlaví orli létají pod úrovní našeho odpočinkového místa a  výhledu. K řece nedolezeme a krokodýli nepotkáme, nestihli bychom se vrátit za světla a riskovat spaní v džungli bez tří litrů repetentu proti upířím moskytům, je sebevražda, protože bychom se škrábáním a máváním rukama vysílili k smrti.

Supi krouží zatím v uctivé vzdálenosti, mají vychování, ale kolem nás poletují pestrobarevní motýli a neuvěřitelné množství vážek.

 

Vzduch se tetelí horkem. Vydrápeme se na kopec a zjišťujeme naši polohu, jako nevyhovující. Musíme chtě nechtě dát zapravdu Sáře a vrátit se zpět za jejího neustálého připomínání, že nám to říkala, že jdeme blbě apod. Až si málem vysloužila víc, než jen okřiknutí.

Cestování s pubíkem, co si furt něco vymýšlí, je zkouška nervů, kde parchantci obvykle slaví svá malá vítězství, nad vztekajícím se rodičem. To je úděl morálních vítězů, že krátce po té podléhají hrubé síle a vydobytá výhra jim zhořkne. Nechápou, že rodič neustoupí ze svých pozic diktátora. Je to pro jejich dobro, že věci nefungují podle nich. Teď se ale prodíráme hustou a trnitou vegetací cestou necestou. Na pláž Paradise se dotrmácíme zmáčeni potem a v zapadlé pustině bereme za vděk civilizací ve formě posezení ve stínu stříšky z palmových listů a bohatého občerstvení. Chlazené nápoje jsou balzámem pro vyprahlá hrdla zplavených a rozdrásaných polodivokých bledých turistů odněkud z dalekého západu, kde je kultura teprve mladá. Do úplné formy nás však dostává až hot ginger lemon honey a jdeme uvolněně relaxovat do vln. Pozorujeme delfíny, jak loví poblíž rybářských lodí, které zatahují síť kolem hejna ryb. Vodní savci vyskakují a v efektních saltech sebou plácají o hladinu. Omráčené ryby jsou pak snadnou kořistí. Tanec boje o přežití. Sára si našla zase štěňata a Stáňa nemůže fotit, ale urychleně se kroutivě a svíjivě vzdaluje za účelem vyprázdnění se na díře se dvěma  nášlapkami. Nestíhá však a musí na místě nehody dokonce nechat i spodní prádlo. Ještě,že jsme u moře. Kolem Sáry se vyskytli dva dospělí psi a došlo asi k nějaké neshodě, protože Sára běží po pláži s jedním z nich v těsném závěsu a nevypadá to vůbec na hru. Vyceněné zuby jí cvaknou těsně za zadkem, než skočí do vln. Naštěstí jsme očkováni proti vzteklině.

Vracíme se cestou, která je zaříznutá ve strmém kopci, vysoko nad příbojem. Zakopnout, nebo uklouznout, užili bychom si asi nejrychlejší kotrmelce v životě. Krajina kolem vypadá pravěce, přímo prvohorně. Na rostlinách, ne nepodobných velkým přesličkám, poletují malí barevní ptáčci a já odpovídám na jejich pískání. Za chvíli to kolem píská a cvrliká a do toho se náhle ozve známý zvuk pískajících ložisek o síle 150-ti decibelů. Hmyzí vábení džungle. Hora je za námi.

  Slunce se chystá zmizet v oceánu a barvy vlnami oplachovaného písku nelze popsat. Navečer ještě trochu slané koupele ve vlnách, kde jedna větší Stáňu překvapila a málem zlomila, pak večeře a jdeme s pivkem a mirindou posedět na útesech nad příboj a plánovat další cestu na základě nových informací. Bude dlouhá. Delší, než si myslíme. Od našich izraelských sousedů víme, že Andamanské ostrovy jsou přístupné, zatímco na indické ambasádě v Praze nám tvrdili opak, a ještě nás ošidili při platbě víz.                

Ani tahle noc nebyla nejlepší. Spal jsem sice na posteli, ale Sára po mě lezla celou noc, jako po opičí dráze. Dávám Sáře při snídani něco výuky angličtiny formou školy hrou, necháváme si vyprat hadry a jdeme shánět rikšu na zítra. V resortu, spojeném s pláží můstkem přes jedovatě zbarvenou louži, si odvoz zajišťujeme a zároveň objevujeme tlupu fotogenických opic, zvyklých na lidi. Banánová návnada však místo opic přilákala velkého býka, který ji bezostyšně žere, ale zasloužil si ji malým horolezeckým výstupem k ní.

„Hallo, my friend.“ Malý usměvavý prodavač korálků je opět u nás, „How are you?“ Milý klučina, jménem Ravi, se zmrzačenou nohou dostává 50 rupek za snahu a za interview na kameru. Nadšeně spolupracuje a vypráví o svých plánech, chodit opět do školy, až si vydělá na malý domek. Pracuje tu pro strýčka, tak je tady titulován každý boss, a jeho máma žije asi tak 400 mil odsud ve vnitrozemí v Bangalore. Tátu nezná. Během rozhovoru si představuji, jaká je asi skutečnost a jeho cíl i odhodlání a víra v úspěch při objektivně mizivých vyhlídkách mi imponují. Přidávám banán a on mi z radosti dává jedny korále darem. Hádám, že ho z nouze prodali už jako nemluvně, byla mu zdeformována noha, aby byl odkázán na svého šéfa a teď na nějakého tlustého Inda maká po plážích Indie nespočet mrzáčků, kteří si myslí, že je jejich dobrodincem. Jiná země, jiný mrav.

Právě přichází potulný býk, přilákán banánovou slupkou, kterou mu Ravi hodil. Slupne ji jako malinu a už se mi hrne na banány. Odstrkuje mě rohem jak pírko, dupe mi po kufříku od kamery, koulí očima a slintá. Beru banány a lákám ho za sebou. Voňavou slupku od banánu házím na veliký balvan a zmatený býček pobíhá kolem, ale létat neumí.

„Bye, bye.“ Velké, hnědé, usměvavé raviho oči plné optimismu na mě hledí, když mi dospělácky podává ruku a kulhá za dalšími potenciálními klienty. Myslím, že uspěje, přestože jsou tady ověšeni korály už téměř všichni. Doufám, že překoná nepřízeň osudu. Už je mi jasné, proč se Indové tak diví, že Sára brečí a vzteká se, když není něco po jejím. Je to nad jejich chápání.

 

 

CESTA NA VÝCHOD TŘÍDOU SUPERPRES…

 

 

Sedíme v café baru, jímž je opět samozřejmě a příjemně bambusový přístřešek, a krátíme si čekání na taxi povídáním s úplně černým Indem v bílém hávu o hindi a pravých Indech. Dnešek začal poklidně, ale tuším změnu. Protože cestování v Indii může být záležitostí až infarktovou pro nervózního a netrpělivého středoevropana, který předpokládá, že jízdní řád platí. Z Gókarnu odjíždíme se zpožděním, ale vlak ve 23 hod. s názvem Chennai  Mail, který jede po trati přetínající Indii a spojující její východní a západní pobřeží, bychom měli stihnout. Člověk míní a úředník mění. V Mangalore zjišťujeme, že náš vlak je už hodinu pryč. Má pozměněný čas. Sympatický mladý Ind, se kterým jsme se seznámili ve vlaku, s námi tráví nejméně hodinu svého volného času zařizováním noclehu i jízdenek na druhý den, jen tak, z dobré vůle.

V průvodci jsme se dočetli, že v Chennai, dřívějším Madrásu, budeme za 10 hodin a tak rozhoduji, že vyzkoušíme nejlevnější třídu. Odjíždíme ve 13.10, takže v Madrásu budeme kolem deváté večer, zajedeme na letiště a koupíme hned letenky na Andamanské ostrovy. Jak bláhová a mylná představa. Stačilo jen trochu počítat a také uvědomit si, kde se nacházíme. O tak snadném a rychlém přesunu se nám může jen zdát, nehledě na omyl, který nám zamíchal karty. Teď však plni odhodlání a představ o věcech příštích táhneme svou bagáž po nástupišti směrem k „jungle coatche“, jak náš vagon s nevěřícím úsměvem nazval pan ostraha nádraží, když pro jistotu dvakrát překontroloval naše jízdenky, jestli se nespletl a pak nám ukázal směr. Jeho úsměv pochopím až později. Usazujeme se na dřevěných lavicích a pomalu nastupují a na dlouhou cestu se zabydlují další lidé. Ani jedna bledá tvář. Dřevěné lavice pro čtyři jsou za chvíli obsazeny a vlak se dává do pohybu. Optimisticky si přemýšlím: „ Celkem pohoda, navečer se to trochu uvolní.“ Jak naivní předpoklad v tak lidnaté zemi. Bílá rodinka touhle třídou asi dlouho necestovala a tak veškeré naše počínání je bedlivě sledováno ze všech stran, a přestože jsme přizpůsobiví a neděláme potíže, ne vždy se chováme podle místních norem a  často vzbuzujeme smích i rozpaky. Na lavici pro čtyři je nás už pět, zatímco se Sára spokojeně rozvaluje nad našimi hlavami na dvou spacácích, když bágly byly přemístěny pod sedadla.

Cestující se zahušťují, už je nás 6 na dřevěné lavici pro 4, Stáňa si zalezla k Sáře a jak se tam tak ve dvou „rozvalují“, trochu se stydí, že poličku, určenou původně pro zavazadla, zabírají celou jen dvě, když na ostatních jsou Indové po čtyřech v sedě. Sedím jako prkno, skrčená kolena se začínají ozývat a odskočit si na záchod znamená zbytek cesty stát, protože vlak staví na každé mezi a přibývající cestující si bez ostychu sedají i na klín sedícím. Tlak narůstá a myslím, že se ze mě stává hrbáč s páteří vytrčenou jako hřeben a ramena se mi před hrudí za chvíli spojí a natlačí k sobě. Když se uvolňuji a předkláním ke svým trpícím kolenům, abych si ulevil alespoň v kříži, nemám nárok vrátit se do původní polohy, protože tam už někdo je. Je mi jasné, proč jsou tu nezasklená zamřížovaná okna. Určitě ne proto, aby někdo neutekl bez lístku. Bez těchto mříží by vlak za jízdy trousil cestující a skla by lidé vykopli, jen co by se začali dusit. Když sedíš na svém výhodném místě, zpocený a natlačený na mříže okna ještě s několika šťastlivci nejblíže kyslíku, venku se míhá porost džungle a tobě se kývají černé rozpraskané paty, nad tebou sedících spolucestujících, před nosem, začneš si uvědomovat, že jsi v jiném světě o to víc, když slyšíš zpěv a veselé žertování těch zpresovaných lidí a vidíš jejich šťastné úsměvy, že se vezou. To si ve špičce v pražském metru nedovedu představit. Tam veselou tvář nenajdeš, i když je tam, ve srovnání s tímhle, hotový komfort. Ventilátory jedou naplno. Na jejich klecích jsou odloženy pantofle cestujících, kteří sedí na místech pro zavazadla. Okna jsou beze skel a dveře vagónů jsou rovněž stále otevřeny a visí z nich hrozen lidí. Přesto dělá slunce Indie z této plechové krabice pec a potůčky potu mi stékají po těle. Natáčím kamerou dění kolem i rozhovory a Indové vítají každé rozptýlení, zvláště s bílými turistkami. Už jim posílají i nějaká psaníčka. Stavíme na každé mezi a mě začíná být tenhle expres nějak podezřelý a po právu, jak se dozvím za chvíli. Sedíme totiž v jiném vlaku. Ten náš je osobák, opisující svou dráhou západní pobřeží a pak se teprve vydává přes vnitrozemí směrem na Chennai. Celkem to potrvá kolem 30-ti hodin. Mačkat se tu dalších dvacet hodin je představa dost znervózňující a Stáňa začíná tušit, že ve mně bouchnou saze. Vzdáváme. Protlačujeme se i s naší nezanedbatelnou bagáží doslova přes těla stojících, sedících a ležících spolucestujících s omluvami za šlápnutí na břicho, omráčení báglem apod. Pomáhají nám s úsměvem se zavazadly a snášejí mlčky ústrky. Přesto je to neúprosný boj, dostat nás všechny a všechno ven. Samo, že jsme něco vytrousili. Sářinu učebnici angličtiny a mou cestovní kšiltovku. Měl jsem ji rád. No nic, drobná cestovatelská daň. Kéž jsou naše ztráty vždy jen takového charakteru.

 

MASKOVANÁ CHILLI PAPRIČKA, JÁ ZA EXHIBICIONISTU  A ZÁBAVA PO INDICKU.

 

Jako už tolikrát, opět jsme za tmy na neznámém místě a první, kdo se o nás zajímá jsou žebráci v podobě lidské i psí. Město Palakád nás zajme na dva dny. Prošedše kolem Inda, který v podřepu vykonával svou potřebu hned pod lampou, neomylně nacházíme levné ubytování hned vedle nádraží a s úlevou se uvolníme několika loky starého dobrého Bechera, kterého už zbývá na dně a protože se nacházíme ve státu Kerala, kde vládne prohibice, budeme stresové situace muset asi zvládat zvýšenou konzumací banánů.

Každé ráno vstáváme do slunečného dne. Dýchavičná motorová rikša má co dělat i s tím nejmenším kopečkem, ale nakonec jsme přece jen u vyhlášených zahrad v Malamapuzhe. Hrůza. Mistrovství nevkusu a kýče. Naší další exkurzí je snake park a představuje jen malou část škrtičů a jedovatých hadů Indie, ale i tak je jich tu dost. Pětimetrová kobra královská budí respekt i za tlustým sklem terária a mohutná těla krajt ve větvích stromů nad našimi hlavami probouzejí skutečný prastarý pud sebezáchovy a strach. Ještě, že jsou nažrané na měsíc dopředu a nemají zájem. Zato malá, asi 15-ti centimetrová zmije, zavrtaná v písku, vypadá jako milý hádek. Kdo by se bál takové žížalky? Je to však mrcha jedovatá! Co jí ale při jejím vzrůstu zbývá? Nikdy jí nechci zašlápnout. Stačila by se mi ďábelsky pomstít už jen za svůj úlek. Věřím, že se s podobnými tvory budeme setkávat jen v dobrém a netuším ještě, že nás v džungli od nich budou dělit jen centimetry.

Dva mladíci spouštějí téměř rituálně lisovací stroj, který je zcela jistě pamětníkem éry kolonizace, a z cukrové třtiny vyždímají i tu poslední kapičku sladké šťávy. Výsledek, dochucený zázvorem a neznámým ovocem, chutná skvěle. Převedeno na českou měnu, asi 3,50 za dvě deci.

Málem bych vynechal Sářino extempore v rybí restauraci před návštěvou hadího parku. Jako obvykle jsme neopomněli při objednávce jídla dodat: „Not spice and no corriandre!“ Smažená ryba s fritovanou rýží je skvělá, ale Sára náhle vyvalí oči, začíná se dávit a všelijak chrčet. Číšníci jsou v pozoru, domorodí hosté přestali jíst a se zájmem sledují chování bledých tváří. Sára rudne, brečí, vykřikuje nesouvislé nadávky, vyskakuje od stolu a lítá po restauraci jako splašená. To už i kuchař vyvaluje bulvy mezi kastroly ze svého výsostného území, jestli se neblíží Tsunami až sem do vnitrozemí, nebo co? Sára zahlédla nic netušícího kuchtíka a za hrozivého vrčení na něj vycenila zuby s tak nenávistným výrazem, že v tu ránu zmizel a možná i emigroval do Číny. Zaujat dějem zapomínám na kameru. Škoda, mohl být příspěvek do Neváhej a toč. A to vše jen kvůli jedné malé chilli papričce v rejži.

Na nádraží kupuji na zítra tentokrát 1.třídu, protože vše ostatní je obsazené. Jasný obchodní trik. Čísla lehátek na jízdenkách nejsou vyznačena a když se pídím po důvodu, dostává se mi vysvětlení, že si to diriguje průvodčí a já už za tím předpojatě vidím nějakou místní kulišárnu, jak podojit bělouše se vší úctou a zdvořilostí.

Opět jsme středem pozornosti a nejen pro bledou pleť. Branou do Fantasy parku, nad níž se vznáší obrovský pterodaktyl, či co je to za potvoru, jsem prošel ještě oblečený. Ježto jsem se mylně domníval, a v dohledu rozpoznatelná vybavenost i šatny tomu nasvědčovaly, že jde o vodní svět, vyšel jsem ze šaten v plavkách a bos. V zápětí dostáváme přidělenu osobní průvodkyni a ta nás provází zábavním parkem, něčím na způsob výstaviště v Praze, a jen kvůli nám nechává pouštět postupně lochnesku, kolotoče, velkou houpací loď a bůhví, co ještě. Ostatní návštěvníci, zaměstnanci i celý filmový štáb, který tady natáčí asi nějakou reklamu, všichni jsou velmi přátelští a zdvořile se snaží nedat najevo překvapení nad mou skoro-nahotou, ačkoli evidentně překvapeni jsou. Asi to tu ještě neměli. Stáňa se Sárou si něco oblečení ponechali, takže jsem tu jediný exhibouš. Za chvíli si připadám, jak cvičená opice, ale vyrovnávám se s nepříjemnou situací stoicky i filozoficky a v duchu si říkám: „ A nejsem snad?“ I v Národním divadle by tato má odlišnost byla méně trapná, než tady, ale já ji hrdě pronesu celým parkem a jsem tak samozřejmý, až v nich musím vzbudit pocit, že normální je procházet se tu právě jen v plavkách. Park se plní dalšími návštěvníky a zdá se, že největší atrakcí jsme tu my. Přichází celé školy, většinou střední, i s profesory a mladí mužové si užívají vše nabízené opravdu s radostí a jezdí na vodním tobogánu nebo tančí v rytmu ohlušující hudby pod umělými vodopády, zatímco dívky z povzdálí obdivují jejich odvážné kousky. Užívají si i umělé mořské vlny s nemenším nasazením nadšení, ačkoli Indii omývá svými vlnami oceán. Navazují s námi kontakt obvyklými otázkami a když jim odpovím, jak se jmenuji, je to pro ně opět obrovský důvod ke smíchu. Ředitel školy si přišel popovídat a nakonec se s námi vyfotil i celý profesorský sbor. Myslím, že je ta fotka bude ve sborovně bavit ještě dlouho. Vše je tu organizováno a pod dohledem ochranky. Jednotlivé atrakce se zapínají a vypínají v určitý čas, aby se ušetřilo a tak se celá masa lidí vždy náhle za hulákání a jásotu přesunuje sem a tam. Některé dívky podléhají spontánně náladě a vkročí do umělých vln přidržujíc se lana a s výskáním a chichotáním si nejodvážnější z nich namočí svá sárí až ke kolenům, ale to už si vyhodily z kopýtka příliš. Sárí má spoustu výhod. Chrání před sluncem, možná i chladí, ale hlavně upoutá jasnou barevností. Díky barvám sárí jsou ženy všude nějak víc viditelné, než fádně oblečení muži. Jen tradičně odění starší muži jsou výjimkou.

Ty dva dny přerušení cesty nebyly vůbec špatné. Světelné tabulky na sloupech ve vzdálenosti délky vagonu nám střídavě ukazují číslo vlaku a typ vagonu s pořadím, což nám umožňuje zaujmout přesnou polohu na nástupišti, kam by měl dorazit náš vůz. Je to dost důležité, protože hledat ho s bagáží na zádech a prodírat se při tom mezi vystupujícími, by byl nadlidský úkol při délkách místních vlaků. Máme různá kupé, ale pohodlně prospíme cestu a už nás vítá Chennai.

 

PRŮJEM, SOCHY, NÁDOBY ZLA A SKOROUTOPENEC. . .

 

Další přístav a velkoměsto rozlohou i počtem obyvatel. Hned na nástupišti nás ulovil taxikář a už se vezeme stylem brzda – plyn směr letiště. Cestou asi skončilo pod koly pár chodců, co nestihli včas uskočit, nějaký ten pes a cyklista. Nemohu sloužit, nevšiml jsem si, protože se sám soustředím na vlastní přežití s tím kaskadérem. Zbytek rodinky na tom není jinak, ale to už brzdí přímo u pokladen, divže ne přímo v pokladnách letiště. Na letišti mě čeká průjem a ledová sprcha. Vojáci, střežící vchod, mě na letiště bez letenky nepustí a tak musím na parkoviště. Dobíhám ke stánku skoro se zpožděním, ale o to větší bude uvolnění. Vletím dovnitř s vykulenýma očima a musím vypadat jako šílenec, protože fronta Indů, čekajících na totéž, se údivem zavlní. Málem to vzdávám, svěrače to žádají, ale hrdost a důstojnost zachraňují mou sebevládu a stavím se do řady. Trpím, ale těším se. Dva Indové mě drze předbíhají a já z toho málem povolil.

Úleva v poloze lyžařské je nepopsatelná. Polévám se ze zadu hrnkem vody a je mi šuma fuk, že si máčím i košili a kalhoty, takže můj odchod není až zas tak plný důstojnosti, zato zcela pohodový. Pohoda se mění ve zlý sen u kasy India Air. Lety jsou vyprodány na tři týdny dopředu a zdá se, že jsme podnikly cestu napříč Indií zbytečně. Po zvážení všech možností to vypadá na cestu zpět, do Keraly. Ale situace se zde mění každým okamžikem. Objevují se dva rikšáci, z nichž jeden je řidič a druhý koumák, neboli manager. Sjednávají cenu 1200 rupek. Je dost vysoká, ale bílá kavka nemá na smlouvání síly a už se vezeme zpět do přístavu pro tikety na trajekt, což je prý šílené martýrium, čemuž po zkušenostech s indickou byrokracií beze zbytku věřím a připravuji se na tvrdou zkoušku nervů. Navíc je sobota. Rodinka se jen pasivně veze, protože všechny formuláře a vyřizování jsou má starost. Mám vůbec dovolenou? Svatý Petr je méně důležitý, než vrátný dotyčného úřadu a dává to nepokrytě najevo. Pustí nás? Nepustí? Nepustí! A začíná honička. Jedeme kopírovat pasy a vísa, udělat fotografie na lodní lístek a pak zpět, vyplnit pár formulářů, přiložit fotky a kopie, kontrola pasů a platba v hotovosti. Vše vyřízeno téměř hladce s jedním malým spropitným pro ochranku pod režií koumáka. Nakonec rikšou stíháme autobus do Mahalipuram, které je od Chennaie asi 80 km. Řidič s koumákem z nás nakonec vydolují 2500 rupek za čtyřhodinové kodrcání a vyřizování v dusivé Chennai. Spokojenost je na obou stranách.

Jsme v oblasti, kterou před rokem zasáhla Tsunami. Unaven celým dnem podléhám pochůzkovému plážovému prodejci a mám kamenného slona. Naštěstí jen kapesní velikosti. V očích ženy, prodávající  sarongy, se objevuje nehraný smutek a se skrývaným žalem ve svém úsměvu mi vyčítá, že s námi strávila povídáním dvě hodiny, aniž bychom udělali obchod. Jestli hraje, je to na Oskara. Sára tak získává jeden z mnohobarevných šátků, který si tu kolem boků uvazují jak muži, tak i ženy. Zvláštní věcí je hliněná nádoba, obalená hadrem, na kterou Stáňa se Sárou v moři narazily. Nesou jí na břeh a prodavačka sarongů rozhazuje rukama v zamítavých gestech. Ten, kdo nádobu naplnil, obalil hadrem a rituálně předal vlnám, vložil do ní zlo a špatnost, kterých se chtěl zbavit. Vyzvednuta ze dna, vypouští nádoba svůj obsah na nejbližší okolí, jako pandořina skříňka. Příhoda zcela potlačuje ženinu radost z drobného obchodu a ona zmateně odchází. Jako by moře chtělo dát jejím slovům za pravdu, další událost je téměř tragická. Nevině mírné vlnky lákají mladé Indy k hrátkám, ale dno tvarují do nečekaných a zrádných prohlubní přímo u břehu a jedna z nich právě pohltila svou kořist. Naštěstí si ostatní všimli a už podpírají urostlého, vysokého mladíka a pomáhají mu z vody. Je to metrákový atlet. Nohy mu vypovídají službu a visí mezi nimi zcela bezvládně a prost vší síly i vůle k životu. Stačilo jedno vdechnutí slané vody, tak křehká je naše síla a život. Na mé doporučení ho jeho spolužáci vlečou pryč ze slunečního žáru. Leží, kašle a zvrací ve stínu přístřešku z palmového listí ještě přes hodinu.  

 

ŠAMAN, TYGŘÍ NEMOC, KROKODÝLI A BŮH GANEŠ...

 

Je podvečer. Zvedáme se a na cestě za večeří nás doprovází hrozen malých žebraček s prodejem různých cetek. Odlehčí nás o pár rupek. Na pivko nám zbylo, tak si dáme pár Sand Piperů a Sára lasi, což je osvěživý jogurtový nápoj s ovocem. Objednává si ho ještě jednou, ale dostává palačinku. No co, palačinka je taky dobrá a my se musíme smířit s faktem, že Indové jsou popletové. Dokonce nás to začíná bavit, což je známka našeho přizpůsobení se místní mentalitě. Cestou na kutě musím čelit útoku smečky toulavých psů, kteří naštěstí jen pouští hrůzu štěkotem a vyceněnými zuby, ale mé shýbnutí se pro pomyslný kámen je spolehlivě zahání. Mají své zkušenosti.

   Po tvrdém spánku v překvapivě čistém pokoji teď snídáme vajíčka a musli s ovocem v příjemném prostředí přírodní otevřené restaurace, jíž je opět přístřeší z bambusu, tentokrát v patře domu. Jako zvláštní přídavek je dýmovnice. Objevuje se totiž šedovousý svatý muž s kadidelnicí, vykuřuje nás, jako nějaký deratizátor, a po hlavě nás plácá kravskou oháňkou. Jsme z toho zjevně trochu vyjevení, tak si to rozšklebeně užívá trochu déle, než u ostatních stolů a vesele si něco brblá. Dostává pár rupek za to, že z nás sňal všechny nashromážděné špatnosti a zlo a odchází vykouřit kuchaře.

   Indové nás žádají o společnou fotografii na každém kroku a hned si chtějí popovídat. Angličtinu si tady nevylepším, protože jejich slang je téměř nesrozumitelný. Potloukáme se spolu se Sárou po ulici a Stáňa se vrací se zapomenutými plavkami a s děsivým zážitkem. Cestou míjela nemocného psa v posledním tažení, který s pěnou u tlamy metal křečovitá salta nazad, s bolestným vytím sebou mlátil do prachu a rozstřikoval nebezpečnou pěnu daleko kolem sebe. Indové to nazývají tygří nemoc.

    Kravinec na sandálu Stáně celkem sluší, jak s ním tak plácá do prachu cesty, ale vadí jí, že ho má až mezi prsty. Voda je tu vzácná a moře daleko. Po půl hodině na dotaz na toaletu v infocentru dostáváme kýbl vody a situace je vyřešena.

     Indové jsou otevření, přátelští a komunikativní, ale také neuvěřitelní popletové nebo neodbytní vypečenci. Po dlouhém smlouvání a přesmutných tvářích, střídaných smíchem, po gestigulaci a vysvětlování usmlouváme rikšu na 250 rupek za cestu na krokodýlí farmu a zpět i s čekáním. Když Tě v Indii dostane taxikář, nebo rikšák pod kontrolu, snadno se nevymaníš.

Hned u pumpy potřebují 200 na benzín. Je to součást generacemi zdokonalované a osvědčené taktiky. Nejde totiž o to ošidit bílý ksichtík, ale vyzrát na něm. Chytře naplánované navýšení výdělku násobí pak ještě radost a zadostiučinění. Člověk se potom může zlobit tak akorát na sebe, ale nakonec i z toho sejde a pod vlivem místního prostředí pochopíš, že o nic nejde a zasměješ se vlastní hlouposti s pocitem, že si o nic nepřišel a získal zkušenost, zatímco pro místní zúčastněné skromný výdělek představuje asi tak dva dny jídla. Ale vše má svůj čas a za blbce teprve budu. Teď projíždíme krajinou, která byla před rokem zasažena vlnou tsunami a naše myšlenky se toulají v představách, kde nedokonalá fantazie nikdy nemůže dohnat prožitou skutečnost. Takový prožitek si rádi odpustíme. Určitě ho nezávidíme těm, co přežili a provizorně žijí v rákosových chýších na místě, kde voda rozvalila jejich domky a zdecimovala jejich rodiny. Nicméně, mezi bambusovými chatrčemi se ozývá dětský smích a zvuky jejich her i běžného života. Pud sebezáchovy má nezměněnou sílu od počátku věků.

  Krokodýlů je na farmě hlava na hlavě. Odděleni podle druhů představují zástupce z celého světa. Někteří osamoceni, jiní ležící tělo přes tělo. Ti největší z nich mají až 6 metrů a váží ke dvěma tunám. S takovým bych se v jednom rybníku nekoupal. Za 30 rupek si mohu potěžkat tříletého chlapíka, ale musím si dávat sakra pozor, aby mi neukázal, co umí. Stáňa si to vyzkoušela také. Dávám 40 rupek na krmení a oškubaná kuřata letí mezi nehybné ještěry, aby vnesla trochu neklidu. Jeden se vymrštil na chatrnou kamennou zídku a z poloviny přečnívá nad příkopem, jež ho dělí od druhé zídky. Zadní nohou se opírá o vrch zdi a vypadá to, že se může bez větších potíží vymrštit mezi přihlížející. Mohutná tlama dunivě sklapne kuře a otvírá se opět na další sousto. K mé úlevě, ale možná i zklamání, se lenivé monstrum vrací na své privilegované místo, které mu okamžitě s respektem uvolňuje mladší kus. Prostě nad pohodlí a jistotu není. Přemýšlím, jestli to náhodou není i můj problém, vlastně většiny z nás. Nechci se dostat do deprese a tak zahazuji nebezpečné myšlenky za hlavu, kterou tím na pštrosí způsob strkám do písku, abych se zachránil před jasnou pohromou. Nemohu zkrátka zapřít, že patřím k dvounohému, téměř holému druhu, libujícím si v paradoxech a demagogii.

   „To je můj mladší brácha a dělá nejlepší pantofle v Indii“, říká koumák. Opět totiž máme řidiče i s managerem. Stojíme u stánků před farmou a chystáme se na cestu zpět. Odmítám drahé a levnější usmlouvám na 300 rupek. Spokojeně si říkám, jaký jsem to světem protřelý borec. Zahazuji polorozpadlé sandály z Čech a hrdinně snáším, zatím mírné, dření nové fešácké obuvi v místech uchycení kolem palce. Po nějakém čase mé nadšení z dobrého obchodu nahrazuje rozladění z nepohodlí.

Jsme ve městě se sochařskou tradicí a ulice lemují krámky, které jsou obvykle zároveň i dílnami sochařů, nabízejících svá díla a dílka. Od velkých monumentů po miniatury do kapsy. Fantazii probouzí bůžci se sloní hlavou i dokonale opracovaná kamenná kobra královská nebo usměvavý otylý Budha. Zvířata a bůžci, bůžci zvířata. Svět bájí dávnověku se stálou tradicí a kulturou hinduismu. Kámen je buď měkký, nebo tvrdý a představuje to i značný rozdíl v ceně.

Velký bratr koumáka je samozřejmě absolvent sochařské školy a mistr svého řemesla a my každopádně musíme jet navštívit jeho dílnu. Kamenní Ganešové, Šivové a Budhové spolu s ostatními poklidně sledují naše smlouvání z dřevěných regálů, kde si hoví a jednou za čas se některý šťastlivec z nich odebere na dalekou cestu do jiných světů. Obchod se odehrává podle prastarých pravidel. Na tácek se dávají a zase odebírají věci s určitou cenou, která se mění smluvně a také množstvím předmětů. Nakonec si odnášíme cestovního Ganeše, černou kobru a tři symboly OM – meditační znaky, které posilují své nositele. Vše za 600 rupek, které po obdržení, stále ještě klečící, obchodník s úklonami přiložil na čelo z jedné a z druhé strany. Odcházíme tyrkysově natřenými dveřmi, ověnčenými květy a symboly proti zlu. Také dole v rozích futer jsou rozkrojené citróny, s dužinou obarvenou na červeno. Naši dnešní, téměř celodenní, společníci nás vysazují u hotýlku se slovy:“ Jestli je tvé srdce happy, já jsem happy a zaplať 400 rupií“. Vzhledem k nepohodlným pantoflům říkám, že 300 je až dost a dávám mu je. Je jasně happy, protože jsem zapomněl na ty dvě stovky u pumpy a platím tak víc, než po mě chce. V tuto chvíli o tom ale nevím a vítězoslavně odcházím, ač oběť léta zažitého triku. A to ještě nevím, že to není naposledy. Večer kupuji za 250 rupek pohodlné pantofle a nepohodlnými obdaruji hotelového poslíčka, což mu způsobí obrovskou radost, ale myslím, že bude i nadále chodit bos. Navečer klasicky pivko, Sára lasi a upadáme do bezvědomého spánku.

   Indická pošta je také zážitek.Ve staré chatrči sedí asi šest úředníků,jeden důležitější, než druhý a u přepážky je jedna. Vystojíme frontu, koupíme známky, půjčíme si štětec s lepidlem, natřeme a přilepíme známky na pohledy. Ty pak vhodíme do dřevěné bedny s nápisem foreign mail. Uvidíme, jak to dopadne.

 

 

 

PROHIBICE, MOŘSKÁ NEMOC A PRODEJ SÁRY....

 

 V Indii nikdy nemáš jistotu, že jedeš tam, kam sis dohodl, nebo naplánoval, protože vše se mění podle okolností. My ale po pálivé veg-rýži sedíme v jídelně na lodi, která nás odveze na Andamanské ostrovy a čekáme, až zvedne kotvy. Je skoro půl osmé večer a loď měla vyplout v pět. My byli nuceni dostavit se ve dvě odpoledne. Už si zvykáme. Prostoje vyplňujeme učením matiky, angličtiny a češtiny se Sárou. Občas si nenuceně přisedne nějaký Ind na kus řeči. Cestou z Mamalapura jsem stál v otevřených dveřích autobusu na schůdkách celou dobu. Byl jsem hrází proti vypadnutí mému batohu a dvěma Indům, co se o mě opírali spolu s ním. Expres to pral způsobem brzda-plyn, prorazit a jet za stálého hlasitého troubení. Tu třičtvrtě-hodinku jsem si docela zaposiloval. Mezi lesem natažených žebrajících rukou jsme naložili bagáž do rikši a hurá do přístavu. Cestou ještě proběhlo dohadování se s bankomatem, kdy mi musela přijít na pomoc stráž, co jej hlídá. Po několika neúspěšných pokusech domluvit se s ochrankou a bankomatem vypadala situace beznadějně, až mě zachránila Indka s dokonalou výslovností a já s úlevou inkasoval 25 000 rupek, což byl denní limit u zmíněného bankomatu a hlavní brzda úspěšnosti vzájemné domluvy. Při nakupování zásob na loď v nekonečné spleti stánků kolem přístavu jsme pochopili, že nás kvůli prohibici čeká na lodi nucená abstinence, neboť ceny podpultového – to slovo mi připomíná totáč- alkoholu jsou v Chenai pro nás neúnosné. Sára obdarovala žebráka, který se pomocí rukou posouval po zadku po zemi podivným kývavým způsobem, zatímco vyvrácené atrofované nohy měl kdesi za zády v šílené, nepřirozené poloze. Je mi ho líto, ale nemohu si odpustit tvrzení, že jsem v něm poznal prvního člověka, kterého jsem kdy viděl vzít nohy na ramena.

   Všude kolem se živě diskutuje za smíchu a veselí. Ani stopa nervozity, že jsme po osmé hodině stále ještě v přístavu a motory stojí. Od mladého Inda, hinduisty, se dozvídám, že je požárník a Sáru už viděl. Zmizela totiž okamžitě po složení batohů do kajuty a prolétla všechny paluby rychlostí blesku, prozkoumala kdejaký kout a všechno příslušenství, protože taková loď je pro ní neodolatelným lákadlem, plným překvapení, z nichž některá mohou být i dost nečekaná a nepříjemná, jak Sára okusí na vlastní kůži během plavby. Po zdvořilostních otázkách o rodině a víře mi indický hasič vysvětluje, že hindu má tři hlavní bohy. Brahma je tvůrce, Višnu ploditel a Šivu je něco, jako reinkarnátor, který mu po smrti přidělí další převtělení. Nakonec mi sdělil číslo své kajuty a nabídl pomoc při případných potížích.

Vypadá to, jako by další zájemci o konverzaci se mnou čekali uctivě nějakou pomyslnou frontu, protože, jakmile odejde jeden, objeví se další. Mám dojem, že mi mezi slovy chtějí naznačit a jakoby dokázat, že jsou vzdělaní, mají svou kulturu i hrdost a byli by rádi, kdyby si to o nich celý svět uvědomil. Působí to celé dojmem zvláštního komplexu po anglické kolonizaci. Mě nemusí přesvědčovat. Beru je takové, jací jsou. Žijí ve své zemi podle svých tradic a je to jejich věc. Pro mě jsou především zajímaví.Jsou přátelští, mírumilovní, někteří popletové, jiní trochu pomalejší, také jsou zvědaví, až vlezlí, ale vždy ochotní pomoci. Dalším návštěvníkem u mého stolu je bývalý hinduista, který konvertoval ke křesťanům. Je ověšen zlatem, sbírá mince, má dvě děti atd. atd. Představuje mi své dva kolegy z práce, také učitele.

Po dvouhodinovém konverzačním maratónu mě soustředění vyčerpává a podle toho vypadá i mé vyjadřování v cizí řeči. Musím jim připadat mentálně postižený, ale je mi to fuk.

       Nejezdi do Indie, pokud nesnášíš vyplňování formulářů a vyřizování povolení kvůli každému prdu. Nehrň se do Indie, jestli ti vadí trocha špíny, prachu a pachů. Vyhni se Indii, když nesnášíš fronty, tlačenice a nerad/a/ čekáš. I pálivá jídla a nezvyklé chutě tě od Indie mohou odradit. Kolena ti neslouží, jak by měla? Pak je záchod se dvěmi šlapkami a dírou pro tebe neřešitelný problém. Na něm si nepohovíš a při oplachování zadku hrnkem vody možná i do té díry spadneš. Pokud se oprávněně bojíš malárie, vztekliny i jiných nemocí a nebezpečí, zůstaň doma. Jestli jsi trochu dobrodruh a špetka nepohody tě nerozhází, je pestrá, zajímavá a stále znovu a znovu překvapující Indie místem pro tebe. Tak se seber a jeď tam. A až se vrátíš? Pak už tě stále bude nutit, abys na ni myslel/a/. Proč? Sám nevím. Musíš to vyzkoušet a uvidíš. Neříkám, že pochopíš, protože, jak jsem řekl, sám nevím.

       Po non-veg snídani se válím na palandě a do naší kajuty druhé třídy vchází námoří důstojník s mechanikem. Odšroubují rádio a jsou pryč. Po dnešním nepříjemném ranním budíčku chraplavým rádiem, jsem se byl totiž zeptat, zda ho nelze nějak vypnout. Jak je vidět, tak lze. V kajutě je šest lůžek. Sdílí ji s námi mladý pár z Austrálie a starší sympatická Francouzka, jasná nízko-rozpočtová vandračka světem. Před nástupem na loď nás oslovili dva mladí Češi, když jsme je míjeli s českou vlaječkou přišitou na každém báglu. S Markem a Bárou je úleva si popovídat. Nemusím se soustředit a hledat v netrénovaných zákoutích svého mozku zapomenutá anglická slova. A nejen to. Marek je v Indii po třetí, takže je pro nás i

skvělým zdrojem informací. Sedíme na palubě a pozorujeme únikovou strategii ryb, které strach donutil naučit se plachtit vzduchem na velkých prsních ploutvích. Výkony některých z nich dosahují odhadem tak 60 metrů a dravce, kteří hejno pronásledují, si můžeme jen představovat. Možná ale, že je vyplašila naše loď. Záchranné čluny, zavěšeny na ramenech nad vzedmutými vlnami, se mírně kývají, jak se pohupuje loď. Jestli půjdeme ke dnu, tuším povinnost vyplnění formulářů před nástupem do nich.  Co by se asi tak muselo stát, aby Indy přešla záliba v byrokracii. A teď zase do pelechu. Ten styl se mi zamlouvá.

   Sáru už zná posádka i cestující, zkrátka celá loď, protože stále někde lítá a provokuje, až se jí to nevyplatilo. Náhle s panickým povykováním vbíhá do kajuty a snaží se přidržet dveře. Nemá šanci. Zlatem ověšený, mírně otylý, trochu zpocený Ind s opicí za krkem se  vkulil do kajuty s vykulenýma očima. Nemůže popadnout dech, jak Sáru pronásledoval a prostě si ji chce odvléci, jako svou sexuální kořist. Že prý má na Andamanech hotel a mává penězi. Chce Sáru koupit. Chudák snobík ožralá si myslí, jak by se blýsknul a jak by mu sousedi záviděli. Neví trouba, do čeho jde a co by si nadrobil. Nicméně to myslí vážně a nelze se ho zbavit. Nakonec situaci řeší mladý Australan a odvádí opilého Inda v přátelském objetí. Poblouzněný tlouštík se před tím ještě stačil dotknout mých nohou, pak úst a nakonec sepnul ruce, což vypadá jako nějaké podřízené gesto a prosba. Je to zcela jistě jen zdvořilostní zástěrka a opilý zbohatlík si myslí, že si může dělat, co chce. Nic se nestalo, ale začínám chápat prohibici zvláště uplatňovanou ve vlaku a ještě přísněji na lodi, jak se ukáže příští den.

Zvedají se vlny a pár lidí má žaludeční potíže. Příjemně nás ukolébají k spánku.

    Jdeme na snídani kolébavou chůzí mořských vlků a lodní rozhlas nás varuje, abychom nepili alkohol, nekouřili a nehráli hazardní hry, jinak zaplatíme pokutu. Pivko bych si dal. Asi maník neušel jejich pozornosti.

Vlny houpou kolosem o něco víc, než večer, opravuji sářin deník a posouvám se v jejich rytmu na bidle ze strany na stranu, když přichází lodní důstojník. Vyptává se na noční incident a já vysvětluji, že o nic nešlo. Jen zábava. On se ale ujišťuje, že došlo k čemu došlo a odchází konat pořádek. Tlouštíka už neuvidíme, asi ho zavřeli do mokrého podpalubí mezi krysy, nebo s ním nakrmili žraloky.

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář