Jdi na obsah Jdi na menu
 


7 TISÍC OSTROVŮ II

14. 10. 2011


6/ VODNÍK, ČERVENÉ BRAMBORY A JEDOVATÝ NÁRAMEK…
 

Stále kokrhající kohouti a štěkající psy spolu s děsivým a nervy drásajícím rykem prasat, miškovaných bez umrtvení, nás vyhání nikoli z ráje, ale do ráje.p1050813.jpg Neobydlený ostrov, nazvaný podle svého tvaru Helicopter island, se stává na čas naším domovem a pod palmou, zastíněn divokými mandlovníky, stojí na písku náš stan na kraji džungle nad pláží. Společnost nám budou dělat jen opice a mrštní dvoumetroví varani. filipiny---ostrov-pallawan---pristav-sabang---varani.jpgTaké spousta bzučícího hmyzu a štěbetavých ptáků. V to, že uvidíme velkou žlutou krajtu, jež je tady na vrcholu potravního řetězce a to i nad námi, ani nedoufáme. Ale podíváme se po ní. Na společenství světa pod hladinou se už nemůžeme dočkat a sotva je tábořiště zbudováno a zásoby jídla visí v lodních pytlích ve větvích mandlovníku, máme ploutve v rukách a mažeme do vody. Pole korálových útesů je podél celého ostrova v délce asi 2 km. Jdeme přes bělostnou písečnou pláž a naše stopy překrývají řetězy stop varanů, lupičů želvích vajec. Kožnaté skořápky se povalují tu a tam na pláži. Ač mají varani skvělý čich, nenaleznou naštěstí hnízda všechna a tak to určitě nejsou oni, kdo narušuje přírodní rovnováhu, ale my, kteří jsme zcela bezohlednými a těmi nejstrašlivějšími predátory planety. Nespíš proto jsou loveckými zbraněmi naší malé výpravy placatý digitální fotoaparát na sucho i pod hladinu, profi foťák a videokamera. Destruktivní lovecké pudy mládí mě už dávno pustily, takže provádím lov bez nevratného zničení loveného objektu. Vzrušení je kupodivu stejné, ne-li větší a naše trofeje nejsou trapné vycpaniny a podobné snobské nevkusnosti, ale záběry a snímky nádherného divokého života.
Krásný modročerně pruhovaný vlnožil má už dost mé dotěrné přítomnosti a focení. Vyráží nečekaně přímo proti mě, aby mi to rozmluvil a rozhodně se mu povedlo mě řádně vyplašit. Nadechuje se tak metr od Sáry a vlnivě se vrací ke dnu, šmejdit v zákoutích útesu po potravě. Že je v některé škvíře úspěšný, poznáváme podle prudkých trhaných pohybů viditelné části jeho těla. Necháváme mořského hada obědvat a sledujeme malou sibu. Tečkovaný rejnok s bičovitým ocasem se ladně vznáší na svých křídlo-ploutvích těsně nade dnem, pak přistává a několika vlnivými pohyby svých ploutví se zahaluje písečným závojem až splyne s okolím. Jen dva hrbolky očí nám prozrazují jeho polohu. Necháme ho jeho přesvědčení, že o něm nevíme a po hodince šnorchelingu jdeme rozdělat oheň na polívku. filipiny---ostrov-helicopter-island.jpg
Svým příchodem do tábořiště měníme plány dvoumetrového chlapíka, který jen zlobně švihne svým ocasem a hlučným ústupem do houštin džungle nám dává najevo své pohrdání a nelibost. Ve chvíli, když jsme přicházeli, byl už jen na tři metry od Stáni, spící před stanem na karimatce. Asi ji měl za zdechlinu a myslel si, že má na pár dnů vystaráno. Ta teď jen ospale mžourá a ptá se:“Co se děje?“
Počítám, že se plaz vrátí i s kámoši.
Je ráno. Celý rozlámaný si užívám všudypřítomných dotěrných much, kousavých mravenců, neidentifikovatelných štípanců, písku v jídle a bolesti v kříži i kolenu. Nicméně, vylézt ze stanu, natáhnout se na znak na hladinu téměř vřelého Jihočínského moře, jakoby nalévalo sil do ztuhlého těla mírného notorika a život rázem stojí za to. Ještě pár žahanců od medůz a jdu spálit červa hltem coly s rumem. Svět je krásný.
Sledujeme působivé panorama vzdálených i blízkých ostrovů a ostrůvků za ranního slunce a příboj vln přehlušuje zvuky džungle, takže není slyšet šustivý pohyb varanů v uschlém listí kolem tábořiště. Přilákáni pachy zbytků jídel, vyčkávají vhodné příležitosti k uchvácení nějakého sousta i pro sebe. Až za pár dnů opustíme toto místo, odvezeme si své odpadky sebou. Přesto se tady strhne bitka i o těch pár drobtů, co po nás zbudou. Bohužel nebudu přítomen. Ti drzejší však přijdou v noci a zase roztahají odpadky po širokém okolí, takže je opět budeme muset ráno sbírat.filipiny---ostrov-pallawan---pristav-sabang---monkey-trail-3.jpg
Při ranní procházce po pobřeží naší nevelké pevniny nejdříve vyplašíme tlupu opic a cestou zpět splaší zase nás nějací nazlobení sršni. Pod vysokým stromem, odkud na nás hodující a hašteřící se ptáci kálí, leží jakési puklé ořechy velikosti dvou rozevřených misek mužských dlaní a uvnitř mají dvě řady šedých semen velikosti i tvaru posledního článku ukazováčku. Beru si hrst do kapsy a protože jsem netrpělivý, v táboře před šnorchelingem ochutnávám drobné oříšky, na jejichž otevření se osvědčují kleště univerzálního nožíku.p1080917.jpg Plody jsou mastné a chutnají jako lískové oříšky, kešu a kokos dohromady. Proč se ještě neobjevily na trhu se mám dozvědět později.
Malá siba s velmi dlouhým tenkým ocasem ke mě plave ladnými pohyby svých „křídel“. Mám záznam a dobrou náladu. Šnorchlujeme nad korálovými útesy podél pobřeží ve vzdálenosti asi 200 až 300 metrů od něj a neznámé oříšky mi začínají svírat vnitřnosti. Chce to rum.

p1290108.jpg
Slunce už se dotýká monumentálního skaliska na konci ostrova a v kotlíku bublá voda na polívku. Nezbytné ingredience jsou připraveny, posbírané naplavené i padlé dřevo z džungle je na hromadě vedle ohniště. Otravují jen mouchy. Žádní komáři, muchničky, kohouti, psi, ani prasata. Dokonce ani lidi. Jen Malý buzerantík kráčmera se občas neudrží a trochu zaprudí.
Planeta se pootočila směrem k noci a vody oceánu potemněly. Mihotavé světlo ohně neruší neobyčejně jasnou svítivost hvězd, co nám připomíná, že jsme sami na druhé straně zeměkoule na opuštěném ostrově. Stan je nám domovem a zvuky džungle ukolébavkou. Ze tmy nás sledují mnohé oči a mnohé nozdry nasávají naše pachy, mezi nimiž nechybí vůně rumu. I oříšky přišly k chuti. Spalujeme červa, Sára jen colou, probíráme zážitky dne a plány. Jeden z nejlepších způsobů, jak trávit večer. Jen ten kmen, na němž sedím, je tvrdý a ten, o nějž se opírám, hrbolatý. Židle by se hodila a lehátko už by byl snobský přepych. Hamaka je řešení, ale nechali jsme ji chytře na pevnině.

filipiny---ostrov-helicopter-island..jpg
Ráno jde Stáňa netrpělivě šnorchlovat už před snídaní a vyplácí se. Náhle vidí velkou karetu a po chvíli další, menší. Tu doprovází a cestou potkává rejnoka pískové barvy, jehož modré kruhové fleky svítí, jako neony. Nakonec pozoruje lovícího perutýna. Se Sárou nemáme takové štěstí, ale náladu nám spraví dvě konzervy hovězího s bramborem.
Jdeme do džungle. Vyschlé koryto potoka je nám stezkou. Stáňa vidí podivného kura, co hrabe listí na hromadu nad své hnízdo a opice nás nechají přiblížit se nejvýš na sto metrů. Pak s brbláním a nadáváním mizí. Opět se mi svírají vnitřnosti. Následný průjem je nejspíš dílem mastných plodů tropického stromu. No co, chutnaly skvěle.
Navečer si grilujeme na ohni hlízy, jimž tady říkají červené brambory. Jsou chutí podobné opékaným kaštanům. Jedním z úkolů, které Sára ze školy dostala, je naučit se vodníka z Erbenovy Kytice nazpaměť. Dramatizace básně při svitu hvězd se nám stává dobrou zábavou a ze tmy přihlížející se diví.
Přes den trochu sprchlo, v noci stanem mává vítr a my spíme jak batolata. Avšak období monzunů a deště ještě nedoznělo.
Ráno unikám říši stínů doslova o vlásek. Jdu se položit do vln moře a protáhnout tělo, aniž bych tušil, do jak těsného setkání s nebezpečným tvorem se dostanu a z jaké blízkosti smrti pohlédnu do očí.
Jak si plavu v pohodě naznak, předloktím levé ruky do něčeho narážím a dalším automatickým tempem namotávám modročerně pruhovaného nazlobeného krasavce, jednoho z nejjedovatějších hadů světa. Proti jeho jedu je ten kobří pouhé placebo. Vztyčená černá hlava vlnožila, připravená k útoku, se kýve v rytmu vln a zbytek jeho těla mi tvoří na zápěstí nechtěný krásný a smrtonosný náramek. Dívá se přímo na mě a já zůstávám hypnotizován jím, či situací, zcela bez pohybu a to ještě hodnou chvíli po té, co se plaz položil do vln a v klidu odplaval. Jestli mě zobnul, nemá smysl někam spěchat. Zbývá mi pár vteřin.
Tito hadi však nejsou agresivní. Dal mi dar. Nechal mě žít a stal se tak mým chráněncem. V mém erbu má od té chvíle čestné místo i proto, že mi zbytek života připadá jako bonus, který je třeba vychutnat a užít se vším všudy. Asi není na světě druhý člověk, který by mohl říci: „Měl jsem náramek z živého vlnožila!“, byť šlo jen o dvě vteřiny.
Vysoko nad mořem krouží bělotělý filipínský orel, jehož častou kořistí jsou právě mořští hadi, nejzranitelnější ve chvíli, kdy se nadechují. Orel se střemhlav spustí ke hladině a smrtící stisk jeho pařátů s drápy ostrými jak dýka znamená konec životní pouti neopatrného plaza, který moc dlouho lelkoval při hladině. Ti zkušenější zkracují dobu nádechu na minimum,aby pak mrsknutím svého plochého ocasu rychle zmizeli v hlubinách. Doufám, že se můj hadí přítel vyhne orlím drápům i žraločím zubům a dlouhá léta bude kopírovat terén korálové zahrady vlnivým pohybem svého nápadně pruhovaného těla při shánění potravy, či druha.
Stáňu zas rozbolelo břicho, když jsem jí vylíčil, jak by se má mrtvola stala za půl dne neodolatelně voňavou pro všechny varany ostrova. Představa dvou ztracených holek s 59-ti dny harcování před sebou, se 70-ti kily bagáže a s mrtvolou taťky na krku na ostrově bez lidí, je rychlé podlehnutí návalu hysterie, bezradnosti a strachu. To bych jim nepřál.
Začínají se opakovat větrné poryvy a snaží se urvat stan ze šňůr, uvázaných za okolní stromy. Jsme v oblasti tajfunů a některý by mohl náš návrat mezi lidi odložit na neurčito. S vodou a jídlem jsme pátý den na doraz.
Opouštíme Helicopter island s Mascardem a jeho, jak on tvrdí, příliš starou lodí. Zastihl nás při ranním šnorchelingu, chvíli po setkání se třemi karetami a malým fotogenickým perutýnem, který se před objektivem pěkně čepířil. Počkal, až sbalíme tábor a už se vezeme i s účastníky hoppingu, na jejich poslední zastávku. Mírné vlnky pohupují lodí v laguně ostrova Cadlao, slunce praží a protože jsem dostatečně vylouhovaný mořskou vodou z dnešního rána, povídám si na palubě s Mascardem, zatímco ostatní šnorchlují. Připlouvá další loď s výletníky a Mascardo zdraví jejího majitele. „To je můj syn.“, říká. Je adoptovaný. Dozvídám se, že má šest dětí, ale z toho je jeho vlastní jen jeden syn a prý je adopce dětí na Filipínách běžná věc. Často tady totiž děti mají děti a o ty se pak nestarají. Mascardo tvrdí, že má známého, který adoptoval dětí deset. Druhou stranou mince je fakt, že je tu ráj pedofilů a pravděpodobně tady kvete obchod s lidskými náhradními díly. Čtyřicetiletý Mascardo má padesáti-osmiletou manželku a říká, že mu alespoň nelítá za zábavou a nemusí žárlit. Při úsměvu odhaluje i bezzubou horní dáseň.

 

7/ SLUMY V MOŘI, MRTVÍ NAD ZEMÍ A SAMOPALY…

 

Budík není potřeba. Vzhůru jsme už před šestou a kokrháči se nepřestávají vzájemně hlasitě provokovat. Těch 400 metrů na autobusový terminál táhneme svou bagáž vlastními silami a pomocníci řidiče se překvapeně lámou pod váhou batohů, když je zvedají na střechu busu. Vyjíždíme a betonová silnice se opět záhy mění na prašnou. Na kamenité cestě plné výmolů je šedesátka vražednou rychlostí, šutry mlátí do podběhů v nepravidelném rytmu s velkým hlukem a proti nám jede stejně rychle ten samý plechový vysloužilec se stejnou hromadou zavazadel a haldou lidí na střeše. Nosy a ústa mají překryty šátky, protože tady se o jejich i našem povoze dá říci bez nadsázky, že se práší za kočárem a to dost hustě. Náhle se ozývá rána a sykot, ale jede se dál. Až po několika kilometrech řidič usuzuje, že je třeba vyměnit kolo a hever zvedá autobus i s bagáží a cestujícími. Po půl hodině opět usedá prach, zvířený koly našeho busu, na skromné domky se střechami s palmových listů, lemující cestu. Občas z některého domku někdo vyjde a mávne, jindy cestující zaťuká na něco kovového, nebo jen pomocník vyloží plný pytel na smluveném místě, či vezme kanystr připravený u silnice a tak nám pomalu plyne cesta se samými zastávkami, ale protože je stále na co se dívat a čím být překvapeni, v pohodě si užíváme drncání a hopsání na rozedraných sedadlech.
Tay tay, s rozlohou třetiny Dolních Počernic, vypadá na polomrtvou šedivou díru, ač bývalo hlavním městem Palawanu za španělské kolonie. Bankomat - ATM – tady nenajdeš, tak musíme vystačit se zbytkem hotovosti, než dorazíme do Puerto Princesa. Polorozpadlé zaprášené chatrče na kůlech, které trčí z bahnitého dna špinavé zátoky, jsou sice nevábným místem k pobytu, ale pro děti kolem znamenají domov. Jsme tady široko daleko jedinými exoty, protože se tu s námi zatím jiná bledá tvář nepotkala, zatímco El Nido je plné turistů. Cestou kolem koloniální pevnosti přicházíme do tržnice, kde na pultě vystavená useknutá hlava mladého býčka dostává Sáru do kolen a Stáňu přivádí k fotografické extázi. Mezi rybářskými domky na kůlech se na mě sesypou děti, sotva se dotknu první dlaně natažené k pozdravu. Na každé ruce mi visí hrozen děcek a snaží se mi ji potřásáním vytrhnout z ramene za hlasitého smíchu, řehotu a výkřiků: „Hallo mister! Hallo! Hallo!“ Někteří Filipínci, oblečeni v tričku, kraťasech a žabkách, chodí kolem se samopaly přes rameno. Raději se neptám, zda jsou muslimové, nebo křesťané. Později se dozvíme, že zločin je v této části města na denním pořádku. Všechny chudinské čtvrti a slumy v jihovýchodní Asii se topí v odpadcích. Ti nejchudší kašlou na ekologii a nejspíš ani neví, co to je. Ostatní udržují čistotu a pořádek a moře i pláže kolem Palawanu jsou nejčistší, co jsme kdy navštívili, včetně Evropy.
Za odlivu procházíme podél mangrove, kde jsou ve větvích místy zbudovány přístřešky rybářů a rovněž ve větvích vidíme i loďky, které osvobodí až příliv. Při každém došlápnutí do tlejících řas se zvedne mračno drobných mušek. Vedro neztlumí ani slaný větřík od moře, co ředí pachy rozkládajících se mořských plodů, co se tady mísí s odérem příbytků lidí s jejich domácími zvířaty. Míjíme dřímajícího, pochrochtávajícího vepříka u bambusového plotu a stezka nás vede k řece. Běloch tudy projde počítám jednou za 10 let. Proti kalnému proudu říčky postupuje v podřepu domorodec a rukama šmátrá po dně. Ptám se, co dělá. Po chvíli ukazuje velkého korýše, asi nějaký druh krevety. Vratkou lávku, vedoucí do vísky z domků na kůlech, necháváme za sebou a krkolomným výstupem a pak sestupem se dostáváme k podivnému sídlišti. Bílé kvádry, dlouhé dva metry a vysoké metr, jsou místem posledního odpočinku a pod kříži v nich leží zazdění nebožtíci nikoliv v zemi, ale nad ní. Jména na nich zní španělsky a občas mají i nájemníky. Na svačince, kterou sem živí položí pro nebožtíka, si obvykle smlsne toulavý pes nebo drůbež. Většina těchto zděných sarkofágů je skromná, některé maximálně pod přístřeškem z palmového listí. Ovšem hrobka čínské rodiny vypadá jako nezvykle přepychový, zděný rodinný domek v nuzné čtvrti zaprášených polorozpadlých chatrčí, krčících se v jejím stínu poblíž hřbitova. Arogance bohatství.
K obědu dostávám šlachovité odřezky z nějaké staré krávy a tak, zatímco si Stáňa pochutnává na skvělé rybě a Sára na sendviči, kližky letí pod stůl žebravému prašivému kocourovi. Jen si mlaská. Blbánci psi přibíhají pozdě a jen olizují mastná místa na podlaze po kocourkových hodech.
Opět nás mírně kolébá oceán na pětimetrové lodičce bez stříšky. Vrtuli pohánějící motorek, vhodný spíš pro modeláře, se co chvíli začne dusit kvůli namotaným chaluhám, nebo vypoví službu z jiných důvodů. Navíc se dosud klidná hladina začíná vlnit a při pohledu přes záď loďky vidíme jednolité temno,jak se proudy vody z mračen vylévají na Tay Tay na jeden ráz. Impozantní. Ale i na nás už začíná pršet a protože motor opět chcípl a jsme asi 10 kilometrů od nejbližšího pobřeží, naše situace není ideální. Motor naskakuje a s jeho vrčením se blížíme k deštěm zamženým siluetám skalisek trčících z moře. Jeden z našich lodníků stále někam esemeskuje a mě připadá, že kuje pikle a ty drobné loďky na pravoboku, co vyrazily zpoza skalnatých ostrůvků směrem k nám, mají za posádky novodobé piráty. Těšil jsem se zbytečně. To se jen filipínští rybáři vrací ze svého každodenního tvrdého dobývání chleba. Malinkatý ostrůvek Ibuladan ozařuje chvilkami slunce a na temném pozadí oblohy pak vypadá jako zářivý poklad, jímž ve skutečnosti také je.
Přirážíme k malinkatému, plochému ostrůvku prokřehlí z deště a větru, jemuž bez ochrany vystaveni i nadále, navlékáme ploutve a potápěčské masky. Neopreny zůstaly v Tay-tay. Po hodince šnorchlování, kdy mě nenápadný proud odnesl dál, než je pohodlné pro návrat, se na větrném plácku třesu, jak vibrátor. Voda mi scvrkla kůži snad i na čele.
Slunce milosrdně proráží mraky a za 10 minut stihne prohřát zkřehlá těla.
Opět prší a Sára určuje směr. Objevujeme přenádherné podmořské korálové zahrady plné života a barev. Zapomínám na svět i mořské proudy a lovím křápem zvaným Olympus vše, co objektiv zabere. Alespoň tři snímky ať vyjdou.
Cestou zpět je moře v pohybu, sem tam nám nějaká ta vlnka šplouchne do loďky a téměř tu dětskou hračku naplní. V pohodě si vyřváváme hlasivky, povídajíc si o setkáních ve světě pod hladinou a za přerušovaného předení šicího stroje, co pohání vrtulku velikosti míchadla v mixéru, máme pocit, že už jsme ostřílenými mořskými vlky. Kdo jiný by si troufl vydat se v téhle banánové slupce na oceán? Přistáváme a do půl hodiny je tma. Dostali bychom se však na pevninu i za černo-černé tmy, neboť filipínští rybáři jsou námořníky v tom pravém smyslu, protože mořem jsou obklopeni od počátku věků. Houpání vln je kolébá jako náruč matky a bouře je pro ně výzva. Nicméně vzdělání si tu teprve razí cestu skrz zaběhnuté zvyky a povědomí o možnosti zhroucení přírodní rovnováhy staví lov ryb dynamitem mezi korálovými útesy do pozice neodpustitelné hlouposti a zločinu, takže i ti bezohlední snad začínají chápat, že je to kravina. Někde ( snad v bibli ) se praví: „Pomoz člověku a zachráníš svět.“ Snad je ten výrok pravdivý, ale měla by v něm být i zmínka právě o přírodě, aby byl úplný, nehledě na to, že by jej všichni měli znát. Mám dojem, že by to měl být hlavní bod programu všech škol i vlád světa. Každý ví, že vše je pomíjivé a přílišné bohatství i moc, ač vypadají přitažlivě, přináší jen zmar a neštěstí, zatímco ty nejlepší věci v životě jsou zdarma. Proto navrhuji, aby zlý paradox, vzniklý civilizační transformací přírodních zákonů o vítězství silnějšího, dostal nějaké školení a osvětu. Jenže lidé jsou různí, všelijak úchylní a Ti právě nejvíc šplhají na nedotknutelná místa, aby mohli dát volný průchod svým podivným choutkám ač jsou pak jak ve výkladní skříni. Ale s bahnem světa se dá bojovat a kdo říká: „Nesmysl.“, je předem poražen a přirozeně méněcenný. Prostě a jednoduše, člověk na světě není jen sám pro sebe, ale především pro druhé. Ale už dost filosofování. Trochu se rozjíždím po těch čtyřech pivech a melu páté přes deváté.
Sára kašle, Stáně je špatně, mě bolí koleno, žába krákorá pod chatrčí, psi se rvou o území, moskiti se rojí kolem a karaoke vládne Filipínám. Jsme tak trochu na odpis na druhém konci světa a před námi asi 55 dnů harcování a plavení se po ostrovech Filipín. Věřím ve štěstí a třikrát rázně ťukám na dřevo. Nad hlavou se mi ozve tsa, tsa, tsa! Volání gekona. Malí ještěři mezi sebou bojují o své místo na slunci, které je v tomto případě zastoupeno žárovkou, protože hmyz létající v noci kolem ní si po chvíli unaveně sedne a jakoby hypnotizován, leze přímo před tlamu nehnutého gekona. Akce je pak rychlá. Ačkoliv jsme svědky, vidíme jen, že moucha, nebo jiný hmyz, zmizel a gekon si mlaská. Lidské oko nemá šanci postřehnout ten výpad. Chtěl bych mít schopnosti gekona, žábry ryb a křídla ptáků. Bohužel jsem jen absolutně nedokonalý, víc a víc holý tvor, závislý na oblečení, dopravě, elektrice a alkoholu. Zdegenerovaný otrok civilizace.

8/ DÉŠŤ, BAHNO, ÚPLATNÝ ÚŘEDNÍK A „PONORKA“…

Zase chčije. Bůh ví, kdy se z téhle zapomenuté díry dostaneme, protože prašné cesty se staly bahništěm. Bankomat tady neznají a hotovost se povážlivě tenčí. Jde se spát. O hrozící askezi budeme jednat až ráno.
Nevím, zda je mé ráno moudřejší večera, ale včera jsem určitě nevypadal jako mudrc, když mě Stáňa večer přistihla s hlavou pod chatrčí a s vystrčenou prdelí, jak hledám propisku, co mi propadla mezi prkny. Jediná cesta džunglí je po včerejším tajfunu velkým bahništěm a jak ji déšť udržuje v mazlavém stavu, projíždíme jílem zbarvenou vodou v nížinách a kodrcáme se po kamení a balvanech přes kopce. Z houpání a kodrcání je mi blbě. Je mi blbě, ale vydržím. Z Tay tay pojedeme tak 6 hodin. Z horké džungle stoupá rychle pára ještě za deště, aby se z ní nad námi seskupila další temná mračna. Náhle stojíme. Scéna před námi nám nedává žádné naděje na pokračování k cíli. Plně obsazený a naložený autobus s třiceti cestujícími ještě i na střeše, zapadlý v hlubokých bahnitých kolejích až po dveře, úplně blokuje i bez toho nemožný průjezd. Bosí, jílem zbarveni, pohybují se Filipínci v hlubokých blátivých kolejích, které je občas skryjí až po pás. Za sebou vláčejí zablácená lana a naděje se vynořuje zpoza zákruty. Hlemýždím tempem nám chvátá na pomoc buldozer.
Po náležité dramatizaci, kdy navazované lano asi čtyřikrát prasklo, kloužeme po blátivém podloží jak sáně taženi buldozerem. Poplatek za vytažení a pokračujeme. Čekatelů je tady fůra a tak je bláto pro někoho překážkou a pro jiné vítaným výdělkem.
Motorové rikši – cyklotrialy – jezdí městem Puerto Princesa všemi uličkami nepřetržitým proudem a turisté i místní je využívají i na krátké vzdálenosti, protože jsou doslova za babku.
Bankomat mi vydává bankovky po troškách, až přestává úplně. Zítra letíme do města Cebu na stejnojmenném ostrově.
Taxikář se nechal usmlouvat na 200 peněz a veze nás do hotýlku za 800,-. Hotelový majordomus nám přidrží dveře a následně se prohýbá pod tíhou našich báglů. Ale vše s úsměvem. Dvacka ho pobavila.
Cebu nás přijímá do víru pachtění se chudých i bohatých. Cyklotrialy tady sice byly vytlačeny taxíky a mladí chodí oblékáni na americký způsob, ale bída je přesto na Filipínách všudypřítomná v podobě žebrajících děcek. Jeden malý klučina se oběma rukama drží mého předloktí a tiskne k němu svou tvářičku, jakoby říkal: „Prosím Tě nech si mě, vezmi mě odsud, adoptuj mě.“ Jsme už trochu otrlí a tak vím, že je to zřejmě účinný trik na nepochopitelně přecitlivělé bledé tváře. Dávám mu za výkon dvacku s vědomím, že se na mě okamžitě sesypou všichni žebráčci z okolí. Dostávají drobáky, zatímco klučina hbitě mizí, aby nemusel svůj honorář odevzdat šéfíkům.
Jako bílí středního věku jsme zde automaticky bráni za boháče a zdroj možného přilepšení. Potřebujeme prodloužit víza a z fronty čekajících Asiatů nás okamžitě vytahuje úředník a mezi všemi čekajícími nás vleče do svého kanclu.Přičinlivě vyplňuje všechny formuláře, dělá kopie pasů a pak nabízí extra servis bez čekání. V 11:00 prý zavírají a když ohodnotíme jeho snahu, budou víza do půl hodiny. Stáňu už předem rozladilo, že nás ta sranda kvůli novému výnosu filipínské vlády přijde na 5 litrů v našich a tváří se na úředníka nevraživě od chvíle, kdy k ní ta informace dorazila, přestože jí musí být jasné, že on je v té věci nevinně a participuje na turistech jinak. Já však chci situaci řešit expresně a tak bankovka, která před úředníkem přistála na stole, měla náležitě ocenit jeho zásluhy. Vykulil oči – Stáňa je zas vykulila na něj – a už nás naštvaně směroval k přepážkám. Jsem udiven, nestačí mu tisícovka? Až čekajícího v houfu s ostatními mě ústy Sáry dostihlo poznání příčiny. Nebyla to zamýšlená tisícovka. Úředníček dostal stovku. Přesto nás imigrační úřad vyplivl i s vízy ještě před jedenáctou.
Během zbytku dne zázračně stíháme opravu kamery, podojit ATM i koupit lístky na zítřejší loď na ostrov Bohol. Skvělé, neradi se zdržujeme ve městech.
Kynedril do mě skočil úplně zbytečně, neboť rychlá loď nemá na čem poskakovat. Moře je rovné jak zrcadlo a vlny tvoří jen brázda za naším přívozem.
Jedeme vanem na ostrůvek Panglao, mostem spojeným s ostrovem Bohol v přístavu Tagbilaran. Dostáváme se na profláknuté turisticko-potápěčské místo Alona beach. Náročné harcování poslední týden, disentérie provázená křečemi v břiše, dráždivý kašel a bolavé koleno spolu s několika neshodami se vybíjí emotivním výbuchem hádky. Nutný ventil po několika měsících stálé těsné blízkosti. Vypouštím páru a je klídek. Ráno už zase fungujeme normálně a po grilovaném kuřeti za pouhých 160 P hurá do oceánu.

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář