Jdi na obsah Jdi na menu
 


7 TISÍC OSTROVŮ III

22. 9. 2010

8/ VYPOULENÉ OČI GEKONŮ A FOTOGENICKÉ MURÉNY….

 

 Průzkumnice Stáňa při své brzké ranní pochůzce objevila zastrčené a turisty dosud neobjevené místo – kamenitou pláž za hradbou skal a útesů. Vedou sem strmé, kluzké schůdky ze skalní plošiny, po níž jsme nejdříve museli projít několika hospodářstvími místních, bažinou a trnitým porostem. Je třeba zvážit každý krok. Špatně došlápneš a letíš po žiletkách ostrých útesů. Dole z tebe zbude zkrvavená flaksa. Po této anabázi ale následuje odměna - úžasné korálové zahrady s jejich ještě úžasnějšími obyvateli pod hladinou zátoky.p1070902.jpg I cesta sem pro nás je víc zajímavá, než náročná. Dvě malé bílo-žluté murény spolu v dutině korálu velice kámošily a staly se hlavními foto-modely dnešního dopoledne. Krevetka harlekýn nechce zaujmout lepší pozici pro foto a klauni opět nebojácně brání své území. Velké hejno nevelkých barakud vyčkává nepohnutě v hlubině a pestré společenství korálových rybek se věnuje svým záležitostem kolem útesů.Vznášíme se v prapůvodní slané omáčce života a drobní primitivní prvoci nás citelně žahají, jak neoparně proplouváme jejich mračnem. Voda je průzračná a korálové útesy lemují téměř celý ostrov. Potápěčská centra tady prosperují a my se občas potkáme s jejich klienty pod hladinou, když se na nádech plaveme podívat blíže na něco zajímavého do hloubky. Bublinkáři si pohodově dýchají vzduch ze svých přístrojů, vznášejí se deset metrů pod hladinou a bez větší námahy si prohlížejí podmořský park, zatímco my se po chvíli s vyvalenýma očima ženeme nahoru za kyslíkem.   

    Při zeleném čaji máme z balkónu hotýlku Citadel Alona inn přehled o pohybu na silnici, která je zároveň i korzem. Prohání se tady skůtry, tricykly, taxi i jeepnye a proplétajíc se mezi lidmi, hledají rito. Je příjemně pod mrakem a maximální vlhkost vzduchu, takže věci vysoušíme až na sobě. Doznívá období dešťů. Jak dlouho ještě? Plánujeme pobyt na mini-ostrůvku, o němž si myslíme, že je liduprázdný. Zásoby, kotlík i rošt už máme. Malárie bzučí všude kolem nás a mokřiny plné moskytů budou určitě i na naší příští destinaci. Silný repelent na kůži je tady pro nás každodenní zvyk. Na vyšším výskytu moskytů prosperují kvákající gekoni, pohybující se po stropech všech příbytků v tropech. Jsme obklíčeni asi dvaceti ještěry. Jeden menší byl právě příliš sebevědomý a jeho drzost ho stojí kousek ocásku, který mu obránce teritoria právě uhryzává. Další se rychlým útokem zmocňuje velkého švába. Je větší, než jeho hlava, ale musí ho zhltnout naráz, jinak o něj bude připraven konkurencí.p1310225.jpg Asi proto mají gekoni tak vypoulené oči. Na stěně z bambusové rohože přistála kudlanka a sleduje přípravu ryb na grilu. Zvuky hmyzu a ptáků se mísí s filipínskou řečí, která je zpěvná, jako jazyky po celé jihovýchodní Asii. Naše čeština se svým ve světě ojedinělým „ř “ občas někoho udiví a vyskytuje se tu jen v našem podání.

 

9/ NEŠŤASTNÁ TULAČKA A KOMICI Z JAPONSKA…  

 

Je větrno. Zásoby i veškerá výbava jsou na loďce a i my se dostáváme s trochou obtíží na větrem rozhoupanou kocábku. Sotva vyrážíme a bárka se na vzdutých vlnách párkrát prudce zhoupne, pak povážlivě nakloní, chytá Stáňu panika a povykuje na mě s vyvalenýma očima: „Zpátky, jedeme zpátky!“ Boatman ji však uklidňuje, že vše je OK. Zkušeně vede vlnami skořápku, proti níž je česká pramice obrněnec a když přichází velká vlna a dostáváme se na její hřeben, ubírá plyn na minimum a surfuje po ní jak na prkně. Přestože je moře vzduté, šplouchlo na mě za hodinu plavby jen jednou. Dobrá vizitka kormidelníka. Zažil už na moři při svém boji o obživu podstatně těžší podmínky, o kterých se nám suchozemcům nezdálo ani v nejhorších snech.

   p1260547.jpgMalý, plochý ostrůvek Balikasag obejdeš za 40 minut. Na závětrné straně má mezi rybářskými vesničkami tři dražší resorty pro potápěče. Ostrov má kupodivu 500 stálých obyvatel.Vybíráme samotu na návětrné straně a stavíme stan tak, aby byl alespoň z jedné strany chráněn před stálým větrem, co hrozí, že ho odnese i s námi. Že jsme tady schovaní je samozřejmě naivní představa. Všichni o nás dávno ví. První přicházejí prodavačky suvenýrů. Po chvíli podléháme jejich neodbytnému naléhání i z důvodu, malého objemu i váhy náhrdelníků a náramků. Máme exotické dárky do Čech. Pak přichází tři mladí rybáři, z nichž ten s krvavýma očima vypadá spíš jak lupič. Táhne z nich chlast, ale kromě předvádění rádoby bojového umění a pár keců se nic neděje a nevypadají zas až tak nesympaticky. Prostě mladí frajírci se vyskytují všude. V této téměř uzavřené komunitě je zvláštnější výskyt staré zanedbané tulačky. Později se dozvídáme, že neunesla zradu své lásky a zbláznila se. Její milý ji kdysi opustil kvůli jiné a odstěhoval se do města na velký ostrov. Nešťastná stará tulačka posedává na břehu a vyhlíží lodě už přes třicet let, jestli se jí ten její nevrátí a stále miluje toho, kdo jí nejvíc ublížil. Bere si drobnýma rukama oplatky, co jí dávám a smutek v jejích očích mluví za vše.

  p1240511.jpg Rostliny na ostrově v sobě mají vodu i padlé na zem. Jsou toho druhu a tak s nimi nelze topit. Poslouží naplavené dřevo a kotlíková polévka je lepší než z Alkronu. Pak ještě fazole a coca-cola, kterou si dospělá část výpravy upravuje rumem. Sára dostává prášek proti bolesti a jódovou tinkturou výtěr ucha. Bolest ucha jí bude občasně znepříjemňovat pobyt v tropech.

   Ráno drze procházíme několik místních hospodářství. Za bambusovou hradbou, oddělující vesnici od resortu se rozkládáme na pláži a holky jdou šnorchlovat mezi lodě a loďky. Lodní šroub je nebezpečnější, než žralok bílý. Je třeba dát si bacha na stále připlouvající nebo odplouvající lodě. Zatímco držím stráž u bagáže, pobíhá kolem mě drůbež a dávám řeč s Filipínkou, která se mi opět snaží prodat nějaké korále, co vydává za pravé perly.

p1210413.jpgKonečně je řada na mě. Pozoruji lovící murénu, modrého kanice a další ryby, z nichž některé druhy vidím prvně. Některé plavou až ke mně a začínají mě ozobávat. Asi místní hygienická stanice. Korálové útesy padají do nedohledných hlubin.

   Zábavní jsou opět Japončíci. Jejich výpravy lze rozeznat na lodích i z dálky. Disciplinovaně nastoupeni v jedné oranžové řadě v záchranných vestách stojí na palubě dlouho před zakotvením dál od břehu, kam za nimi okamžitě na svých malých, vratkých loďkách s jedním vahadlem vyrážejí domorodí rybáři, coby instruktoři snorchelingu. Kdo jiný by měl právo na ten titul, když ne ti, co jsou denně s nosem pod hladinou? Japončíky si rozeberou po jednom a už je odvážejí blíže ke břehu, až skoro na mělčinu. Turisté ze země, která Filipíny za 2.světové války okupovala, jsou teď váženými přispívateli k rodinnému rozpočtu domorodců. Japončíci váhavě lezou do vody povzbuzováni svými instruktory, ale nevzdálí se od lodi. Křečovitě se drží svého učitele snorchelingu za ruku, čučíc na mrtvé korály mělčiny a plácají se v záchranných vestách statečně ve vlnách. Některým nateče do brýlí voda a začínají se topit, jiným šplouchne trochu do šnorchlu a jde jim o život. Zkrátka sranda. Ti, co se nebáli vylézt z loďky v místech, kde jim byla voda pod bradu, mají teď nárok o svém hrdinském činu před ostatními hlasitě hovořit a plni euforie z mohutné náplavy adrenalinu rozhazují rukama v rozmáchlých gestech.

Jiní sedí jak zařezaní, stále ještě překvapeni vlastní odvahou a blízkostí smrti. Filipínci se evidentně baví a je to pro ně i trochu satisfakce na bývalých nadřazených vládcích.

      Rozdělat oheň z mokrého dřeva v silném větru je nadlidský úkol. Nakonec se podařilo a brambory vařené v mořské vodě rozšťouchané se dvěma hovězími konzervami jsou delikatesní odměnou. Líně udržuji oheň, popíjím kolu s rumem a slunce se kloní k západu. Topíme skořápkami kokosů, co spíše doutnají, uschlými palmovými listy, co hoří jako papír i nějakými suchými plody palem. Holky se vrací z volného potápění a hlásí dvoumetrovou barakudu – „zlatý voči“.

Vítr fičí přes plochý ostrůvek a vlny příboje jím hnané tvoří neměnnou zvukovou kulisu i teď pod hvězdnou oblohou, kde Velký vůz nenajdeme a určitě to není tím, že sedíc ve tmě kousek nad příbojem, popíjíme místní brandy Emperador, zatímco Sára už spokojeně chrupe ve stanu.

   Den nás vítá větrem a sluncem. Jdeme se svými odlehčenými batohy opět na závětrnou stranu ostrova a Stáňa, když chce říct, že s takhle lehkým batohem, je to brnkačka a procházka růžovým sadem, opět přísloví k naší radosti zvojtí a vypadne z ní, že „ To je procházka růžovým májem“. Den je hned o něco veselejší, ale kdo se směje naposledy…. Terčem smíchu se stávám pro změnu já, když tupým úderem svého čela do větve setřesu ze stromu skoro všechny jeho plody. Posmívání se nevyplácí, zato vytrvalost ano.

Plochý korálový ostrůvek Balicasag projdeš asi za 10 minut z jihu a sever i z východu na západ a přesto má asi 500 stálých obyvatel. Tak desetina z nich nás přijde navštívit během našeho pobytu zde. Nabízejí nám různé služby vč. odvozu lodí, ale hlavně suvenýry. Nejvytrvalejší je Filipínka se zvláštním jménem Concepcion Paculba. Paculba má 5 dětí, je jí 48 let a ještě nikdy nebyla v kině, natož v divadle. To ona mi vyprávěla příběh nešťastné bláznivé tulačky a byla to její termoska s horkou vodou i šálky s instantní kávou, co nám ráno přišly vhod, když jsme se vyhrabali ze stanu. Paculba nás nebudila, jen vše položila na lavici a tiše se vrátila zpět do svého domu, vzdáleného asi 150m od našeho tábořiště. Nakonec je ze všech prodejců nejúspěšnější a daří se jí prodat nám asi půl kila šperků z lastur, bambusu, palmového dřeva i žraločích zubů. Díky té vytrvalosti má její rodina větší šance.

Kromě lidí nám dělají společnost toulaví psi, kočky, sem tam drůbež, nad kterou létá jeden menší dravec, pištící stromové krysy a šramotící krabi. Přitahuje p1260556.jpgje neodolatelná vůně našich odpadků. 

Silným příbojem lezeme na návětrné straně hned před stanem do moře přes ostré útesy. Pár škrábanců a už se nás chápe silný mořský proud. Unáší nás přes nádherná korálová pole, která se v tomto místě po právu jmenují „Kings gardens“ – Královské zahrady.  Podívaná nám dává na chvíli zapomenout na okolní svět a tak musíme trochu máknout ke břehu, nebo nás pohltí Pacifik. Vracíme se po pobřeží a z dálky vidíme houf dětí kolem tábořiště. Sáru bolí ucho, tak se nepotápí a pro místní žačky je její přítomnost zde velkou událostí.p1260552.jpg Malé Filipínky jsou pro Sáru vítanou změnou po 37-mi denní společnosti úchylných rodičů a celkem si s nimi rozumí. Vzali ji dokonce i do své školy. Teď ale mají v práci naše věci. Vše je zajímá, všechno berou do rukou a prohlížejí si každou neznámou věc, zjevně přemýšlejíc o jejím účelu. Mají sebou sáčky s jídlem a tak jim nenabízíme naši skromnou kotlíkovou stravu, ale jejich zvědavost je až dojemná, když se dívají co jíme a pak nenápadně prstem setřou trochu zbytku v kotlíku, aby zjistily, jaké že chutě to běloši mají. Nejsou drzí, jen neovladatelně zvědaví a také bezprostřední. Hrají si se Sárou až do příjezdu loďky, která nás poveze zpět na Alona beach. Jejich hry vychází ze skromných poměrů a hračkami jim jsou kamínky, pantofle, kousek gumy, nebo jen rytmické tleskání dlaněmi a zpěv.

Máme sbaleno. K lodi Enma nás provází procesí děcek a každé chce nějak pomoci, něco nést. Když sedíme na kymácející se překližkové bárce, mávají na nás a volají na Sáru: „Zase přijeď!“. Daleko od Balicasagu vidíme drobné mávající postavičky po pás ve vodě, jakoby se za námi chtěli vydat pěšky a pobýt se Sárou ještě pár chvil.

Silný vítr nám bere slova od úst a o zbytek se postará úsilím vibrující motor. Neptun proti nám totiž větrem žene mohutné vlny, jejichž tříšť nás bude skrápět celou hodinu našeho mořského tobogánu a dorozumívat se můžeme tak leda gesty. Jen mít tu odvahu povolit křečovitý stisk rukou ze vzpěry, lavice nebo něčeho jiného v okolí, čeho se lze držet tak, aby jeden nebyl katapultován z paluby do teritoria žraloků tygřích. Lodníci jsou však zkušení mořští vlci a bezpečně přivádějí kocábku do přístavu, kde se jak hladoví psi téměř okamžitě vrháme na grilované kuře a užíváme si té dobroty. Sprcha je hned na druhém místě a několikadenní zaschlé nánosy soli z těla i vlasů stékají rozpuštěny do podlahové vpusti.

 

10/ NADŘAZENÉ RASY, SYROVÁ DOBROTA A ÚSMĚV DAREM..

 

 Japonci jsou srandovní, protože se cítí být nadřazenou rasou a nemohou připustit a snést, by byl někdo nadřazenější, což je ovšem zase přesvědčení Korejců. A protože jsou odvěkými nepřáteli, jak už to mezi sousedy chodí, ucpaná výlevka ve společné hotelové kuchyni rozčílila mladého Japončíka k hysterické nepříčetnosti, takže vyskakuje, rozhazuje rukama, ukazuje směrem ke dveřím pokoje, který obývá Korejka a rozčilením mu přeskakuje hlas. Když jeho žaloby u mě nedošly kýženého výsledku, odskotačí rozdováděně bonzovat jinam. Odnesla to vyjevená uklízečka, co si musela myslet, že snad hoří hotel. Mladý Japončík se však před Japonkami naparuje, jak to těm Korejcům ukázal.

    Po příkrých skalních schodech se samozřejmou jistotou a lehkostí sbíhá malá dcerka rybáře, který právě přirazil ke břehu skalnaté pláže, na níž jsme trpěnými vetřelci. Jeho manželka už čeká na břehu.p1270579.jpg Naklání se nad loďku, něco bere do ruky, oplachuje v moři a pak přikládá tvrdou skořápku k ústům, aby s velkou chutí vysála její syrový a stále živý obsah. I malá holčina si mlaská. Společně vyklízejí loďku a rybář ji odnáší na rameni na vyvýšené místo, kde ji pokládá dnem vzhůru na dvě kozy z kůlů. Jak prochází kolem mě, mohu vidět jeho úlovek. V síti, kterou nese, se houpá množství ježovek, zbavených ostnů. Zdravá lahůdka. Celá rodinka je usměvavá a spokojenost z nich přímo sálá. Jejich majetkem je loďka, kterou zvedne na ramena jeden muž, chatrč z palmových listů na kůlech, jak na kuřích nožkách, něco drůbeže, koza, vepřík, pes, kočka a možná televize. Mnozí řeknou: „Chudáci.“ Opravdu na první pohled vypadají nuzně. Skutečným chudákem však může být paradoxně ten, co je tak nazve, neboť se toho pravého bohatství, které oni spolu sdílí, nemůže ani dotknout. Jejich vzájemnost a pouhá okrajová závislost na okolní civilizaci je činí svobodnými. Šestiletá holčina vybíhá schody lehce, jako kůzle a ještě se stačí na mě ušklíbnout. Ten dotek jejich štěstí mi stačí k tomu, aby i můj den byl lepší.      

Sára si stále stěžuje na bolesti ucha, tak po ranním volném potápění jedeme tricyklem do Tagbilaranu pro kapky. Brzy opustíme Alona Beach, abychom potkali nejmenšího člobrdíka na světě.

   

11/ LEGUÁN A ČLOBRDÍK…

 

Plavíme se po řece Lobok uprostřed džungle ostrova Bohol. Aby resort Nuts Huts nezůstal nic dlužen své pověsti, vítá nás na břehu velký zelený leguánp1310202.jpg se strnulým nevlídným výrazem. Párkrát trhne hlavou vzhůru a mizí v podrostu. I Filipínci trhají takto hlavou vzhůru a trochu, jakoby bojovně, při tom vystrkují bradu dopředu se současným výrazným svěšením koutků úst dolů, čímž své přitakání zdůrazňují. Další jejich typické gesto je žádost o průchod, znázorňovaná mírným sehnutím a sepnutýma nataženýma rukama před sebou na způsob klínu, či přídě lodi, která si v tomto případě proráží svou cestu mezi lidmi.

Pozoruji jak se velcí černí mravenci krmí na drobtech, co tady zbyly po mých předchůdcích na posteli mně právě přidělené. Když mě zdejší maličký tropický mraveneček kousl, zatancoval jsem si čardáš. Až se do mě zahryzne tenhle, vyletím střechou jako raketa. Říkám střechou, protože strop tahle místnost, sousedící s ratejnou o deseti postelích, vůbec nemá. Mezi střechou a zdmi je asi půl metru větrací mezera, aby sem měly stromové krysy, netopýři i různí plazové snadný přístup. Ostatně hlodavců už jsem si, coby svých spolunocležníků dávno všiml. Honí se po křivolakém trámoví, piští, chroustají a škrábou. Zaplať pánbu za špunty do uší. Kamrlík 2x2,5m z nehoblovaných latěk a bambusových rohoží je nejlevnější, hned po společné noclehárně. Přistýlku do dubleroomu nevedou a jsem tedy nucen spát odděleně o 100m dál, ale blíže džungli a přírodě. Mezi stmíváním a úplnou tmou je tady pouhých 10 minut a zvuky deštného lesa se rozeznívají naplno.

    Žádný mravenec mě v noci neochutnal, ale i přes špunty mě kolem šesté vytáhne z postele dorozumívání domorodců přes řeku ze dvou protějších horských strání, které je budíčkem pro vše, co dosud spalo.

Čára ponoru malé loďky,ve které nás všechny tři najednou domorodec jménem Dadój veze na druhý břeh řeky Lobok, je téměř shodná s jejím okrajem a tak nabíráme vodu. Cestou džunglí podél řeky potkáváme nádherné motýly a žlutočerné pavouky s rozpětím nohou víc, než 20 cm.

Mezi stromy se mihnou tyrkysová křídla krále rybáře, když se něco pohne tři metry před námi a z bahna začne vstávat s mocným funěním mohutný vodní buvol. To nás popohnalo a přidávám do kroku i se svým bolavým kolenem. O kus dál mu pochrochtáváním přitakává obrovská prasnice a kohouti se rozeřvou o něco víc a hystericky, aby upozornili toulavé psi, co už se sbíhají, zvědavě a štěkajíc, ze všech stran. Opožďuji se za zbytkem expedice Tarsiér v ulicích města Lobok, ale když mám za sebou kus džungle podél stejnojmenné řeky, zbytek vydržím. Tarsiér, neboli nártoun, je nejmenším člobrdíkem této planety.p1290100.jpg Jde o primáta, jež se vejde do dlaně i prvňáčkovi. Je to noční živočich lovící hmyz obvykle ohromným skokem. Dokáže skočit z místa i dva a půl metru a tím se stává mezi savci asi rekordmanem vzhledem ke své velikosti. My teď máme možnost sledovat tarsiéra. Tenkými dlouhými prsty obepíná větev a ukryt pod listem, spí s otevřenýma očima. Jsme opět v džungli, kam nás dopravil bus a pak naše nohy. V nadaci na výzkum a záchranu nártounů nás průvodce vodí lesem a zná už teritoria všech těch skřítků v okolí.

     Pískám na prsty a volám: „Dadóóój!“ Šmahem se stmívá a náš resort je přes řeku. Nechce se mi škádlit krokodýli a plavat kalnou vodou na druhý břeh. Ostraha resortu, hoch při  těle, vstupuje na molo a to se pod jeho váhou noří do vody. Chytá se zábradlí, také se mu nechce do kalné vody a pak nás informuje, že Dadój už šel domů a jiného boatmanna tady nemají. Moskitos zuřivě útočí a slunce se schovalo. Proti proudu u břehu vidím malou loďku s jedním vahadlem. Vydávám se za poslední nadějí suchého převozu. Zdravím a po mém hlasitém dotazu směrem k temnému oknu se uvnitř něco pohnulo. Starý rybář nás jednoho po druhém převáží na druhý břeh a 50Piso mu zjevně vylepšuje večerní náladu. I já mám lepší náladu s vyhlídkou na úlevu pro své koleno, podpořenou notnou dávkou brandy, což je větší zabiják bolesti, než mastička toho jména, jíž jsem nechtě vykydnul celou na svou bolavou nohu. Tak ať se koleno má. Sára se baví.p1290113.jpg Zítra si beru brandy-pausu.

     „Bacha Sáro!“, zařvu a stopnu tak její nohu těsně před došlapem na velký spadlý list, pod kterým se před námi ukryl malý černý had. Odstraňuji list a hádek bojovně zvedá hlavičku k útoku, zatímco lesklé korálky jeho očí hledají nějakou škvíru v kamení a tlejícím listí. Má zato, že si ho dáme k obědu, ale dostává v drsné přírodě nečekanou milost a bleskurychle mizí. Žádná brandy-pausa, prodíráme se džunglí v parku Magsaysay, z něhož nás na závěr vyhostí mírně drzá banda opic.

V městě Bilar na tržišti je stánek od stánku stejná nabídka nevábně vypadajících místních pochutin. Možná bych radši skousnul i toho praženého švába, ale vepřové se zeleninou a rýží se nakonec dá polknout.

Motýlí farma je oázou klidu pro nás, ne tak pro motýly. Pro Stáňu je nejzajímavější informací, že někteří žijí jen asi 20 dnů a z toho 8 tráví nepřetržitým pářením. Ještě, že nejsem motejl.

    p1100983.jpg Šrouby, trčící z opěradel, mi při každém hrbolu silnice rozdírají kolena. Na starý předpotopní autobus si může kdekoli na cestě kdokoliv mávnout a naopak, když chceš vystoupit, zaklepeš mincí na nějakou kovovou část vnitřku toho vraku a bus zastaví. Někdy tak popojíždíme přes ves doslova po 20-ti metrech. Pomocník řidiče hlídá, zda zastavit, či jet a jednoduchými signály tak urychluje akci.

V resortu spokojeně přijímáme podvečerní siestu. Já hlavně kvůli kolenu. Doma ho musím dát do opravy, ale bohužel je po záruce.

 

12/ NESLYŠNÍ VZDUŠNÍ AKROBATÉ A ZPĚVY NA ŘECE…

 

Řádně pomazáni repelentem sedíme v mihotavé záři slabé žárovky a osvěžují nás závany větru od kaloních křídel i brandy emperador. Zvuky nocí ztemnělé džungle vypovídají o lovu, zápasu, krmení se i námluvách.

Opět závan horkého vzduchu a kaloň se na okamžik přichytí na spodní části plodu banánovníku, kterou tvoří něco, jako veliké rudo-fialové poupě. Nasaje svou odměnu, mávne kožovitými blánami a mizí v temnotě džungle. Někteří mají rozpětí víc, než půl metru. Perfektně a s neuvěřitelnou rychlostí po tmě manévrují mezi větvemi i listy. Nemáme šanci vidět víc, než letící šedavé šmouhy.

    p2010234.jpg Řeku Lobok, na jejímž břehu je náš dočasný domov – resort Nuts Huts, neboli ořechové chatrče – svírají hustou vegetací porostlé hory. Horou nad resortem stoupá až nahoru asi nejdelší schodiště ostrova Bohol. Někde vprostřed je restaurace i recepce resortu. Pro dnešní den volím odpočinek kolenu a zatímco se Stáňa prodírá kdesi v dáli za řekou džunglí protější hory, užívám si výhledu z výšky terasy bambusové restaurace. Provázek kalné vody řeky Lobok líně plyne k moři a zvuky džungle jsou potlačeny pokřiky místních lidí, jak se na vzdálenost hor dorozumívají, zvuky hospodářství a zpívajícími loďmi. Klid divočiny je tady totiž  narušován zábavou, která je rozšířena po valné části jihovýchodní Asie a na Filipínách má zvláštní oblibu. Nestačí, že tady všude řvou kohouti, ale v každé zapadlé části Filipín je karaoky a mladí i staří často dost falešně vyřvávají oblíbené hitu popu. Zjistili totiž, že přístroj provádí bodové ohodnocení nikoliv podle kvality zpěvu, ale podle hlasitosti. A tak výletníci na cestě k nedalekým vodopádům řeky, místo aby tiše vnímali majestátnost místa, křepčí na lodi jako blázni a řvou na lesy. Vše, co v těch lesích žilo, se dávno přestěhovalo na druhou stranu hor. Jen velký zelený leguán stále bydlí v podrostu pod restaurací a občas si pochutnává na zbytcích ovoce na kompostu.

Dělám zápisky, Sára se učí a k našemu stolu přichází mladý Ostravák. Vypráví o svém robinsonském pobytu na neobydleném ostrůvku, kde odmítal používat výdobytky civilizace a o návštěvě horského kmene domorodců s tradičním způsobem života, kde se v jeho náručí náhle ocitla vyschlá mrtvola něčího dědečka, což mělo být možná poctou, ale možná i vtipem.

Jen v plavkách a ještě mokří jdeme bosí džunglí po druhém břehu proti proudu k vodopádům, sledováni překvapenými starousedlíky. Míjíme zastřešené molo s asi čtyřiceti zpěváky. Hrají sice od podlahy, ale stále to samé do omrzení, stejně jak hudebníci na Karlově mostu, jen je místo gotiky obklopují džunglí porostlé kopce a odráží ozvěnu zpěvu. Za den u nich zastaví tak 15 lodí s turisty, co jančí při karaoky a z radosti, že nejsou sami, kdo tu huláká mezi horami, jim dají něco mincí. Pak se věnují vepřovému s nudlemi a občas si vyfotí něco zajímavého. Například téměř nahé bělošky, které bosky prchají džunglí podél řeky před vychrtlým staříkem v plavkách.

indie-2006-431.jpgChvíli lezeme po vodopádech a pak šup do odrazem pralesa kalně zelené vody a obklopeni pralesními velikány se necháváme unášet proudem zpět k resortu asi půl kilometru. Těžko popsatelný pocit, okořeněný vědomím, že tady nedávno ulovili asi dvoumetrového krokodýla. Mohou tu být i mořští, protože příliv tady někdy skoro obrací tok řeky. Jen Bůh ví, jaká monstra míjíme v neprůhledné vodě.

    

13/ PRADĚD VLNOŽILŮ, KRÁPNÍK V HRBU A INKOUST K OBĚDU..

 

Všichni se smějí od ucha k uchu, když je míjíme, pokřikují na nás pozdravy a dotazy odkud jsme a kam jedeme. Kam jedeme ani nevím a odkud jsme už také ne. Nacházíme se na Siquioru, ostrovu šamanů, a skůtr Honda nás všechny tři i s batohem bez problému vyveze až do hor. Přijímáme místní způsob cestování a proto z nás mají takovou radost. Filipínci na skůtru jezdí běžně v pěti. Chcípák krvavý voko / já / zapomíná z kopce brzdit, protože ho Malý buzerantík kráčmera /Sára/ vytáčí, v té chvíli nevhodnými nároky na nákupy hadříků. Křečová žíla řededetkev / Stáňa / se vzadu kymácí s batohem a vykřikuje něco o pubeťácích. Škrtáme vanou o asfalt a snopy jisker za námi asi domorodcům připomínají ohňostroj, tak se baví.

    p2040329.jpg Hned při prvním ponoru doprovázím dva modročerně pruhované mořské hady a zapomínám na svět. Užíváme si relaxace volného potápění i slunce. Plot a za ním vysílač pro nás nemohl být překážkou a tak jen doufám, že nás nebudou považovat za špióny, co se vloupali na vojenský pozemek za účelem nějaké diverze. p2151048.jpg

     Od majitelky přístavní hospůdky máme celý servis. Chodíme, či jezdíme sem na jídlo a ubytovaní jsme za pouhých 300piso v domě staro-španělského typu, který vypadá, jako palác a máme zde neuvěřitelný komfort. Vila nestojí u pláže, ale dál od moře. Líbí se nám   noční procházky po večeři v přístavu asi dva kilometry „domů“.  Úzkou asfaltku lemují příbytky i stánky, lidé nás s úsměvem zdraví i několikrát denně, zaslechneme karaoky a hned jsme zváni si to zkusit, pozorujeme cvrkot a šťastný život lidí, kteří neoplývají pozemskými statky. Náhle u nás zastavuje jeep typu Stenly a majitel nás zve na drink. Dozvídáme se, že je Dán a jeho tchýně, že zná nejznámějšího šamana na ostrově. Ostatně tchán je také šaman a od té doby, co mu namasíroval záda, nemá problém. Mluví také o zdejší nemocnici, která je prý skvělá, proti jiným, jež nejsou dobré ani pro zvířata. O stravu se nemocným stará příbuzenstvo. Většina lidí si však zdravotní pojištění neplatí a tak jich hodně umírá doma zcela zbytečně.

    Všemi průvodci opěvovaná pláž u San Juan je špinavá, plná střepů a korálové útesy pod hladinou jsou zničeny lovem ryb pomocí dynamitu. Ve třech se vezeme na malé Suzuki kousek dál. Motorka se prodírá trnitou stezkou skrz hospodářství, splaší slepice, kozy i krávu a vjíždí do rozestavěného rezortu s bílou pláží. Na drzo obsazujeme bambusový altánek.

Ležíme se Sárou na hladině a 5 metrů pod námi bují život korálového útesu. Před očima se nám míhá množství barev i tvarů všech zdejších živočichů, když mě na periférii zraku zaujme odlišný pohyb. Kapitální kus. I Sára ho vidí. Nijak se neschovává. Naopak. Výrazně zbarven, vystavuje na obdiv svůj varovný vzorek černo-modrých pruhů. Potápím se k němu pro záznam. Takového vlnožila jsem ještě nepotkal. Má přes dva metry. Jeho hlava není malá černá hlavička, ale žlutě orámovaná černá hadí hlava, která odpovídá velikosti těla, jež je silné, jako mé předloktí. V mých představách se stává prapředkem všech Siquiorských vlnožilů. Jsem od něho něco přes metr, když náhle vyráží proti mně. Naštěstí si rozmýšlí svou akci a vrací se lovit mezi korály. Plavu kousek dál, aby měl prostor pro nádech, ale on stejně míří ke mně a nadechuje se  tak v metrové vzdálenosti od toho otravy, co za ním slídí. Po chvíli se rychle vrací ke dnu. Nádhera.

pc290531.jpgI Stáňa má štěstí. Pozoruje lovící murénu, doprovázenou přiživujícím se kanicem. Potápí se za nimi a suchozemec s vodním tvorem si hledí chvíli do očí ze vzdálenosti 30-ti centimetrů. Muréna nemá strach a naštěstí ani špatnou náladu, tak si jde po svém, stále ještě sledována Stáňou, kterou však ostentativně ignoruje.

V moři u pláže táhnou své sítě rybáři po mělčině. Vítr šustí v palmovém listí a občas zapíská ptačí hlas. Vzduch má slanou příchuť moře. Klídek a pohoda. Kebulí pravidelně několikrát za hodinu mlátím do dřevěné konstrukce stříšky altánku, až se mi, k pobavení zbylé části naší výpravy,  boulí zašpičatila hlava. Vždycky si vynadám do debilů, ale nic nepomáhá. Majznu se zase. Jsem nebezpečný! Hlavně sám sobě. Po chvíli i ostatním, když mě kráva donutí kličkovat na motorce mezi stromky při zpáteční cestě.

My tři a batoh na malé motorce je trochu riziko, ale pro místní běžná praxe. Přednost má tady ten větší, nebo kdo je na místě o chlup dřív. Naštěstí se jezdí pomalu a padesátka už je fofr. Jeden pak může mít honičku, ukočírovat splašené trubky naší Suzuki, když pod kola vběhne slepice, koza, nebo pes. O hejnech filipínských mrňat, pro něž je silnice hřištěm, ani nemluvě. Když to všechno zvládáš, s vykulenýma očima sleduješ všechno to dění, jedeš slalom mezi všemi těmi tvory a myslíš si, že umíš předvídat, sundá tě velkej brouk, co ti letí naproti rychleji, než ty jedeš.

Je večer a naše předsevzetí, že končíme s pitím vzalo za své už ráno s informací o šířící se střevní chřipce. Brandy Emperador je jemné pití a kdo by nepropadl alkoholu při ceně    40,-Kč za litr?p1290108.jpg

    Sára se dušuje, že se bude učit, hned jak skončí v televizi King Kong a já startuji splašené trubky k cestě do hor za šamany. Ostrov Siquior je znám, jako místo, odkud se návštěvník, začarovaný šamany, nikdy nedostane. Zatím jsou informace dost nejisté a snad někde v nějaké zastrčené vsi v horách žije jeden mocný kouzelník. Začínám tušit, proč se tady ztrácejí turisté, když lezeme strmým úzkým otvorem do útrob Země, vedeni dvěmi čarodějkami, co se vydávají za průvodce. Před námi se kdesi míhá skomírající světlo baterky, jako nechvalně známé světélkování bludiček p2080581.jpgv močálech Šumavy s tím rozdílem, že jinak je tady naprostá tma, občas ozvučená mým klením, když se potkávám s vápencovými krápníky. Jdeme po pás ve vodě a nemáme tušení, co v ní může vegetovat za zvířátka. Každopádně nemáme šanci je spatřit.

Velký cestovatel a přítel Jarosan by si tady mohl vychutnat plně klaustrofobii stísněných prostor v úplné tmě ve chvíli, kdy baterka jedné z čarodějek vypověděla službu. Totální čerň. Něco žbluňká, říčka zurčí a světlo se opět rozzáří. Asi dramatizace situace v ceně prohlídky. Při vylézání z díry si ještě rázně vrážím krápník do hrbu a můj řev se ozvěnou vrací. Průvodkyně přiskakuje a tak přičinlivě mi tře postižené místo, až to začíná Stáně vrtat hlavou. Vylézáme z díry a čeká nás oplachování hadicí, abychom se zbavili bahna. Sprchu si s námi užívá i vedle přivázaný vepřík.

Cestou na rozhlednu, ze které lze vidět celý ostrov a moře kolem něho, procházíme vcházíme do nejzvláštnějšího stromu. Jakoby měl vlasy, ale jsou to vzduchové kořeny. Uvnitř je tma. Kdyby teď na nás vykoukl nějaký šaman, bral bych to, jako vrcholně stylové.

A večer brandy. Jako prášek na spaní nemá chybu.

     Suzuki už zase vrčí. Po půl hodince jízdy pobřežní okružní silnicí Siquioru nalézáme hluboký sestup mezi útesy po nekonečném schodišti k rybářské vesničce s poměrně čistou pláží mezi skalisky. Prolézáme vždy trochu nadrzo ty nejzapadlejší kouty, které nejsou obsazeny turisty.

„Hej Joe“, zdraví nás místní, neboť nás mají za Amíky, a protože Američané v historii Filipín dvakrát zasáhli ve prospěch domorodců, ti budou jejich přátelé na věky. Což ovšem dost nasírá místní muslimské extrémisty a tak dělají neplechu – na všechny teroristy cholera a černé neštovice.

V místech neobjevených turisty se rychle stáváme středem pozornosti. Kontakt zahajují trochu ostýchavě děti, ale když dostanou sušenky a podívají se do kamery na film, kde hrají hlavní roli, hned se osmělí.

p2090615.jpgRybář Nonoj na nás mával už z dálky ze své loďky na moři. Asi, abychom mu nikam neutekli. Přistává u břehu i se svýma dvěma synovci a hned nabízí svůj úlovek, co nese v kbelíku. Nemám ponětí, co bych si tu počal s několika olihněmi.p2090642.jpg Řešení je prosté. Ve stínu skal se rozdělá oheň a do žhavého dřeva se položí tři olihně. Připomenou mi slavného českého církevního reformátora, neboť i on se smažil v ohni za živa. Poněkud lhostejný přístup k bolesti jiných tvorů je v Asii běžný.

Dary moře mi moc nejedou, ale Sára i Stáňa si mlaskají s prsty i tvářemi černými od inkoustu hlavonožců. Nonoj vypráví o nebezpečných barakudách a třech druzích žraloků, co tady útočí na lidi. Tvrdí, že viděl sedmimetrového kladivouna, ač dorůstají „jen“ čtyř metrů. Rybářská latina je zkrátka na celém světě stejná.

Nonoj drží v ruce 200 p a jeho úsměv říká, že je čtyřnásobně přeplacen. Ne však z mého pohledu. Prostřednictvím svého vyprávění mi umožnil nahlédnout do života filipínského rybáře a čerstvé olihně, i když připravené poněkud vybraněji, bychom v Praze platili zlatem.  Navíc konzumace čerstvých olihní na břehu Pacifiku ve stínu džungle je o něčem jiném, než snobská noblesa drahých restaurací, kam nikoho v plavkách nepustí.

Z bezpečí španělské vily sleduji řádění živlů. Takový menší tajfun žene déšť téměř vodorovně, ohýbá palmy a trhá plechy ze střech. Období dešťů se nechce vzdát své vlády.

       Ráno je moře rozbouřené, tak měníme své plány. Suzuki nás veze do hor, ale žádné fotografické hody se nekonají. To při návratu je jiná káva. Křik a dlouhé řady parkujících motorek nás přivádí k aréně.p2100784.jpg Gladiátoři bojují na život nebo smrt. Jinou možnost sázející obecenstvo nepřipustí. Je to krvavá záležitost a ti, jež jdou na smrt, zdraví obecenstvo kokrháním. Sázející se domlouvají gesty rukou a prstů, načež jsou vybírány sázky. Dva opeřenci jsou vydražďováni proti sobě a hluk hlediště graduje, aby ztichl, sotva stojí načepýření bojovníci v písku arény proti sobě s obnaženými mečíky v místě ostruh.p2100760.jpg Po prvním výpadu propuká řev. I když je vítěz po chvíli zřejmý, rozhodčí bere oba borce svrchu za křídla a přibližuje je k sobě, aby ve slabším probudil poslední zbytky agresivity. Zápas končí ve chvíli, kdy po zopakovaném vydražďování a postavení kurů do písku, jeden třikrát po sobě zůstává ležet. Opět následují gesta a vyplácení sázek probíhá dost neobvykle. Zmuchlané koule bankovek létají nad hlavami davu k výhercům.p2100795.jpg

A zatímco jsou vítěz i poražený zbavováni vražedných mečíků, ostrých jak břitva, připravuje se v aréně bezodkladně další zápas. Zranění borci jsou ošetřováni nezřídka za pomoci jehly a nitě. Někdy i vítěz podlehne svým zraněním, jen zhasne o něco později. Nic pro ochránce zvířat, ale není lepší padnout v boji, než být potupně popraven před úpravou k jídlu? Kohoutí zápasy jsou na Filipínách legální. 

   

14/ VYSÍLENÝ AMOR, KRÁLOVSTVÍ MURÉN A MUČENÍ RYBEK…

 

Město Domaguete na ostrově Negros nás vítá trvajícím deštěm a zamítnutím úschovy zavazadel u vchodu obchodního centra. Klučinovi, co nás sem dovezl tricyklem, se vyplatilo neopustit kouzelného oslíka a tak s ním jedeme do hotelu. K velké radosti Malého buzerantíka kráčmery - Sáry, je poblíž „Mekáč“. Jdeme se občerstvit a stáváme se svědky soustředění hejna až obludných bělošských starců a mladých Filipínek. Náhle se ozvala rána. Jeden z polystyrénových Amorů, visících ve výlohách, coby symbol dění v těchto prostorách, to nevydržel, odtrhl se a spáchal sebevraždu pádem na dlažbu. Už se na to nemohl dívat.

Dědkům táhne na osmdesát a sem si přijeli užít mladé masíčko. Namlouvají si, že jim začíná nový život, až z toho začínají mutovat. Teď tady slintají u stolu, ale holčinám to nevadí. Brzy budou dědit.

Domaguete má i muzeum, kde zjišťujeme, že současné plavecké brýle mají téměř shodný tvar s prastarými, domorodci na koleně vyráběnými brýlemi. Filipínci jsou děti moře a jejich tradiční lovy pro obživu mají mnoho podob. Mimo jiné i potápění se pro různé živočichy. dscf1808.jpg

Ve městě jen přespíme a hned ráno si nás neomylně předávají nejdříve z tricyklu do jeepnye, kde řidič dostává instrukce od tricyklisty, až se ocitáme se vší bagáží všichni tři, jako pasažéři na třech motorkách a zbytek cesty trvá asi hodinu na konec světa.

Resort Kookos nets jsou otevřené chatrče s posezením na balkónu, to vše z bambusu i dřeva, vetknuto do strmých skal, svírajících malou pláž se stylovou bambusovou restaurací. Visutou chatku získáváme jen na jednu noc, pak je plno, ale můžeme stanovat. Po pláži pobíhá zlatý retrívr anglických majitelů resortu a jeho štěkot splývá s šumem příboje. Sem tam nějaký zvuk džungle a to je všechno. Jako by tady něco chybělo. Všichni kokrháči jsou vzdáleni za doslech. Paráda.

Prozkoumáváme korálové útesy a vlnivý pohyb modročerně pruhovaného těla mořského příbuzného všech suchozemských kober je nepřehlédnutelný. O kus dál ze své podmořské sluje vykukuje muréna a barevný harlekýn se živí poblíž. Zdání klidu klame. Vše se požírá navzájem a každý je lovcem i kořistí. klauni.jpg

Dnes v písčitém svahu pláže buduji rovinnou terasu pro náš stan. Lopata, hrábě, pár klád, asi tři litry potu a dílo je hotovo. Kolem se to hemží malými extrémně kousavými mravenci. Pár pálivých pupenců máme a tuším bezesnou noc. Hned za stanem je ve strmé stráni patrné koryto sesuvu půdy. Stěhovat se nebudeme. Chci věřit, že období dešťů už vybilo své síly a neudusí nás nočním přívalem bahna.

Po té, co Stáňa postavila stan, důležitě dolaďuji jeho vypnutí, přičemž si ukopávám palec o balvan mrtvého korálu a hlavou narážím do větve mandloně. Kašlu na to a jdu raději šnorchlovat. Přece tady nejsem někomu pro smích. Bleskurychlý korýš se nechce fotit, ale sytě zeleno-oranžový plž mi pózuje s profesionalitou modelky. Jeho barvy mluví jasnou řečí: „Sáhni na mě a odneseš si to!“. Ještě rybka co imituje list a lov se vydařil.

Bušení deště do došků z palmových listů střechy restaurace dává tušit vlhkou noc. Snad aspoň déšť zažene mravence. Můžeme jen doufat, že se neschovali do stanu.

Nechápu české tuláky po světě, co na internetu opěvují filipínské pivo San Miguel. Sám vegetuji na pivu a považuji se za fajnšmekra s absolutní předností pro Prazdroj. Jiné alkoholy nemusím. Líh naředěný obarvenou vodou nevalné chuti? To kolem piva ani nešlo. Brandy je východisko. Každý večer pálíme červa.

     Není nad ranní potápění na nádech ještě před snídaní. Náladu mi notně zkazil vodotěsný Olympus, v němž slaná voda způsobila zkrat. Den blbec začíná a málem pro mě skončí fatálně. Před obědem se vydáváme podél pobřeží po útesech a skalách horolezeckým způsobem na výlet s cílem dosáhnout protějšího břehu zátoky. Ve výšce povoluje kus zvětralé skály pod mou vahou a při pádu mi nějaký kořen zachytává nohy, takže letím doslova po hubě na hrozivě naostřené útesy tak tři metry pode mnou. Nevím, jaká vnitřní síla a reflex to dokázaly, ale mé dřevnaté tělo se na okamžik stalo pružinou a během zlomku sekundy vystřeluje nohy do směru pádu. Dopadám sice tvrdě, ale zázračně a bez úhony každou nohou na jeden ostrý vrchol útesu. Co na tom, že chvilku před dopadem čněl můj zadek k nebi? Aby toho nebylo málo, při překonávání další překážky se semnou svalí celý strom a bací mě do hlavy. Lezeme po strmé kozí stezce vzhůru a jak se chytám skály ruka mi sklouzne po něčem mazlavém a páchnoucím. Zkrátka se tu nevyskytují jen tvrdé kozí bobky. Prolezeme trním a ocitáme se zpocení a potrhaní na horní plošině skal. Koupě brandy cestou k resortu je nezbytností. Večer nám stromové krysy shazují na strom zbytky své večeře, ale špunty do uší řeší rušivý element.

      Ráno je písek vlhký nočním deštěm a při volném potápění mi jako naschvál pózuje pět murén, harlekýn i velký tmavozelený korýš s pestrobarevnou hlavou a klepítky. Dívám se zblízka do krásně ošklivé tváře ryby z rodu ropušnicovitých, jedovatější, než škorpion. Odtud možná její latinské jméno – scorpaenopsis venosa. Sleduji nebezpečnou skorpionfish, držím se skalního útesu tak dvacet centimetrů od rychlé smrti a mohu přemýšlet o pomíjivosti věcí tohoto světa. Periferně zahlédnu nenápadný pohyb téměř strnule se vznášejících dravců u hladiny kousek ode mne. Průhledné lulanky umí měnit barvu a dokonce i couvat, jako murény. Jsou ve své kategorii rychlými predátory, ale jejich kořistí by mohl být naštěstí nanejvýš tak můj palec.  Mám tu čest seznámit se s dvěmi bílými flekatými murénami, co se spolu kámoší v dutině korálu a jednou malou nebojácnou stříbrnou. Další muréna je hnědá se zlatavou kresbou. Není nadšená z mého dotírání.  A šmejd Olympus nefunguje.

Tlustá Angličanka zásobuje akvárium v restauraci stále novými úlovky potěru z mělčiny. Čučí na své uvězněné zmatené úlovky a spokojeně si pomlaskává. Přichystala jim pomalou smrt hladem. Jsme zkrátka páni tvorstva. Chudáci tvorové. Mám chuť jí říct, že až příště vleze do vody, připlavou starší bráškové těch mrňat a kousnou jí do té její celulitidové prdele.

       I s výbavou na volné potápění se vydáváme na kajaku do nedaleké Tambobo bay zálivu. Vidíme tam však jen zvířené bahno poblíž mangrovů. Cestou zpět Sára nechce dělat porcelána uprostřed a tak je na háčku. Věci příští nemohly dopadnout jinak. Zabíračka s pádlem přestává Sáru brzo bavit a Stáňa ji střídá. Po celém zálivu se rozléhá mé nadávání. Sletěl jsem do vody i s brýlemi proti slunci. Uprostřed zátoky se držíme loďky, co je dnem vzhůru a čumíme přes ni na sebe. Pádla si plavou po svém. K nejbližší pevnině je to asi kilometr.

     S lahví brandy v ruce sleduji měsíc jdoucí do úplňku i příliv, jenž se nebezpečně blíží k našemu stanu. Tísníme se v něm už deset dnů.

     Po ranním martýriu, kdy jsem byl nucen jet až do Dumaguete vyřídit náš odlet z ostrova Negros do Manily, se z radosti, že to mám za sebou, potápím a plavu podél korálů asi dvacet metrů v hloubce kolem čtyř metrů, takže po vynoření mé mroží funění popohání nedaleko lelkující šnorchelistku k větším záběrům směrem ke břehu.

Asi tak ve třech metrech z pod malého převisu vykukují bílá tykadla krevety. Chci ji poškádlit a tak si vyhlídnu poblíž skalní výčnělek, za který se jednou rukou přidržím u dna. Chvíli mi trvá, než pochopím, že se nedívám na krevetku, ale že tady ve výklenku čeká na svou kořist malinkatý perutýn, jehož ostny však jsou o to jedovatější, čím je menší. Fuj tajbl! Málem jsem si připravil pěknou polízanici.perutynek3.jpg

Otáčím se za zvuky pádel. Na malé loďce s vahadly kolem proplouvají dvě malé školačky. Vyučování skončilo a tak se dopravují jediným možným způsobem domů. Je to běžný jev. Všichni rybařící ostrované žijí s mořem od malinka. Všichni tři ještě doprovázíme při jejím lovu mořskou kobru, jak tady říkají vlnožilovi a navečer nám pak dělá měsíc lucernu, když se na molu, houpáni vlnami, loučíme s tímto místem s lahví Emperadoru v ruce. Sára má pochopitelně nealko. Někde na druhé straně planety je náš chladný domov. Z osmdesáti dnů nám zbývá 16, ale co nás ještě čeká, jen tak někdo nezažije. Zatím však o tom nemáme ani tušení.

        

15/ BÍLÁ KŮŽE, PEKELNÉ KRÁSKY A KARAOKE…

 

Otevřený přístřešek z palmových listů zní tisíci prudkými nárazy kapek tropického deště v kulise šumu okolního pravěkého lesa, jenž příval vody nestačí vsáknout a tak bahnité sesuvy z úbočí sopky Bulusan často mění tok místní říčky a ta tak nedávno spláchla nedalekou vísku. Ostatně i erupce sopky Bulusan prý bývají bahnité. Sirné prameny, ohřívány činnou sopkou, využili místní jako lázně a my za tropických lijáků příjemně relaxujeme, naloženi ve vřelé vodě přírodně kamenných bazénů a to velmi levně. 10 pesos na osobu je přijatelná cena i pro domorodce, takže tady nejsme sami. Když kráčíme husím pochodem k bazénům, všechny zraky se stáčí směrem k nám. Naštěstí jsou Filipínci zdrženlivější, než Indové a o kontakt se pokoušejí poněkud ostýchavěji. Nicméně stačí jedno kývnutí hlavou na pozdrav a ledy jsou rázem prolomeny. Otázky se sypou ze všech stran a v obležení omladinou, z větší části hezkými Filipínkami, mi nezbývá, než konverzovat. Stáňa rozmlouvá s Filipínci a Sára se občas před někým nečekaně vynoří a řádí tak, že jí ostatní raději dělají místo, aby je nepokopala. Vymýšlí zákeřnosti, a když už cáká do očí nejen nám, musím ji na chvíli potopit, do čehož se nechtě připletl jeden domorodý mladík a teď plave pozpátku, třepe hlavou a nevěřícně na mě zírá. Akceptuje mé: „ Sorry“, ale po zbytek podvečera bude přemýšlet, proč ho ta praštěná holka a stařík cvok potopili zákeřně zezadu pod hladinu. I později v restauraci nás nespustí z očí a bude si udržovat bezpečnou vzdálenost.

Výhodou vřídla je, že voda nevychladne jako ve vaně. Nevýhoda, když chci vylézt z bazénu, unaven dvouhodinovou zpovědí v angličtině, horkou vodou povolené svaly mě neunesou. Nechce se jim poslouchat. Nicméně brandy mě staví na nohy a funguji až do doby, než se v přístřešku rozsvítí bedna. Falešné karaoke mě dostává do kolen, chce to ještě ostrý hlt a příjemné teplo v útrobách mě smiřuje s absolutně šíleným vytím a hulákáním nadšených soutěžících zpěváků. Není na světě hravějšího národa nad Filipínce. Počínaje kohoutím zápasem a pouličním bingem, přes basket a kulečník, k šachům, počítačům až po karaoke. Ačkoliv křesťanství berou vážně a jsou možná nejkřesťanštějším státem na světě hned po Vatikánu, mám za to, že pro ně rovněž znamená především jakousi hru. Prostě si vesele užívají svých dnů.

V betonové kobce pod větrákem, který by utáhl malou helikoptéru, si po šesté hltnu brandy a je mi blaze, přestože kolem pobíhá splašená Křečová žíla Řededetkev a vykřikuje, že tyhle hadry už hrozně smrdí, zatímco Malý buzerantík Kráčmera si nad matikou plete stupně úhlů s teplotou. Já, Chcípák Krvavý voko se bezstarostně válím v posteli a cpu do sebe oříšky kešu, jež občas spláchnu kořalkou. Pálím červa a je mi blaze. Naše zvláštní sestava, ač mírně zdevastovaná, je bohudíky stále kompletní.

Ale trochu se vrátím v čase. Šlapu příkré schody a v žáru slunce s báglem na zádech opět zažívám látkovou výměnu, jak při maratónu. Resort Kookos Nest nám byl oázou a ve stanu nám bylo lépe, než v betonové kobce v Dumaguete, jež na nás opět čeká v tomto hlavním městě ostrova Negros. Projíždíme Zamboaguitu, míjíme louži s napůl ponořeným buvolem, tržiště, kde koupíš vše od náušnic až po maso z varana a jsme v cíli. Kobka bez oken přijala naši bagáž. Dáváme si v mekáči něco zdravého na zub a sledujeme slet bílých sexuchtivých  staříků. V doprovodu mladých filipínských krasavic si namlouvají, že jim v osmdesáti začíná nový život a někteří z toho už i dokonce mutují.

Nás ale čeká let na ostrov Luzon, tak necháme dědky jejich omylu.

Způsoby dopravy jsou v Asii barvitá záležitost plná nečekaných dobrodružství a neplánovaných změn. Zatímco v Thajsku se jen zastavíte u silnice a za chvíli už se vezete stopem, aniž by to byl váš původní úmysl, v Indii musí člověk vyplnit formulář, když si chce koupit lístek na vlak den předem. Na Filipínách neúprosný zákon trhu vybičoval vlastníky různých dopravních prostředků do neobvyklé aktivity, ať už jde o šlapací rikšu, nebo o letadlo. Při svém snažení však nikdy neztrácí tvář, ať je situace jakkoli vypjatá. Vždy si podrží úsměv na tváři a zdvořilost. Cizinci stačí jen zmínit cíl aktuálního přesunu a každý druhý Filipínec se stane manažerem, řešícím problém s letenkou, nebo nás i s bagáží rikša předává skoro za jízdy do jeepnye, který nás po hodině vyplivne rovnou na motorky, co nás dopraví až tam, kam nic jiného nejede. Na rajský konec světa. 15m.jpg

   Tohle však na ráj nevypadá. Na svědomí to má jedna kráska, co sídlí nedaleko města Legaspi. Sopka Mayon, jejíž jméno vzniklo ze slova magayon – krásná, proměnila nedávno své okolí v místo duchů, neboli ghost area, jak tomu zde říkají.dscf1898.jpg

Místní také tvrdí starou moudrost a to, že krásná žena dělá muži peklo. Proto to jméno. A peklo to muselo být, když v temné cloně sopečného popela dopadaly balvany velikosti dodávky s mohutným duněním až osm kilometrů od úpatí Mayon. Lidé a zvířata však utekli včas. Mayon se zklidnila a krajina stínů hned ožila činností lidí, kteří snažili odstranit škody. Před sopkou byli varováni, ale přírodní živly ještě neřekly své poslední slovo a nebyl nikdo, kdo by je předvídal, když mocný a ničivý tajfun udeřil z druhé strany, vylil oceán z břehů a zvedl jeho hladinu nad střechy domů tří vesnic. Pak se voda chtěla vrátit odkud přišla, ale zadržel ji popílek a spolu se proměnily v tekoucí bahno. Lahary byly příčinou, že se lidem při jejich posledním nádechu zaplnily plíce bahnem. Procházíme se po povrchu největšího hromadného hrobu, co znám. Tak tři metry pod námi jsou ti, které netíží žádné starosti.dscf1970.jpg

Netrpím klaustrofobií, ale betonové kobky, co běžně zastupují room for rent, na mě svou neutěšeností působí trochu depresivně a proto hurá do bazénu. Horká voda má sirný dech sopky, co ji ohřívá a příjemně povoluje ztuhlé svaly.

Lezu v džungli korytem potoka do kopce a vlhkost vzduchu spolu s horkem dělají z výletu za sopkou Bulusan lázeň ve vlastním potu. Opět se chováme trochu šíleně, neboť je půl třetí a my nemáme průvodce, baterku ani repelent. Vulkanologové nedávno vyhlásili velkou pravděpodobnost další erupce. Loni vybuchla třikrát. Obvykle však z hory vytéká jen láva a bahno. Terén je rozbahněný a kluzký. Bláto ze mě smývají potůčky potu a komáři hodují. K sopce se nedostaneme, ale cestou vidíme přeletět dva zoborožce, nějací sytě žlutí ptáci zakřičí z palmy a občas na nás vykoukne zpod kamene, či listu nějaká ta ještěrka. Při pohledu jeden na druhého vidíme rozšklebeného, blátem maskovaného divocha pod divokými orchidejemi jasně svítícími na pozadí zelených odstínů.

  

16/ BUTANDINGOVÉ, MÍRNÍ OBŘI..

 

Už zase si nás předávají jako štafetu i s bagáží. Stačilo jen říci Donsol a butanding, to je žralok velrybí.

Butanding je fenomén, který změnil lidem v rybářské vísce Donsol život.

Vlastně změnil i vísku v město, když na něj místní přestali pohlížet jen jak na horu masa. Tenhle bíle flekatý mírumilovný obr dorůstá až 18m délky a dožívá se sta let, když ho lidé nechají. Odedávna sem připlouvají žraloci velrybí počátkem března, aby hodovali na drobných korýších, které jim v tu dobu nabízí ve svém ústí řeka Donsol. Bývali „snadnou“ kořistí rybářů a jejich počet se kriticky snížil. Jakási organizace na jejich ochranu nastavila nová pravidla a z rybářů se stali průvodci a kapitáni výprav za největší rybou, aby si vedle ní blázniví turisté mohli zaplavat. Protože s turisty přišly i peníze a rozkvět vísky v městečko, Filipínci z radosti pořádjí v dubnu butandingový festival a nejhezčí, nejzdařilejší makety butandingů táhnou na loďkách v místech, kde ještě před měsícem plavali ti praví.

Při sklence brandy si povídáme se svými sousedy. Angličané Sam a Karen cestují kolem světa už 11 měsíců. On pracuje pro výzkum ryb a ona je produkční nějakého programu BBC. Dnes neměli štěstí na rozdíl od šestice Švédů, kteří nám odpoledne v pizérii nadšeně popisovali své setkání s pěti žraloky velrybími po sobě.

Budíme se do olověné šedi větrného rána s deštěm a odkládáme plavbu za butandingem na lepší počasí. Za bezvětří a slunce se totiž plankton vynořuje z hlubin k hladině a za ním i jeho obrovští konzumenti. Naši angličtí sousedi však vyráží znova pátrat po velké rybě.

Za občasného mrholení se poflakujeme městečkem a pozorujeme cvrkot. Mořské pobřeží lemují rybářské chatrče na kůlech. Barevný rej deštníků dětí ve školních uniformách je doprovázen křikem, smíchem a štěbetáním drobotiny. S odlivem moře ustoupilo a lidé, toulaví psi i ptactvo mají prostřenou tabuli darů přírody. Brodí se jezírky a propátrávají každou prohlubeň a štěrbinu. Odměnou je jim úlovek korýšů, mušlí a ryb. Po prašné cestě jede motorka a na nosiči poskakují dva svázaní vepříci. Zralé, sladké, žluté mango má příchuť zázvoru a tak si exotiku vychutnávám všemi smysly.

Po ranní kávě na břehu řeky Donsol vyrážíme. Nalodíme se s dvěma Rakušany a třemi Frantíky. Filipínskou posádku tvoří dva lodníci a průvodce plavec. Ten nás také instruuje, co a jak. Křižujeme mořem nedaleko břehu a lodník na stěžni ukazuje směr. Ploutve, masky, šnorchly a už sedíme na pravoboku jak na hřadě, neboť po pravé straně se ukázala žraločí ploutev. „Jump!“, zazní povel a my naráz letíme do vody jeden druhému na hlavu, protože loď je stále v pohybu. Plavec průvodce je v čele a navigován lodníkem ze stěžně nás neomylně vede za butandingem. Abych se vyhnul kopancům ploutvemi do hlavy, plavu bokem cachtající skupiny a náhoda hraje pro mne. Náhle mě něco popadne za rameno. Jen kulím oči a zůstávám bez dechu. Sleduji směr plavčíkovy ruky a přímo metr pode mnou plave ještě  něco! Pomalu a majestátně se sune úsporným pohybem své ohromné ocasní ploutve a na šířku jeho hlavy nestačí rozpětí mých rukou.Přestávám plavat a s úžasem si vychutnávám, jak mě pomalu míjí celé monstrum. Modrý, bíle tečkovaný gigant otvírá do široka tlamu, co vypadá, jak jeskyně, a nabírá omáčku z planktonu. Zaplavuje mě euforie. Mou drogou je adrenalin. Plachý dvanáctimetrový obr nám dopřává jen pět minut své přítomnosti, než mizí v hlubinách.

Zadýchaní plaváním i vzrušením ze setkání se škrábeme na loď.

I posádka prožívá ten lov beze zbraní. 

Už jsme se vypovídali a vybili ze svého vzrušení. Všichni trochu zamlklí s pohledem upřeným někam do sebe, sedíme na palubě. Možná přemýšlíme o sobě, protože ten jemný gigant, jak ho tu všichni nazývají, nás k tomu přinutil. Možná si uvědomujeme nepříjemnou pravdu, že patříme ke druhu, který je nejspíš rakovinou této planety. Vraždíme krásné tvory jen pro zábavu, nebo pro část těla, abychom ji pak mohli snobsky vystavit někam na zeď na obdiv návštěvám své nory. Umíme zvířata i uvěznit v malých celách z ocelových mříží, či ze skla, až se zlomí a zešílí, což je nepochopitelná debilita, neboť zvířeti drasticky ubližuje a majiteli úplně zbytečně a hloupě přidělává práci a výdaje. Mírný obr musí být snadnou kořistí bezohledných chamtivců, kteří zmaří jeho život jen kvůli ploutvím do polívky pro ještě větší pitomce a ignoranty. O to víc si cením chytrosti Filipínců, kteří udělali obchod z jeho výskytu a nikoliv z jeho zabíjení. Kdyby teď někdo butandinga zabil, stal by se nejspíš vyvrhelem a možná i vyhnancem z tohoto místa. Ten obrat situace se mi líbí. zralok-velrybi.jpg

Výkřik lodníka na stěžni mě vrací do přítomnosti a žraločí ploutev brázdí hladinu před námi. Loď se blíží setrvačností s vypnutými motory, aby obra nevyplašila, ale tenhle devítimetrový flegmatik, jakoby měl rád hrátky s komicky nemotornými tvory, co za ním skáčí do vody z těch hlučných plovoucích hnízd. Dovoluje nám i doteky a my s úžasem hladíme jeho kůži a cítíme něco, jako drsný samet. Možná, že právě naše opatrné dotyky jsou pro něho, či pro ní, příjemné a tak nás velkoryse snáší. Ani se nekrmí planktonem. Připlaval se jen pobavit. Je jiný, než ostatní. Možná inteligentnější. A tak, když dotěrnost těch mrňat překročí určité meze, jen se ponoří, aby se hned ukázal o kousek dál a klidně počká, až se k němu doplácáme. Baví se naší společností třikrát půl hodiny a odvaření jsou z toho i místní. Všichni, co zažívají toto neobyčejné blízké setkání, chápou, že jde o vzácné okamžiky a že důvěřivý obr se stane za čas obětí kšeftu se žraločími ploutvemi. Všichni tuší, že pravěkou rybu, co brázdila oceány dřív, než se vyvinuli dinosauři na zemi, vyhubí za svou nepoměrně kratší existenci na téhle planetě právě ta  nemoc jménem lidstvo. To tušení je tam někde vzadu v podvědomí a vrhá stín na euforickou radost ze zážitku.

   Do ušních bubínků mi narazily ječivé decibely, až se mi kafe roztancovalo na podšálku, oči mi vylezly z důlků a na čele vyrazil studený pot. Tvarem i velikostí sršni podobná moucha spokojeně odlétá, zatímco Sára na verandě bungalovu ještě stále ječí a tancuje k potěše místních pubíků, posedávajících na zábradlí nedalekého mostu přes Donsol. Několik místních buzíků nadšeně tleská a okamžitě napodobuje ječení té blondýnky, co je tak in. 

Navečer rozdáme  dětem, co nám zbylo od večeře a mají radost i z hrsti vařené rýže. Pro některé z nich není každodenní jídlo samozřejmostí a tak přidáme pár sladkostí, oříšky i banány. My si glgneme trochu brandy, Sára džus a jde se na kutě.

      Hi Klimo, zdravím mladého Francouze. Žije si po svém. Je mu 30, postavu jak Adonis a zářivě bílý úsměv. Sympaťák. I Sára přiznala, že se jí líbí. Je zahradním architektem, ale pracoval i jako horský vůdce, nebo ozbrojená eskorta francouzských vězňů v Africe. Vypráví o Kostarice, jak se plavil po řece na kánoi mezi krokodýli a žraloky býčími a jak se místo větve chytil leguána, když chtěl fotit baziliška, běžícího po hladině vody. Zítra se uvidíme zase na lodi. Dáme výpravu za butandingem ještě jednou.

    Hodím batoh s ploutvemi do tricyklu a už se vezeme. Klimo se naloďuje s námi a dalšími Frantíky. Máme štěstí. Plaveme postupně vedle tří žraloků velrybích. Někdy je i podplaváváme a tak překvapeně zírám na mládě, co je pod samicí. V matce se vyvíjí déle, než rok a rodí se metrové. Zůstává s ní asi měsíc, tvrdí průvodce. Zajímavé. Ač mají k savcům vývojově asi miliardu let, chovají se až na kojení trochu podobně. Zřejmě je to proto, že by mládě bylo snadnou kořistí predátorů a musí tedy být chvíli pod ochranou.

   

17/ BRANDY, ZEMĚTŘAS A HORKÁ LÁVA POD SANDÁLY…

 

Mayon vypouští oblaka dusivého dýmu a my jsme opět v jejím stínu ve městě Legaspi. Popíjím brandy v pronajatém pokoji a říkám si, že už bych s tím měl přestat, protože přede mnou všechno plave a mrtvice je zase za dveřmi. Pak se zatřese celý hotýlek, tak vylézáme zjistit, co se děje. To si jen Mayon odfoukla a roztřásla v širokém okolí škraloup zemské kůry, co plave na lávě jak kry na vodě. Dáme si ještě pár hltů, když to může být naposledy a v hlavě klíčí plán po zralé opilcově úvaze. Zítra se jdeme zblízka podívat na lávový jazyk, z kterého je na dálku vidět stoupající dým.

     Legračnější průvodce si těžko představím. Cestou se ptají kolemjdoucích, jak se tam dostaneme. Jemně prší a plahočíme se přes sopečnou spoušť i nezasaženou džunglí vzhůru na Mayon k lávovému jazyku, který protíná prales i lidská políčka se zeleninou. Staršímu je 67, má 7 dětí a s retkem v puse i Stániným batohem na zádech maže do kopce jako kamzík. Mladší je trochu při těle, ale to mu nebrání v žabkách čile vyšplhat na strmou, patnáct metrů vysokou stěnu konce lávového jazyka. Nestabilní stěnu tvoří balvany, písek i bahno. Žhavá láva se ukrývá pod nánosy této suti, skrz níž stoupají pramínky dýmu, jako tavenina pod struskou. Je zhruba dva roky po erupci a já cítím žár pod nohami. Zlověstné černo, blížící se ze severu, jen dokresluje dojem mohutnosti přírodních sil a nicotnosti lidských červíčků. Mažeme zpátky.

Poblíž políčka se zeleninou hladím po hlavě mladého bílého býčka. Důvěřivě hledí na svět a netuší nic o zlé hoře nad sebou a masožravých lidech kolem.

   p1030783.jpg Toulat se 80 dnů po Filipínách je jeden z nejlepších způsobů utrácení času. Jsem na řadě, a když ukazuji letenky, letištní zřízenec začíná pobíhat. Něco není v pořádku, to je jasné. Naše místa z Tay Pey do Frankfurtu prodali dvakrát a tak, kdybychom se nezlobili, poletíme o trochu dříve a do Vídně, odkud nám už zajistili let do Prahy také bez čekání. Časově nám to vychází příznivěji asi o 5 hodin, tak proč ne. Zvlášť, když jako kompenzaci dostáváme bussines classe! Všichni kravaťáci se dívají, jak se letušky ženou vykázat ty trhany. Máme na sobě, to co v džungli. Jsme trochu zmuchlaní, ušmudlaní a dokonce i rezaví. Zipy apod. O chvíli později nás letušky zahrnují dobrotami a já se asi dvě hodiny učím ovládat sklápění pohodlného křesla. Hodilo by se mi doma k telce.

    Tak kam příště? 

 

 

 

       

 

  

  

    

      

   

                    

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář