Jdi na obsah Jdi na menu
 


7 TISÍC OSTROVŮ I

21. 9. 2010

FILIPÍNY

 

 

 

1/ ZOMBÍ,OPIČÍ DRÁHA S PLOUTVEMI, HLADOVÝ VARAN....

 

  

 

Šimrají mě malé tropické potvůrky, jak po mě lezou pod úsporným světlem otevřené občerstvovny našeho resortu. Píšu si píšu a Křečová žíla mě právě nazvala smradlavým skunkem, což je pro Malého buzerantíka, naši kráčmeru, velkým důvodem k veselí. Taťulda –Chcípák Krvavý voko, se však nenechá rozhodit a věnuje se dál záznamu prožitého primitivním způsobem – propiskou na papír. Tma kolem je živá. Noční skřeky i pachy zvířat okolní džungle, hmyzí cvrkot, šustění velkých palmových listů ve větru a příboj Pacifiku je nám kulisou k večeři spolu s čpavým zápachem repelentu, ale ten patří k věci.   Nebudu však předbíhat událostem a vracím se v čase.  

„Tropický déšť jsem tak brzy nečekal!“ reaguji na spršku objednané coca-coly, kterou se ovšem nemám v úmyslu oplachovat. Letuška se omlouvá a jako kompenzaci mi navíc plácne horký hadr na ksicht, to asi, aby dojem tropů byl úplný. Letíme! Zase letíme a tak se nemůžu zlobit. Čeká na nás víc, než 7000 ostrovů v Pacifiku a doposud nevíme, které si vybrat k prozkoumávání a pobytu. 7000, není to k zešílení?

 

 

filipiny---pohled-na-ostrovy.jpg

 

 

 

 Horko. Tlačím letištní vozík s naším přehnaným equipmentem a tekoucími proudy potu začíná má odtučňovací kůra na naší 80-ti denní anabasi po Filipínách. Hledáme úschovnu – baggage room. Jeden policajt nás směruje nahoru, druhý zas dolů a když jedeme po čtvrté výtahem, začínám tušit jejich zábavy. V duchu si říkám: „Ty vole, to letíš přes půl zeměkoule, aby si tady z tebe dva filipínští utřinosové dělali kašpárky?“ Jasně, že to hodím za hlavu a radši bereme taxi.  Za chvíli se s úlevou zbavujeme obtížné váhy našich krámů v hotelovém pokoji a  vyrážíme absorbovat neznámo všemi smysly.filipiny---manila.jpg Manila nás přijímá do svého rytmu. Leží na Luzonu,  největším z ostrovů Filipín, a je jejich hlavním městem. Jdeme pěšky na metro a to je stejně neobvyklé, jako bílá barva pleti. Osobitě vyzdobené, barvami zářící, ale i zaprášené, korozí nahlodané, jeepnye, převládají v husté řece čtyřproudové vozovky. Všichni se diví. Vždyť stačí jen mávnout a za pár drobných pesos se vezeš. Tak co se tady ti potrhlí běloši motají? Pravda je taková, že se zatím přizpůsobujeme. 4x probíháme obchodní dům nahoru a dolů, než se trefíme na nástupiště nadzemního metra. Máme dost, jsme unavení. Jsme na cestách bezmála 30 hodin. Já beze spánku. Potácíme se, jako mátohy a proti ostatním cestujícím působíme poněkud nazelenale. Pach našich zpocených těl jim prý připadá mrtvolný. Na madlech vagónu visící a kývající se zelené příšery s krvavýma očima od mnohahodinového sledování nablblých filmů v letadle přitahují pohledy domorodců, jako lampa můry. Musejí si myslet, že jsme zombí. Už abych byl v posteli.

 

 

Podvozek narazí na betonovou ranvej a letadlo drncavě brzdí. Palawan je málo osídlený podlouhlý ostrov a Puerto Princesa je jeho hlavním městem. My však nemáme důvod zdržovat se ve městě a tak bereme tricykle, což je obdoba indické rykši, nebo thajského tuk-tuku. Odváží nás na bus terminál, kde se barevné jeepnye  plní Filipínci.filipiny---pallawan---zebracci.jpg My si musíme pár hodin počkat na ten do Sabangu, na druhou stranu ostrova. Riskuji v bufetu polévku a je skvělá. Zatím se kolem hrnou nabídky na dopravu. Nechápou, proč milionáři ze západu preferují nepohodlí a nepřiplatí si za komfort. Do každé natažené dětské ručky dávám nějaké mince, s jejichž hodnotami se teprve seznamuji. Nezbyla mi ani jedna.
Jedeme! Hurá! Namačkán a stlačen na potrhaném sedadle s hranatým železem pro opření zad, kolena naražena na stejný železný profil sedadla přede mnou a se skloněnou hlavou pod nízkou střechou jeepnye, jásám v duchu, ale netuším věci příští, i když bych měl. Jsme přece v jihovýchodní Asii. Vyjíždíme o hodinu dřív, ale radujeme se předčasně. To jen v nějaké zapadlé ulici nakládají na střechu na  naše bágly nějaký velký ocelový stroj bůh ví na co a vyrážíme. Ale divným směrem. Ocitáme se opět na terminálu jeepnyů! Naskočí pár domorodců, někteří na střechu, a jedeme. Ne daleko. Musíme tankovat a i tady chodí místní s různými pochutinami a pokřikují. Kupuji slané buráky s praženým česnekem. Pikantní, ale páchne z úst. Při každé zastávce probíhá nakládání něčeho k přepravě a ne jinak je tomu i na pumpě. Vyjíždíme. Asi se mi něco zdá, ale jsme zas na terminálu. To by mě šlak trefil! Chce nás snad vozit až do večera pořád dokola? Aby ho husa kopla!

Příjemně mírné drncání betonové silnice skončilo po půl hodině a výmoly spolu s velkými kameny mi prostřednictvím vozidla masírují záda i kolena o kovové hranoly opěradel. Okny fouká prašný dech prašné cesty. Místní jsou zvyklí a balí si celé hlavy i s nosem a ústy do různých šál a šátků, takže by celá scéna mohla většině Evropanů připadat jako surrealistický výjev únosu bílé rodinky podivnou teroristickou skupinou v křiklavě barevném autě s hlídkujícími zakuklenci na střeše.

  Plně naložen lidmi i věcmi se jeepny řítí přes hrboly s řvoucím motorem na plný plyn. Přestože ve zpětném zrcátku vidím kývající se nohy Filipínců sedících na střeše našeho busu a odhaduji, že jich je tam dvakrát víc, než uvnitř, každou chvíli zpomalíme na rychlost úměrnou věku toho, kdo za jízdy naskakuje a po oknech šplhá nahoru už při plné rychlosti.filipiny---pallawan---zastavka.jpg Usadí se asi na hlavách těch, co na střeše byli před ním. Vše se děje se smíchem provázeným komentáři ostatních domorodců, když tu se ozývá křik a bušení do střechy. Manažer jeepnye, což je klučina, organizující nastupování a smluvenými signály oznamující řidiči situaci, obvykle poklepem na kovové části auta, sjíždí rychlostí blesku ze střechy a běží si pro cigáro, které mu vítr urval z pusy, ale to už opět jedeme, manažer naskakuje za jízdy a s opičí šikovností je okamžitě na střeše busu. 

Upoutává mě netečný pohled stařeny z přítmí bambusovo-palmového přístřešku nedaleké restaurace. V prachu kolem běhá drůbež a povalují se psi. Pach rybiny, drůbeže i prasat se mísí s pachy vařených jídel. Za bambusovými domky vidím zpěněný příboj Pacifiku a nad vsí se tyčí hustou vegetací porostlé hory. Jsme v Sabangu.

 

 

filipiny---ostrov-pallawan---pristav-sabang---plaz.jpg

 

 

 

 

 

Zvuky noční džungle, ani příboj nepřehluší skupinu zpívajících snědých děcek pod vedením mladé Filipínky, sestry nějakého církevního řádu, která ode mě dostala dvě stovky na charitu a teď nám tady houf malých Filipíňat vánočně zpívá, zatímco pojídáme vynikající garnáty vařené v kokosovém mléce. Říkám: „Takové vánoce mi vyhovují.“ a Stáňa, sedíc se mnou v jakémsi altánku se stolkem poblíž moře a studujíc průvodce, kam dál za zážitky na souši i v moři, dodává: „ Když si představím ty uhoněné baby v předvánoční honičce za nákupy, uklízení, vaření a pečení, aby se jejich už beztak tlustejm manželům i dětičkám ještě víc zvedl cholesterol....“, odmlčí se: „V pátek to vidím lodí do Port Barton, nebo do El Nido. Kolem je na mapě plno ostrůvků s vyznačenými korálovými útesy.“ Vánoce zkrátka mohou být na více způsobů. Polykám poslední hlt nedobrého piva San Miguel a jde se spát do chýše. 

 Nahazuji bágl na záda. Uf, kdo by řekl, že budou ploutve tak těžké. Slunce už je nad horou a povolenku pro vstup do rezervace máme koupenou, tak vyrážíme. Podle mapy i průvodců by měl být v okolním moři při ústí nejdelší podzemní řeky světa dobrý šnorcheling na korálových útesech. Zpocený jsem už kousek za resortem. Brodíme nějakou malou říčku a mažeme po pláži, kde nás včera poštípaly muchničky v místech, co Stáňa vyplašila tlupu makaků. Štípance, zalévány potem, svědí nepředstavitelně, ale škrábání je zakázáno. Znamenalo by vznik tropických vředů. filipiny---ostrov-pallawan---pristav-sabang---monkey-trail.jpg

 

 

  Stoupáme po úzkých dřevěných schodech vzhůru džunglí, jíž pod námi prosvítá moře. Totálně zmáčený přelézám kopeček a blížíme se k něčemu, jako hraniční kontrola. Úředníci, držící stráž u vstupu do džungle, nás nechávají vyplnit kolonky jméno, národnost, věk a hodina vstupu do rezervace, zatímco hodina výstupu zůstává otevřena, aby nás v případě jejího nevyplnění mohli prohlásit za ztracené. V národním parku je kromě množství jedovatých hadů a škrtičů i sedm původních typů deštného lesa, několik tisíc tun nepřeberného množství druhů hmyzu, jeden druh opic a 12 druhů ještěrů, z nichž někteří jsou docela mackové. Je tu plno stromových krys, hlodavců, divokých prasat i spárkaté zvěře a krásně zbarvení velcí motýli. Nevím, zda něco z toho potkáme a netuším, že mi půjde cestou o život. Jdeme dál a já poctivě dehydruji pocením. 

 Už jsem viděl po Václaváku v Praze šedivého blázna táhnout kachničku na provázku, ale jít do hornaté džungle s batohem, narvaným výbavou na snorcheling o váze asi 15-ti kg ,to je vstupenka do Bohnic. Myšleno, do léčebny chorých hlav. 
  Monzun přináší dusno a mrholení, střídané lijáky. Při přelézání třetího kopce začíná mít Stáňa strach, jestli to vůbec přežiji. Tvrdí, že jsem zelený s modrými, pulzujícími žílami nad čelem a s vypoulenýma očima prý vypadám, že melu z posledního. Každých 50 schodů musím dát kardio-přestávku a mocně vydýchávám nadlidský výkon. Infarkt nadosah. Monkey trail – tak se tahle stezka nazývá – volně česky přeloženo, opičí dráha, je na vojně známá lahůdka. Proti té zdejší je to však čajíček. V plné polní by jí zvládla tak polovina našich dnešních profesionálních vojáků. Za dob komančů možná tak dva.
 

 

   Liány svazují skály, jež jsou porostlé kaktusy, palmami a jinými rostlinami. Jakoby liány byly nějakou obří sítí nad našimi hlavami, když cizopasí na každé dřevině džungle. Život kolem víc slyšíme, než vidíme. Tu něco zašustí v podrostu, tam zakřičí dravec, nebo bublavé zvuky opic nám prozradí, že nás jejich tlupa z povzdálí doprovází. Vše tu bují a bojuje o své místo na slunci nesmlouvavý zápas, kde po právu silnější vítězí a bere vše, zatímco poražený o vše přichází a poslouží svému okolí za potravu, ať už jde o rostlinu, nebo živočicha.

 

 Fakt mám dost. Nevzpomínám si, kdy jsem si dal naposledy takhle zabrat. Příkré polorozpadlé kluzké schůdky dolů k ústí řeky. Brzdit svou váhu s báglem výbavy na šnorcheling po schodech dolů je nad síly mých stehenních svalů, když setrvačnosti lze tak pohodlně podlehnout a řítit se, ovíván vzduchem, volným pádem bez jakékoliv námahy. Nakonec shazuji zátěž na lavičku u filipínských organizátorů výprav do útrob země po nejdelší podzemní řece světa a zhroucený na téže lavičce se dozvídám, že tady žádné korálové útesy nenajdeme, a že táhnu batoh ploutví, blbec, zbytečně. filipiny---ostrov-pallawan---monkey-trail-...jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

Přestože jsem apatický vyčerpáním, málem mě trefilo. Náladu mi zvedla až opice, která přiběhla ke Stáně a prokousla jí igelitku se sváčou. Přivedla ji tak ke slušnému zaječení a ten šok navrací mé srdce k tepu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Najednou zjišťuji, že mohutný kořen stromu přede mnou se pohnul a do té doby odpočívající varan na mě svým rozeklaným jazykem zaměřil pozornost.

 filipiny---ostrov-pallawan---pristav-sabang---varan.jpg

 

 

 

Pomalými, línými pohyby se ke mně šine na svých širokorozchodných končetinách s ostrými, respekt budícími, silnými drápy. Nezardousí mě. Ani neroztrhá na místě. Stačí mu trochu mě kousnout a pak jen sledovat mou stále nejistější stopu, neboť v jeho slinách sídlí bakterie, které mě za pár dní spolehlivě zbaví nejdříve vůle k životu a pak i života samého. A tehdy nastane krmení varanů. Zaznamenávám jisté zlepšení nálady. Nejsem tady zbytečně. Alespoň jeden potrhlý šnorchlista nasytí svým tuhým tělem hladové pravěké predátory. V novinách pak budou otazníky nad tím, co ten běloch dělal v džungli s ploutvemi.

  Nakonec přece jen šnorchlujeme díky tomu, že nám pracovníci parku přivolali loď ze Sabangu a ta nás odvezla kolem mým potem zmáčených kopců zpět k zátoce, kde sídlí vstupní kontrolor, co tvrdil, že u podzemní řeky šnorchlovat lze. Teď se na mě usmívá. Zabiju ho později.

Ještě jednou, ale bez báglu, si po jednodenním odpočinku dáváme  kopečky džunglí tam a zpět s přestávkou a ochlazením v podzemní řece Sabang, kde netopýři provádí své manévry těsně kolem našich hlav. Ve vlhku džungle všechny elektronické zmetky vypověděli službu a skoro mi tím  zkazily náladu.

 

 

filipiny---ostrov-pallawan---monkey-trail-....jpg

 

 

  2/ KYNEDRIL KE SVAČINĚ A ÚCHYLNÁ DRŮBEŽ OSTROVA CACNIPA  

 

 

Sabang opouštíme po týdnu, během něhož nás, staré mazáky, dostaly muchničky hned druhý den, během něhož jsme zjistili, že táhneme neúměrnou váhu se spoustou zbytečností a během něhož jsme zaznamenali, že filipínská kuchyně neoplývá koriandrem. „Hurá!“  Váha bagáže každým krokem jakoby narůstala a k molu je jeden a půl kilometru. Výsledkem je odrovnané koleno. Hlavou se mi honí heslo: „Minimalizovat výbavu!“, ale, jak říkávala máma: „Pozdě Bycha honit.“ Já, jako malý kluk, marně přemýšlel, kdo je Bych a proč ho chytat.

Zatím jsme se zbavili asi tří kil z původní výbavy a cestou z ní budou pomalu opadávat další nepotřebnosti, ale něco i přibude. 

 

  Ke svačině polkneme kynedril a už se brodíme ke kocábce, co nás vezme na ostrůvek Cacnipa. Sprchováni vodní tříští od přídi, sledujeme nádhernou scenérii skalnatých zarostlých nepřístupných ostrůvků, vzájemně se překrývajících i vynořených z hlubin osaměle. Vynořených proto, protože, když je míjíme, jakoby byla skaliska útesů, vystupujících z vln, šikmými šrafy, což ukazuje, jak se mořské dno vzedmulo pohybem zemských ker a vykouklo nad hladinu. Prostě šlo nahoru šikmo. 

K obědu už máme pozorování korálových rybek a malého žraloka mezi útesy kolem ostrůvku Cacnipa. Jediný resort je tu předražený a přítomnost komárů a muchniček na jediné pláži vyděračství germánského majitele ještě podtrhuje. tri-klauni.jpg

 

                                          Sasanka plná klaunů.

 

Všichni se otáčí a musí jim být jasné, že ty hlasité výkřiky s ozvěnou jsou sprosté nadávky. Stáňa si desinfikuje rány. Už je takový mazák, že podcenila jednu vlnku při vylézání na ostré útesy, ta ji chytla za zadek a semlela ji mezi břity skaliska. Další dobrou zprávou k večeři je, že zásuvka pro dobíjení je odříznuta a žárovka pro zásuvku zlodějku je příliš vysoko.

zluta-houba.jpg

  Fotoaparát  nezachytí barvy v plné škále a zářivosti. Skutečnost je barevnější.

 

Kolem třetí hodiny ráno nás probouzí nešťastný a hlavně hlasitý nářek štěněte, které německý majitel resortu zavřel bezohledně do pokoje vedle nás. Stáňa opět řeší situaci rázně a plastová láhev, jako by byla jejím mečem. Nejdřív s ní tluče do stěny, pak otevírá dveře bungalovu a do noci vykřikuje: „ Dog! Dog!“ a vyje, jak pes baskervilský. Majitel, počítajíc penízky u lampy na hmyz, vyvalí hrůzou bulvy a naježí se mu vlasy v zátylku, jak mu mráz jezdí po zádech z těch nedefinovatelných zvuků, které snad ani nemůže vydávat živý člověk. Popadne baterku a maže uklidit mučené štěně jinam. Stáňa boduje. Usínáme, ale za hodinku: „Kykyrikýýýý!“. Jediný blbec kohout na ostrůvku a začíná řvát. Noc hrůzy. Jestli ten vydřidušský němčour bude chtít za bungalov víc, než 600 pesos za den, asi mu ublížím. Zbitý z prožité noci si ulevuji na toaletě, když se na mě začne Sára od umyvadla náhle kácet v mdlobách. Nebýt tam, rozmlátila by mísu hlavou. K posteli už ji vleču téměř bezduchou. Obklady a pitný režim vše napraví.

   Kolem Stáni se ovíjí dlouhé žahavé rameno medůzy a zanechává pálivou rudou stopu na její levé ruce a zádech. Po vynoření se od zábavných klaunů v sasance se ocitáme v mračnu žahavého planktonu. Rychle ke břehu, než dojde ke znehybnění. Přestávka s jídlem je řešením.

 

Medůza žahla Stáňu, ale znehybnění místo ní postihuje hosty i personál resortu ve chvíli, kdy se na dramatickém pozadí temné bouřkové oblohy objevují tři černé siluety, kráčející husím pochodem směrem ke zpěněnému moři mezi útesy. Střídavě lije, prší a lije, ale to nás od dalších podmořských průzkumů nemůže odradit. Navlečeni v neoprénech proti průhledným žahavcům, hrdě kráčíme vstříc dalším dobrodružstvím, defilujíc tak mimoděk před pobaveným osazenstvem restaurace. 

 

Přežvykujeme skromnou večeři a s terasy restaurace zaznamenáváme rychlejší pohyb mezi místní drůbeží. Kačer nabírá pomalu zrychlení a z pomalého kolébání dosahuje nečekanou rychlost, když odhání dotěrného kohouta od svého kachního harému. Ze srandy říkám: „ Hele, kačer žárlí na kohouta!“, ale náhle, ve chvilce kačerovy nepozornosti, kohout opravdu skáče na jednu z kachen a k její zjevné radosti ji úchyl znásilňuje. Kačer mává vztekle křídly, řve a běží na kohouta. Pozdě. Nevěřím svým očím. Všichni decentní hosté resortu nesouhlasně sledují hlasitě se řehnící Stáňu. Malý buzerantík – kráčmera ji okřikuje, ale ta se začíná nezvladatelně kroutit smíchy, protože za to, že kohout znásilnil kachnu, mu dva kačeři vojíždějí jeho jedinou slepici. Co z tohohle vznikne? Zajímavé na tom je, že si tady úchyl kohout s úchylnými kačery dělají naschvály a jak to vypadá, nejvíc si užívá úchylná slepice. Po aktu samém se jen nepatrně otřepe a spokojeně odkráčí s pocitem, že je v kurzu. Sodoma gomora. Distingovaní, tiší, kulturnější hosté resortu jen vyvalili oči, když Stáňa smíchy nezvládla svěrače a zvučným prdem posílila monzun. Pak s ještě uslzenýma očima zatroubila do kapesníku, až švícarské babce zaskočil pankejk. Zkrátka, proč si dělat násilí, když právě relaxujeme? Že je náš odpočinek zvláštního druhu? Jistě. Průjem, muchničky, komáři, pavouci v botách, blízká setkání s žahavými medůzami. To vše jsou naše radovánky a přijdou i lepší!

zluta-krabicova.jpg

                         Zbarvení havíše vypovídá o nebezpečí jedu.

 

 

A zase nás vítají průhledné světélkující provazce, medůzy a další drobní souputníci obrovského mraku planktonu, ale chráněni neoprény, neohroženě vplouváme mezi žahavce. Oni nám však ulpívají na nekrytých místech obličeje, kolem uší a na krku. Drobní živočichové se mstí za svou smrt téměř s účinností včelího roje. Míjí nás hejno malých olihní a kanic hledá úkryt, když se plavu pozdravit s klauny. Sílu opravdu rozezleného Pacifiku však zakusíme až zítra. Zatím nic netuším a je mi celkem fajn, nebýt střevních potíží.

 

 

 

3/ ZÁCHOD U ŽRALOČÍ TLAMY A TRANSVESTITA

 

 

 

Vstáváme v 7, protože v 9 nás nabere loď směrem do El Nido, ale ještě v jednu odpoledne házíme pod palmami šipky. I ruská rodinka trpělivě čeká. Překližková kocábka se zlomeninami bambusových vysloužilých vahadel zafačovanými provazy se objevuje v půl druhé plně obsazena a nikdo nemá v úmyslu ji opustit. No nic, když může být v jihovýchodní Asii gumový čas, nacpeme se i do plné loďky. Opět posilněn kynedrilem si sebevědomě sedám na příď, přičemž nadávám na lodníky, že svou skořápku zakotvili v hloubce a tak jsme mokří po prsa i výše. Za nedlouho mám pochopit, že jsem se mohl klidně potopit celý i s bagáží a vyšlo by to na stejno. pc280453.jpg                                     Sotva vyplouváme ze závětří, zmocňují se nás živly.

Vlny nabývají na výšce a zvedají se před přídí v hrozivě temné, zdánlivě nepřekonatelné hradby. Na hřebenu se loďka s praštěním a úpěním své dřevěné konstrukce převáží. Plácneme sebou hlučně do prohlubně, aby nás vzápětí zalila a pohltila další mohutná vlna. Protože vlny přicházejí ze všech stran, mám pocit, že se můj žaludek pohybuje nahoru a dolů v nějakém klikatém výtahu. Je mi blbě. Odevzdávám snídani rybám jedním rychlým vrhem přes pravobok, zatímco někteří vylévají vodu. Stáňa má výraz čisté hrůzy, Švédce, přítelkyni Kanaďana, je jasné, že její životní pouť končí a tak brečí schoulená do klubíčka. Amík s Kanaďanem chlastají dál ze svých zásob piva a Australan si se mnou na přídi užívá tu zábavu, jenže on se doslova raduje. Mně je tak blbě, že je mi všechno jedno. Už abychom šli ke dnu a to utrpení skončilo, neboť smrt je pro mne vysvobozením. Zatím ale loďka drží směr a její postraní bambusová vahadla naráží se skřípěním do vln. Ohnuté držáky vahadel způsobují, že štíhlé filipínské loďky z dálky vypadají jako nějací pavouci, pohybující se po hladině oceánu.  Tyto zahnuté bambusové tyče drží tíhu náklonu naší loďky a jsou skoro všechny popraskané a vyspravené pouhým svázáním prasklého místa provázkem. I vahadla drží zvláštním systémem spousta provázků. Ty jsou pohybem a náklony lodi napínány a zas povolují. Provázky drnčí jak struny a loď, kroucená vlnobitím, praští v hukotu bouře, až se vloudí představa tisíců třísek na hladině, coby jediného důkazu o tom, že se tady před chvílí plavilo pár bláznů na lodi z osmimilimetrové překližky. pc280455.jpgPadáme do hlubin a před námi vyrůstá další ohromná vlna. Přelévá se přes loď a slaná voda nás na chvilku zahřeje v překvapivě chladném větru, co šlehá sprškami studeného deště. „ Shark! Shark! Big shark!, překřikuje řev vln a větru Stáňa v angličtině, aby ostatní rozuměli. Všichni sledujeme očima směr její natažené ruky. Hřbetní ploutev dvakrát větší, než naše kormidlo, brázdí vlny spolu s námi a dává tušit velikost živého torpéda těsně pod hladinou. „ It is tiger, six meters.“, nevzrušeně nás informuje kormidelník s kamennou tváří. Hrozivý predátor nás už nejspíš chvilku sleduje s představou rychlého občerstvení při minimu vydané energie. Reakce ve skořápce jsou různé. Od strachu až po vzrušení z neobvyklého setkání. pc310665.jpgBojujeme však dál. Vyléváme z lodi přibývající vodu a zdoláváme jednu vlnu za druhou. Směs národností na lodi tvoří Švédka, Kanaďan, nesmí chybět Amíci, jsou tu i Němci, Francouzi, Australan, ruská rodinka, Češi a Filipínci, naši lodníci. Stáňa, zužovaná většinu cesty vnitřními přetlaky, se s náhlou rozhodností vydává po skákající a kroutící se loďce k překližkové ohrádce, jež je vytrčena za záď lodi za kormidelníkem a je pro dámy i pány. Za naší situace jde doslova o riskantní artistický výkon, co může skončit rychle se vzdalující hlavou a mávajícíma rukama nad hladinou kdesi za námi. Stačí uklouznutí. A to nemluvím o tom, že bílé hýždě jsou nabídkou k ochutnávce pro „rybku“, kterou jsme viděli před chvilkou. Potřeba je však nezbytná.  Vplouváme mezi množství ostrůvků a vytoužený přístav je zde. El Nido nás vítá se stmíváním. Šest hodin trval badminton s mým žaludkem, než má noha s úlevou spočinula na pevné zemi. Číšnice – transvestit – se snaží o půvabnou dívčí chůzi a tlemí se od ucha k uchu. Je jak zpomalený film. Mokří jsme my i bagáž a čaj bodne. V přístavní hospůdce se svítí svíčkami, protože starosta El Nida je spořivý člověk a zapíná generátory až za černočerné tmy.

 

 4/ KOKRHÁČI, PYROMANI A NAMÍŘENÁ KULOVNICE...

      

 

Náhle vypuká střelba a výbuchy všude kolem. Že by další vpád muslimských radikálů? Ale je konec roku a Filipínci, když slaví, tak opravdově. Říká se o nich, že jsou všichni šílení pyromani a právě potvrzují svou pověst.

El Nido plaza in je ojedinělý resort uvnitř městečka, kde je ubytování v bambusových chýších. Za 230 kaček přijatelné a příjemnější, než beton, přestože záchod a sprcha je přes dvorek a když se v noci pracně vysoukáš z pod moskytiery kvůli nutnému vypuštění přebytečných kapalin po vypitém pivu a ze tmy pod chatkou na tebe něco rozčileně hrdelně zakrákorá, čekáš, co ti skočí za krk, což potřebu poněkud urychluje.  Kohouti řvou ve dne v noci. Stačí, když jeden začne a serenáda se rozezní. Podle způsobu řevu musí být někteří hysterici. Do toho všeho rány petard se zvyšující se intenzitou s blížící se půlnocí. Nejraději bychom padli do postele, ale nemáme šanci. A dým z petard houstne. Dnes repelent netřeba. Všichni moskytos prchli, nebo padli. Bereme baterku a vyrážíme do ulic, kde to vypadá jak při manévrech. V hustém čmoudu se míhají siluety aktérů, které občas osvětlí reflektory projíždějících tricyklů, až na střechu přeplněných rozdováděnými hlaholícími domorodci. Vyskakujeme, zasaženi do lýtek explozí nějaké amatérsky vyrobené petardy a záškodníci, kteří nám dělobuch pod nohy hodili, jásají. Naše drobné popáleniny jsou dnešní noc asi běžnou věcí. Na každém rohu jsou hloučky dětí. Je jich tu jak much a petardy vybuchují na zemi i ve vzduchu. I dospělí jako by zdětinštěli, řádí po celém městečku a kohouti šílí. Blázinec. Umístit výřez toho na pražský Václavák, Pražané by zírali s otevřenými papulami. 

   Množství dětí školního i předškolního věku je jedním z Filipínských fenoménů. Vypadá to, jako by tvořily 80% populace. Tím dalším fenoménem jsou kohoutí zápasy a množství bojových kurů, kteří svou početností převyšují počet obyvatel Filipín nejméně třikrát. Alespoň takový je náš dojem. Výhodou Filipín je angličtina. Ačkoliv valná část Filipínců má španělsky znějící jména, která jsou pozůstatkem španělské kolonizace, mluví se zde anglicky a angličtina je i úředním jazykem. Vedlo k tomu nepochybně moudré rozhodnutí, ale určitě ne prosté emocí. Američané totiž dvakrát Filipíny osvobodili. Jednou je vytáhli ze španělské kolonizace a po druhé vyhnali japonské okupanty. Filipínci amíky milují a ti se pro ně stali nedostižným vzorem. Protože místní mají každého bělocha za Amíka, volají i na nás: „Hej, Joe!“. Všem odpovídám: „Hallo!“ a v pravé ruce třímajíc litrového lahváče nedobrého piva San Miguel, levou jim mávám na pozdrav. Za pomalé chůze jim odpovídáme na věčně stejné otázky a naše odpovědi se za námi rozplývají přehlušeny rámusem vítání nového roku.  Jdeme konečně spát. Nejmíň týden nevlezu na loď, říkám si v duchu, ale člověk míní a život mění. A to hned zítra.

 

filipiny---ostrov-pallawan---pristav-el-nido.......jpg

 

Šlapeme kolem celé zátoky Coron coron a batoh s ploutvemi a ostatním nese Stáňa, protože mě ukrutně bolí artritické koleno. Pan Tricykle nás na druhou stranu odvezl nejspíš schválně a nechal si zaplatit asi tak 10x víc, než od místních. Cesta je dlouhá. Jdeme po pláži, pak mezi palmami, po útesech, kousek džunglí a nakonec i rybářskou vesničkou, kde na nás nevěřícně zírají, odkud jsme spadli. Zkusíme štěstí pod mohutnou kamennou stěnou, kde je pláž, sevřená ze všech stran skalami s podivným názvem 7 comandos. Víska svými domky na kůlech zasahuje až do Jihočínského moře, které je mezi touto stranou Palawanu a kontinentem. Na plácku za vsí se shromáždili téměř všichni zdejší a za smíchu a křiku se tam něco řeší. Přicházíme blíž a překvapeně sledujeme, že si tady hru na slepou bábu užívají v podvečer po robotě spolu s dětmi i staříci. Nečekaně chlazené nápoje nám předkládá totálně zmaštěnej majitel malého krámku, který bere vítání nového roku zvlášť vážně. Dáváme s ním řeč, ale je to řeč neřeč. Nějaké informace získáváme až od jeho dcery, která, na rozdíl od tatíka, vládne spisovnou angličtinou. Musíme brodit kolem skal, abychom se dostali na malou pláž, coby základnu našeho dnešního šnorchelingu. Na mini-pláži je mini-loďka a na kopci nad ní mini- chajda. Od ní k nám schází její vlastník, mává rukama jak větrný mlýn a něco vykřikuje. Kolozubě se směje od ucha k uchu. Posunky vysvětluji, že jdeme šnorchlovat. Opět ukazuje své dva zuby v širokém úsměvu a s vějířky smíchu kolem očí kývá hlavou. Vytahuji všechen ten náš drahý equipment včetně vodotěsného foťáku a přemýšlím o jeho úsměvu. Je to evidentně prostý člověk, spokojený se svým skromným a tvrdým způsobem bytí. Těžko ho něco překvapí a na tomto zastrčeném místě, minimálně zatíženém nároky civilizace, určitě plyne jeho život klidně i za bouře. Diogénes by se od něho mohl učit. I tady jsou zvědavé děti, pro něž je naše přítomnost neodolatelná. S křikem však prchají, sotva vkročím na první skalní schůdek směrem k nim.   

 

 

Vlny, bušící do téměř kolmého vysokého skalního masivu, nás pohupují a Stáňa má karetu na dosah. Přes naše předsevzetí být pohromadě se při čumění pod hladinu dostáváme každý jinam a ztrácíme veškerý kontakt. Míjím pláž 7 comandos a vplouvám nepozorně do mraku žahavců. Jako bych dobrovolně skočil nahý do kopřiv. Stáňa se Sárou zatím vylezli na pláž omrknout situaci a setkali se s kulovnicí ozbrojeným strážcem toho místa, který je donutil  zapsat sebe i mě, šnorchlujícího asi 400 m odtud. To se mi nestalo ani v byrokratické Indii. Ještě, že nechtěl i pas, pan hlídač.  

 

 

 

ropusnice.jpg

 

 

 

 

V hloubce asi 6-ti metrů leží na řasami porostlém kameni v zeleném světě velká bílá ropušnice. Neodolatelný objekt lovu. Dvakrát se potápím a fotím jedovatého tvora. Dalším objektem je zářivě žlutá zívající houba s fialovou kresbou. Nádhera!

  

 

 

 Příliv nám odřízl cestu zpět. Teprve teď chápu pokřik staříka a psychicky se připravuji na noc upířích moskitos bez možnosti obrany. Náhoda a štěstí však opět stálo při nás a dvě bělošky se budou na malé pláži válet o chvilku déle, než nás jejich lodník na své malé lodi odveze za stovku podél skal zpět do rybářské vsi. Pak se pro ně vrátí.   Zas procházíme vískou a proplétáme se mezi drůbeží a vepříky, když proti nám vyráží asi úplně zoufalý tricyklista, nabízí odvoz do El Nida a než stačím promluvit, hned slevuje. 7 pesos za osobu. To je 3,50 Kč! Za to by mi v Česku taxikář ani neotevřel dveře. Nabízím 40 pesos za odvoz až k resortu a on nadšeně souhlasí. Cestou za něj ještě naskakuje na tandem babka Filipínka, takže má pár drobných navíc. Nakonec dávám pade a dročkář nadmíru spokojeně odfrčí, zanechávajíc nás na ulici v plavkách a elegantních černých neoprénových ponožkách k nesmírnému pobavení domorodců, když čvachtavě kráčíme ke své chatrči.

 

 

Místní lék s doslovným názvem Zabiják bolesti si mažu na koleno několikrát. Popíjíme při tom pivo na verandě chajdy a to se mi jeví, jako lepší úlevný prostředek. Kohouti řvou i po tmě a já uvažuji o diverzní akci proti nim. Naložit metrák zrní do rumu a rozhodit ho hrst každému bojovnému opeřenci po celém El Nidu, aby pak spali aspoň do osmi. Možná by ale řvali ještě víc a bez přestání. Jako lidi. Takhle nás vzbudí už ve 4 ráno, pak znovu v 5, v 6, v 7 a v 8 už raději vstaneme. p1030787.jpg

 

 

 A opět nás pohupují vlny. Jsme na takzvaném hopingu, což je plavba od ostrůvku k ostrůvku se zaměřením na šnorcheling. Motor chcípl naštěstí hned po vyplutí a rovněž naštěstí znovu nenaskočil, protože, kdyby se situace opakovala na volném moři, čučelo by na sebe pár nazelenalých bulíků v houpající se neovladatelné lodi několik hodin, než by si někdo všiml, že někdo jiný chybí. A tak teď lodník píská na píšťalku, ohlašující nouzi a po chvíli opravdu připlouvá ještě menší loďka, přestože to vypadalo, že nás všichni úmyslně ignorují a plaví se za svými cíli. Tím naším cílem je vybrat ostrůvek pro několikadenní pobyt mimo civilizaci

 

Posádku loďky tvoří dva mladí Filipínci s mladým dredovatým Anglánem a jeho přítelkyní. Anglán je něco, jako manažer výpravy. Stále se zubí a při řeči rozkládá rukama, vyvaluje oči a chlastá pivo. Prostě sympaťák, co si občas zahulí. Staví si loď, se kterou obepluje celé Filipíny. To je zase jeho cíl. Tvrdí, že je na moři od 12-ti let a zase u toho vyvaluje oči a pak se tlemí. Zkrátka typický extra speciál. Hádám mu tak 25. „Small and big lagune“ máme na dohled a na otevřeném moři se vlny zvedají. Ovšem my, staří mořští vlci, ošlehaní monzuny, jen pohodově sledujeme hejno skotačících tuňáků, jak vyskakují z vody a neopakovatelnou scenérii panorámat vzájemně se překrývajících ostrovů, ostrůvků i ojedinělých skalisek čnících z vln, jež jim svým příbojem zúžily základny, takže skalní útvary teď připomínají obrovské houby. Sára dokonce vidí mořskou želvu plovoucí u hladiny. Valná většina ostrůvků jsou lidmi neobyvatelná strmá skaliska, jen některé mají sem tam malou písčitou pláž, kterou však příliv zaplaví. V malé laguně k nám plave dorostenec žraloka černo-cípého. Hned za ním skáčeme do vody, ale nezajímáme ho a mizí nám z dohledu. Na žraloky jsme se ptali už v Sabangu. Majitel resortu ukázal na dva až tři kilometry vzdálený ostrov: „Tam jsou velcí tygři! Když ucítí mrtvé zvíře, jsou tady za minutu.“ Zkrátka je těžké s mimi závodit v plavání, jak nás občas vodí za nos ve filmech. p1030783.jpg

 

  Vplouváme do kouzelné a divoké laguny velkého Cadlao island. Je naší poslední zastávkou. Neporušená korálová zahrada se hemží životem a v džungli se dá nocovat. Dokonce je tu tábořiště, které sem tam používají rybáři, ale protože jde o místo zastíněné a vlhké, vrhají se na nás hned mračna moskitů i za bílého dne. Začínám mít pochybnosti o správnosti volby našeho příštího pobytu. Usměvavý Velšan středního věku, pracující pro boatmana Mascarda, mi dává za pravdu hned příští ráno. Sedíme při kávě před intrnet-caffé, kde už Sára mailuje spolužákům své zážitky a kancelář lodního hopingu z ostrova na ostrov, který jsme využili včera, je hned vedle. Jde o přístřešek stlučený z prken různých velikostí, barev i kvality.
 Sympatický Velšan nás varuje, že nás v tábořišti na Cadlao island mohou navštívit opilí rybáři a nemusí to dopadnout dobře. Doporučuje Helicopter island.

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář